Ležel bez hnutí,
dokud jejím tělem nepřestaly otřásat hluboké vzlyky. Nakonec přešly do tichých,
srdcervoucích slz, které mu stékaly na hruď. Teprve potom se odvážil položit jí
ruku na hlavu a pohladit jí po rozcuchaných vlnitých vlasech. Nevěděl, co jí má
říct, jak jí vysvětlit sílu zuřivosti, kterou v něm vyvolala. Existovala
jen jedna věc, kterou mohl vyslovit, a to bylo něco, co neřekl žádné ženě už
téměř tisíc let. „Mrzí mě to, Honor. Odpusť mi.“
Honor seděla vedle
umyvadla ve velké koupelně svého apartmánu a v tichosti sledovala, jak jí
Dmitri čistil poškrábané a pohmožděné klouby na rukou. Při každém štípnutí
desinfekce v sobě potlačila syknutí a pro odpoutání pozornosti si
prohlížela jeho rozseknutý ret a modřiny, které měl na obličeji. Jedna její
část byla přímo zděšená mírou násilí, kterého byla schopná. Chtěla vzít do
dlaní jeho hříšně mužnou tvář a omluvit se mu tím, že by něžně políbila
každičkou modřinu, kterou mu způsobila. Ale ta převládající část byla schoulená
do malinkaté kuličky a s obavami bedlivě sledovala každý jeho pohyb.
Zatímco jí ošetřoval,
se jeho husté černé vlasy leskly pod světlem zářivky a Honor si vzpomněla, jaké
to bylo, cítit mezi prsty jejich hedvábnost. Ale také si pamatovala sílu jeho
stisku, když jí přimáčkl ruce nad hlavu.
„Udělal jsem ti
modřiny.“ Sklouzl jí dlaněmi pod zápěstí a Honor si v tom okamžiku opět
všimla, o kolik byla jeho kůže tmavší. Její tón pleti měl daleko světlejší
zbarvení a nyní i zřetelně rudé pruhy kolem zápěstí.
Svědomí jí nedalo a nakonec
prolomila ticho, které následovalo. „Já ti udělala daleko horší.“ Opakovaně ho
uhodila tak tvrdě, že navzdory vampyrismu se některé jeho modřiny budou hojit
nejméně hodinu. Ještě horší byl jeho rozseknutý ret a na rameni měl ve švu
roztrženou košili, z pod níž vykukovaly už téměř zahojené vybledlé šrámy. Ale když se to všechno sečetlo dohromady – „Vyšla jsem
z toho líp, než ty.“
Setkala se
s jeho temně temným pohledem. „Jenže fyzický zranění se zahojej líp, než
ty psychický.“
Honor se okamžitě stáhl
žaludek. „Všechno, co mezi náma doteď bylo… je pryč,“ řekla hlasem zhrublým
silou předešlých vzlyků. Pod náporem šoku a hrůzy, které jí změnili
v drápající zvíře – v hryzající a svíjející se stvoření, které se
opět stalo bezmocnou obětí – se cítila naprosto ztracená. Dmitrimu se podařilo
vysmát se její těžce vydobyté síle a rozdrtit její víru ve svůj vlastní úsudek.
Ale nejhorší ze všeho bylo to, že ji připravil o hrdost, kterou se jí podařilo
kousek po kousku zpátky vybudovat. A to byla věc, o které si Honor nebyla
jistá, zda by mu mohla někdy odpustit.
Po té, co jí ošetřil
všechny škrábance, bez jediného slova odhodil vatovou tyčinku a ujistil se, že
jí nestál v cestě, když opouštěla koupelnu. Honor pociťovala do morku
kostí jdoucí chlad, který v ní vyvolával pocit ztráty. Cítila se uvnitř
prázdná, jako kdyby celou její existenci někdo vymazal. Doklopýtala k oknu
ve svém obývacím pokoji a sledovala město pod sebou, které stále bičoval prudký
déšť.
Skrz provazy vody
působilo městské osvětlení tlumeně a Honor si po chvíli připadala, jako by byla
na celém širém světě úplně sama. Navíc uvězněná ve skleněné kleci. Tenhle pocit
jí byl až příliš dobře známý. Přátelé, které získala, vztahy, kterými si prošla
– díky tomu všemu byla její osamělost snesitelnější, ale to „něco“, co
postrádala, bylo přítomné vždycky. Nakonec to byl Dmitri, kdo tu zvláštní díru
vyplnil. A také to byl Dmitri, kdo ji právě teď ještě více prohloubil.
Honor ucítila temný
závan vůně a věděla, že Dmitri potichu vešel do pokoje. Ale nešel za ní a
o chvíli později ho slyšela v kuchyni. Podívala se skrz otevřený prostor
místnosti, který rozděloval jen kuchyňský pultík a viděla, že připravoval něco
na talíř. Pak z jejího jídelního stolu uklidil fotoaparát a položil tam
talíř s jídlem.
Obešel stůl, zamířil
směrem k ní, ale zastavil se tak, aby mezi nimi zbylo dost prostoru. Led,
který cítila ve své hrudi, byl v ten moment ještě chladnější… a Honor si
uvědomila, že to bylo její zamrzlé srdce.
„Najez se, Honor,“
řekl. „Nejedla si už celý hodiny.“ V jeho tónu hlasu zaznívalo něco, co
nedokázala rozluštit. Nějaký element, který tam nikdy dříve
neslyšela.
Natočila se tak, aby
se mu mohla zpříma podívat do očí a jediné, co v nich spatřila, byly
neprůstupné štíty téměř-nesmrtelného, který žil déle, než si dokázala
představit.
„Měl bys odejít.“ Oddělovala je od sebe tak hluboká propast, že nemohla vystát jeho přítomnost. Pociťovat tak ukrutnou ztrátu nad koncem vztahu, který ještě ani
skutečně nezačal, bylo zcela nepochybně naprosto hloupé, ale Honor si
připadala, jako kdyby jí vyrval srdce, zlomil ho na kusy a pak ho ještě pro
jistotu rozmázl pod podrážkou boty.
V jeho očích, ve
kterých se zračila věčnost a měly tak temně hnědou barvu, že působila téměř
černě, se objevily pochmurné stíny. „Ty mě posíláš pryč.“
Poslala
bys mě pryč?
Honor při té zvláštní
ozvěně zamrkala, ale soustředila se na muže, který sice stál velmi blízko, ale
působil velmi vzdáleně. „Já musim.“ Aby přežila, aby mohla znovu posbírat
roztříštěné kousíčky své hrdosti a své osobnosti.
Dmitri jí neodpověděl
a Honor naslouchala zvuku deště, který dopadal na skleněnou tabuli okna a
vytvářel melodii, kterou dříve považovala za uklidňující. Ale dnes byly ty
zvuky pro její přecitlivělé smysly příliš ostré.
Když Dmitri zvedl
ruku a pak jí opět spustil k tělu, pociťovala ztrátu jeho doteku jako
další bodnutí přímo do srdce a v ten moment pochopila, že by jí mohl
ublížit ještě daleko hůř, než tomu bylo doposud.
Jenže pak udělal
něco, co by Honor nikdy, nikdy, nikdy nečekala.
Zatímco se jí zpříma
díval do očí, došel až k ní a klekl si před ní na kolena. Jeho překrásná
tvář s modřinami vzhlížela vzhůru k ní.
Když jí chytil pažemi
kolem pasu a položil si tvář na její břicho, začaly Honor po tvářích znovu
stékat tiché slzy. Dmitri se neskláněl před nikým. Nikomu se nikdy nevzdal, ani
nepodřídil. A přesto před ní klečel na kolenou. Ocitl se před ní ve zranitelné
pozici, kdy by ho mohla kopnout, bodnout do krku nebo jakkoli jinak násilně
odmítnout.
„Oh, Dmitri.“
Roztřásla se a zajela prsty do vlasů muže, který si sebou nesl tak hluboké
jizvy, že nedůvěra byla jeho instinktivní reakcí.
Honor věděla, že ho
v její ložnici vykolejily fotografie louky s divokými květinami, ale stále
netušila proč. Nicméně teď nebyl vhodný okamžik se ptát na vysvětlení. Teď byl
čas učinit rozhodnutí.
„Odpusť mi to,“ zopakoval.
Měla v sobě
tolik síly, aby mu to všechno prominula? Aby mu odpustila pocit hrůzy, který
znovu probudil k životu zrovna ve chvíli, kdy začínala věřit tomu, že své
únosce nakonec přeci jen přemohla? Bolest, kterou způsobil jejímu srdci? Ale
hlavně, aby mu prominula za to, jak jí ponížil, když jí přinutil se změnit
v zuřivě bojující zvíře?
Zaťala mu ruku ve
vlasech.
Venku stále pršelo,
ale uvnitř jejího apartmánu bylo tíživé ticho – a pronikavá jasnost vědomí, že
rozhodnutí, které teď učiní, rozhodnutí, které se bude týkat tohoto muže,
ovlivní celý zbytek jejího života. Pokud by překročila okraj útesu, na kterém
se teď nacházela, mohla by tvrdě dopadnout, roztříštit se na kousíčky a možná
se už nikdy neposkládat dohromady… anebo by mohla najít cestu domů.
Domů.
Mnozí by řekli, že
její představa domova byla jen fantazií, vysněnou jejím intenzivním a neúprosným
pocitem osamělosti. Jenže oni nechápali nevysvětlitelnou sílu toho, co Honor
cítila k muži, který před ní klečel na kolenou a dával jí tak něco, co
nedal žádné jiné. Hledala ho celý svůj život, a to dokonce i tehdy, když ani
nevěděla, jak se jmenuje. Nebyl takový,
jak si ho představovala – byl daleko nebezpečnějším a protřelejším stvořením.
Ale
pořád můj. Pořád je to můj Dmitri. Zraněný, jiný… ale ne zatracený. Tomu
odmítám uvěřit.
Honor už s tím
hlasem, který nebyl jejím vlastním, a přesto zazníval přímo z její duše,
nebojovala. Teď už ho vnímala jako povědomé šílenství.
Dmitri jí rozprostřel
dlaň ve spodní části zad. „Neukončuj to.“
„Odešel bys?“ zeptala
se. Uvolnila ze sevření své ruky jeho hedvábně černé vlasy, a zatímco si druhou
rukou setřela slzy z tváří, mu skrz ně začala projíždět prsty.
Dmitri se na hodně
dlouhou dobu odmlčel.
„Ano.“ Zaznělo
zhruble. „Pokud bys na svojí svobodě trvala, tak bych od tebe odešel.“
Takže… rozhodnutí bylo
jen a jen na ní.
Moc děkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatDíky moc za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatDěkuji moc :-)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatSkvělé, zase je pondělí a s tím i nové pokračování překladu.
OdpovědětVymazatDěkuji moc, už jsem se nemohla dočkat.
Moc děkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatMoc díky za překlad. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. Lenka :-)
OdpovědětVymazatdíky za překlad, míša
OdpovědětVymazatDakujem moc za preklad:-)
OdpovědětVymazatDěkuji moc za skvělý překlad!!!
OdpovědětVymazatMc dekuji za preklad cele kapitoly. Draza
OdpovědětVymazatDěkuji za skvělý překlad ! viki
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad!!! :-) ;-)
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolku :)
OdpovědětVymazat