Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 1/2 36. kapitola

36
Kopl nohou a zasáhl mohutné, svalnaté tělo zvířete. V ten samý okamžik pustil Kallistovo zápěstí a nechal tak na moment svou tvář i hrdlo nechráněné. Pak vší silou oběma rukama zabodl nůž do místa těsně pod upírovým srdcem. Jakmile se zanořil až po rukojeť, trhl s ním prudce nahoru a přeťal tak Kallistovo srdce v půli.
Pak se mu ale do tváře zabodly ostré kovové hroty, které rvaly kůži a Dmitriho se zmocnila bolestná agonie. Ale Kallistův úder už ke konci postrádal počáteční sílu. Upír se nad ním začal svíjet. Krvácel jak z hrdla, tak i z hrudníku. Dmitri zakroutil čepelí nože a ujistil se, že upírovo srdce bylo na kaši, pak ze sebe shodil jeho tělo a zavrčel na přihlížející zdivočelé psy.
Zvířata od něho poodstoupila pryč… a jejich pohled se stočil směrem k padlému Kallistovi, který se stále bolestně svíjel a jeho tělo se pokoušelo zhojit utržená zranění. Dmitri věděl, že pokud by ho tu nechal nerušeně ležet, tak by nakonec znovu povstal. Upíry jejich moci a síly nebylo vůbec jednoduché zabít. Nicméně kdyby ho tu nechal ve společnosti těch zdivočelých psů, věděl, že by Kallista rozervali na kusy, jakoby nebyl víc, než jen flákota syrového masa.

„Tohle je můj oblíbenec.“ Isis se usmála a přejela svými dlouhými, lesknoucími se nehty po štíhlém těle chlapce, který se sotva stal mužem. Chlapec byl přivázaný k posteli a vzepjal se, aby mohl vyjít vstříc jejímu dotyku… a pak zaječel, protože mu zaťala nehty do varlat a jedním trhnutím ho o ně připravila.
Ne, pomyslel si Dmitri. Nemohl tu Kallista nechat trpět – dokonce i po všech hrůzách, kterých se tenhle upír dopustil.
Sorrow.
Sevřel se mu žaludek a hrdlo se mu stáhlo návalem utrpení a vzteku. V ten moment téměř odešel pryč a nechal Kallista na pospas hladovějícím zvířatům. Jenže pak se mu v mysli vynořila vzpomínka ze začátku jeho věznění.
Na zádech ucítil uklidňující mast.
„Vím, že dokáže být náročná, ale i tak je to dobrá paní.“
Ten mladý upír se snažil udělat jeho život snesitelnějším a jednou dokonce odvedl Isisinu pozornost a ona tak Dmitrimu neuštědřila ránu, která by ho připravila o oko. Tenkrát se nacházel ve stádiu Stvoření, kdy by se nemuselo zahojit.
„Pomoz mi.“ Žádal ho Kallistos po té, co mu Isis ublížila tak moc, že se nebyl schopen zvednout, aby se mohl nakrmit. 
Dmitri byl tenkrát spoutaný řetězy a nemohl pro něho vůbec nic udělat… ale dnes mohl. Zvedl ze země odhozenou šavli a máchl jí směrem k upírovu hrdlu. K oddělení hlavy od těla bylo zapotřebí pouze jedno jediné, přesné seknutí, ale Dmitri se chtěl ujistit, že Kallistos určitě nepovstane a kratší čepelí nože mu vyřízl již poničené srdce.
V momentě, kdy se otočil směrem k domu a nechal Kallistovo tělo napospas hladovým psům, spatřil Honor za doprovodu ohlušujících výstřelů vyběhnout i s Illiem ven.
Zdivočelí psi proti nim neměli žádnou šanci.
„O tomhle se nesmí nikdo dozvědět,“ řekl jí, když si prohlížel povyrostlé špičáky jednoho z protoupírů, jehož tělo leželo uvnitř domu. Už ho nedokázalo překvapit, co byli někteří lidé schopni riskovat kvůli nesmrtelnosti.
„Chápu.“ Odpověděla a klekla si vedle něho. Ve tváři měla ten zvláštní výraz soucitu. „Kdyby byli najednou andělé vidění jako zranitelní, tak by to ohrozilo strukturu sil ve světě. A navíc by to mohlo inspirovat někoho dalšího.“
„Přesně tak.“ Myslí mu proběhlo, že Honor byla velmi inteligentní a dokázala bystře uvažovat. Byla to žena, která by po jeho boku byla přínosem, ale jemu šlo především o to, aby ji mohl držet v náruči, nadechnout se její vůně a poslouchat bušení jejího živoucího srdce. Nejprve ale museli zkontrolovat místnost po místnosti celý dům.
Ukázalo se, že v něm nebyli žádné živé bytosti, ale nakonec objevili několik rozkládajících se těl, pohřbených v mělkých hrobech pod základy domu. Byly to důkazy Kallistových nezdařených pokusů o Stvoření upírů. To ale nebyl jejich největší objev.
„Dmitri?“ Ozval se z telefonu tázavý ženský hlas. Vedle něho stál Illium s Honor a kolem dokola je stále obklopoval temný pach smrti.
„Neslyšela jsem telefon, když si mi volal – byla jsem na představení mýho brášky.“
Dmitri si připadal, jakoby schytal ránu pěstí, jejíž otřesy se šířily celým jeho tělem. „Jsi v bezpečí.“
„Je všechno v pohodě?“
„Ano, je.“ Potřeboval okamžik, aby mohl opět vztyčit své emocionální štíty, které se při zvuku Sorrowina hlasu zcela zřítily a proto předal mobil Honor.
Do New Yorku se vrátili až následujícího večera. Museli zůstat ve Vermontu a ujistit se, že bylo o vše postaráno, a že se nikdy nikdo nedozví, co se na tomto tichém místě, obklopeném stovkami jasně zelených cukrových javorů, přihodilo.
Nicméně, když nakonec nastoupili do vrtulníku, nezamířil Dmitri na Manhattan a ke Věži, ale k opuštěnému seskupení budov, které se nacházely poblíž New Yorsko-Connecticutské hranice.
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se ženy s očima plnýma tajemství, která chtěl zkoumat v momentě, kdy by pod ním ležela uspokojená a s úsměvem na tváři v jeho posteli.
„Ano, jsem.“ Odpověděla Honor. Uvědomila si, že Amos nebyl noční můrou, která ji pronásledovala. Byla to ta temná díra, kde ji věznil.
Vystoupila z lesknoucího se černého stroje a počkala, než se k ní Dmitri připojil a pak je oba vedla do útrob samotného pekla. Budova byla označená cedulí „Zákaz vstupu“, ale Honor kolem ní prošla a zamířila přímo ke dveřím, které vedly do vybetonovaného sklepení.
„Řekl mi,“ zašeptala a pocítila, jak se jí začala zmocňovat nevolnost, „že tady s tím měl velký plány. Chtěl tady vybudovat staromódní salón, kde by se scházela jen vyšší společnost. Ale nejdřív musel odhalit chutě jednotlivých budoucích hostů.“ Chutě, které jí málem stály život dříve, než to tu Amos stihl vymalovat, nebo položit na beton dřevěnou podlahu a honosné koberce.
Na klice dveří se objevila mužská ruka. „Půjdu první.“
„Ne, já potřebuju-„
„Čelit svý noční můře.“ Dmitri jí s nečekanou něžností odhrnul vlasy z tváře.
„To ale neznamená, že to musíš udělat sama a nechráněná.“
Honor se zadívala do tváře, která stále nesla pozůstatky brutálního útoku a uvědomila si, že Dmitri tohle také potřeboval. Potřeboval se o ni postarat a ochraňovat ji a ona nemohla předstírat, že by to bylo z její strany nechtěné gesto. Protože nebylo. Tohle byl Dmitri. Ale-
„Tak společně.“ Položila ruku na tu jeho. „Už se před tim nechci schovávat. Dokonce ani za tvejma mohutnejma zádama ne.“
Dmitri se na dlouhou dobu odmlčel, ale pak přikývl a otevřel dveře, které vedly dolů do jejího osobního pekla. Jenže jak s Dmitrim po boku začala sestupovat po dřevěných schodech, její nevolnost nahradila jasná a řezající zuřivost… a pak, když nakonec sestoupili do té černo černé tmy, kde byla dva dlouhé měsíce uvězněná a mučená, všechny její pocity vystřídala hrdost.
Všechno jsem to přežila.

Ta myšlenka se jí ještě ani nestihla v mysli pořádně zformulovat, když se na ni z temnoty místnosti vyřítilo stvoření s vyceněnými špičáky, žhnoucíma rudýma očima a zkroucenými prsty, které měly sloužit jako ostré drápy. 

12 komentářů: