Archangels blade - 2/2 31. kapitola

Jianin pohled sklouzl směrem k Honor. „Pomoz mi.“

V jejích tmavých očích se zračilo utrpení a působily jako dvě černé studny plné trápení…  a za tím vším Honor spatřila plížící se krutost, kterou by přehlédla, kdyby Dmitri nepřitiskl Jianě hrot svého nože těsněji k hrdlu. Tím jí poděsil a ona na kratičký moment odhodila masku svého emocionálního soužení.

„Tys ho stvořila,“ pronesla Honor znechuceně. „Možná byl šílenej už před tim, ale tys toho jen využila a jeho šílenství ještě prohloubila.“

Výraz Jianiny tváře se rázem změnil. Její křehká krása se transformovala do něčeho pohrdavého a výsměšného. „Je to můj syn.“ Pronesla bez jakýchkoli výčitek svědomí. „A to znamená, že si s ním můžu dělat, co se mi zlíbí.“

V tom momentě Honor pochopila hloubku jak Jianiny zlomyslnosti, tak i její inteligence. Pohrávala si s nimi už od samého začátku. Její „pokání“ za synovy hříchy v podobě prodávání se krevním narkomanům bylo pouhou zástěrkou, kdyby jí někdo podezíral. A kdyby se k ní toto podezření stočilo až za několik měsíců, nebo i roků, Jiana by vždy mohla poukázat na svou tehdejší evidentní tíseň, díky které by působilo věrohodně, že jejím jediným prohřeškem byla přílišná láska ke svému dítěti – dítěti, které byla evidentně vždy připravená obětovat.

A přesto si Honor byla jistá, že láska, kterou Jiana k Amosovi údajně pociťovala, nebyla pouhou lží. Něco jí přinutilo jednat – možná to byla skutečnost, že Amos jí nejen neposlechl a začal jednat sám za sebe, ale také fakt, že tím k sobě začal přitahovat nechtěnou pozornost.

„Stal se pro tebe přítěží,“ zamumlala, „a hrozilo, že kdyby ho zajali, tak tě mohl prozradit.“

Honor byla obklopená masakrem, který tu Jiana napáchala – a evidentně si to užívala – a začínala být přesvědčená, že tohle nebylo ojedinělé zlo, kterého se Jiana dopustila. A jediný, kdo o tom měl tušení, byl Amos. „Všechno, co znal, se naučil od tebe.“

V upírčiných onyxově temných očích se zableskla zuřivost, která Honořin odhad potvrdila ještě dříve, než Jiana pronesla, „prominula bych mu, že tě unesl – konec konců, to bylo fascinující pobavení.“ Její slova měla bodat a nést s sebou bolest. „Ale ten hlupák plánoval unést další dva lovce i přesto, že jsem ho varovala, aby na nějaký čas nečeřil vody.“

A tak se Jiana rozhodla ho mučit a pak ho popravit. Kdyby uspěla, byla by Amosova smrt daleko bolestivější, než cokoli, co by si Honor dokázala vymyslet… protože by umíral s pohledem upřeným do nemilosrdné tváře ženy, která ho měla bezpodmínečně milovat. Ženy, jejíž ústa se právě stočila do krutého úsměvu. „Tolik jsem si užívala, chovat se k tobě v té díře mile. Měla jsem v plánu se tam vrátit a získat si tvou důvěru. A pak, když bych na tebe zaútočila, by bylo tvoje utrpení o to sladší.“

„Dost,“ řekl Dmitri a přerušil tak Jianu v momentě, kdy chtěla ve svém živém popisu dále pokračovat. „Kde je Amos?“

„Myslíš, že kdybych to věděla, tak bych volala stráže?“ V ten moment se Jiana bez varování vrhla hrdlem proti ostří nože, které jí tam Dmitri stále přidržoval. Ale on byl rychlejší a svou zbraň jí rychle stáhl z cesty.

„Tak snadno nezemřeš,“ řekl. Popadl upírku za hrdlo a zvedl jí do vzduchu. „Předvedu tě před Raphaela.“

Jiana začala křičet a kopat. „Upíři spadají do tvojí kompetence! O trestu musíš rozhodnout ty!“

„K vyměření trestu nejdřív potřebujeme znát všechno, čeho ses dopustila.“ A s těmito slovy škubl rukou. Jianě padla hlava dozadu a přestala se hýbat a Honor si uvědomila, že jí stejně jako Jewel Wan, zlomil vaz.

„Takhle jí bude daleko snazší transportovat,“ pronesl, když si všiml jejího výrazu tváře. Násilí jeho světa jí ohromovalo, ale ona také nebyla zcela nevinná. Od chvíle, kdy se rozhodla odhalit své únosce, věděla, že to nebude jednoduchá cesta. To ale neznamenalo, že s tím vším musela souhlasit. „Šla by tak jako tak.“

Dmitri předal bezvládné Jianino tělo s rozkazem, aby byla za neustálého dohledu převezena do Věže, poblíž stojícímu upírovi. „Už jsem nedokázal snést ten její hlas.“

„Dmitri.“

Vrhl jejím směrem temný pohled a na řasách barvy půlnoci se mu třpytily krůpěje deště.

„Snažíš se mě mírnit?“

„Ta linie, po který se pohybuješ,“ řekla, přestože věděla, že ji provokuje záměrně, „je velice tenká. A já se tě jen snažim zastavit dřív, než ji překročíš. Všechno, co uděláš, každý rozhodnutí, který učiníš, má kumulující efekt.“

Dmitri popošel k okraji malého kopce. V chladné šedi nastalého rána působil jako černá silueta a jeho pohled byl upřený na dům, který stál nedaleko od nich. „Je mi skoro tisíc let, Honor.“

„Jsi téměř-nesmrtelnej.“ Došla k němu a chytila ho za ruku. „To znamená, že máš dalších tisíc let na to, aby ses od toho okraje zase vzdálil.“

Když se na ní podíval, výraz jeho tváře byl nečitelný stejně jako jeho myšlenky. „Dokážeš Amose vystopovat?“

Honor si uvědomovala, že jejich vztah byl teprve v počátcích, a proto nemohla doufat, že by ho přesvědčila, aby se vydal po jiné cestě, než po které kráčel doposud. „Ta krev všude kolem je snadno stopovatelná, ale obávám se, že jak bude řídnout, tak jí déšť smyje pryč. Na druhou stranu, Amos krvácel opravdu hodně, a pořád můžeme doufat, že neměl k dispozici žádný auto.“

„Měla bys bejt v bezpečí, ale stejně si s sebou pro jistotu někoho vem.“ Pak zvedl ruku a Honor nad hlavou ucítila záchvěv větru. O chvíli později už se nedaleko nich mihla křídla barvy sazí přistávajícího anděla.

„Jason ti bude dělat společnost. Já mám něco na práci.“

Honor zachytila v jeho hlase ostrost. „Dmitri.“

„Chci osobně prozkoumat každej centimetr Jianina domu v Andělský Enklávě, a pokusit se tam najít nějaký důkazy o tom, kdo všechno přijal jeho pozvání. Pak zaúkoluju personál Věže, aby se ujistili, že Amos nemá žádný další doupata, kde by se před náma mohl schovat.“

Honor se zhluboka nadechla a podívala se na záplavu květin, které je obklopovaly. „Myslim, že jsme je našli všechny.“ V jejích vzpomínkách už nefigurovaly žádné další neznámé hlasy, vůně nebo těla. „Děkuju ti.“

Pohladil jí po vlasech a pak už byl pryč a nechal jí jejímu úkolu. Využila každičkou schopnost, které se naučila a dokonce i požádala Elenu, aby se zastavila, ale její instinkty se ukázaly správnými – Amos se vytratil podzemním tunelem, ale na jeho konci končily i jeho stopy.

„Auto,“ souhlasila Elena, když jí Honor ukázala, kam až Amose vystopovala. Její hlas byl navzdory temným kruhům, které měla pod očima, neoblomně pevný. „Žádný další stopy ani pach tu nejsou. Chceš, abych řekla Věži, aby vyhlásili pátrání po autech, který vlastní?“

„Je příliš chytrej na to, aby použil cokoli, podle čeho bychom ho mohli vystopovat.“ Amosova mazanost byla přímo surová.

Když Elena o kousek pozvedla svá křídla, zatřpytila se na jejich zlato bílých koncích ojedinělá kapka vody. „S nesmrtelnejma nikdy nevíš – jejich arogantnost je dokáže zaslepit.“

„Možná.“ Honor si znovu prohlédla Eleniny temné kruhy pod očima i výrazné vrásky únavy. „Dlouhá noc?“

Druhá lovkyně si povzdechla a z copu jí uniklo několik pramenů vlasů, které se jí dostaly do obličeje. „Do pěti hodin do rána jsem mluvila s jednou z mejch sester. Prochází si nějakejma ne zrovna jednoduchejma věcma.“ Zavrtěla hlavou. „Láska ti občas umí dát pořádně zabrat.“

Honor se zamyslela nad Dmitrim - nad tím, jak vůči němu byla zranitelná a nemohla s Elenou nesouhlasit. „Ale když je všechno jak má bejt…“

„Ano.“ Elena se setkala s jejím pohledem a navzdory nedostatku slunečního světla se jí v očích třpytilo stříbro. „Nejsem v pozici, kdy bych tě mohla soudit za to, že ses zapletla s nebezpečnym mužem, takže ti řeknu jenom tohle – žít ve světě nesmrtelnejch je těžký. Kdybys cokoli potřebovala – včetně pomoci svázat Dmitriho, abys ho mohla mučit vidličkou – stačí říct.“

Honor se pousmála, což bylo vzhledem k situaci velmi nečekané. „Tys mu to ještě pořád neodpustila.“

„Zrovna tuhle zášť mám v plánu si pamatovat celou věčnost.“ Eleniny úchvatně bledé oči se zaměřily zpátky ke stopám krve a k podzemnímu tunelu a veškerý humor byl rázem pryč. „Sice nejsem matka, ale udělat to, co tvrdíš, že Jiana udělala… „

„Já vím.“

Brzy po té Elena odletěla a její křídla barvy půlnoci a úsvitu působila proti ocelové šedi oblohy jako úchvatně barevný šplíchanec. Honor se nevrátila zpět do města, místo toho zamířila k Jasonovi, který stál ve stínu staré magnolie s hutně zeleným listovým. „Chtěla bych si znovu prohlídnout její dům.“ Pociťovala zvláštní nutkáním, které jí k tomu nabádalo, a které se jí snažilo přesvědčit, že něco přehlédla… nebo viděla něco, čemu předtím správně neporozuměla.

Dům byl stejně elegantní, jako byl v době, kdy v něm byla naposledy – samozřejmě kromě důkazů po násilném boji. Ve zdech zely díry a hyzdily je krvavé otisky rukou. Nábytek byl polámaný a malby na stěnách visely nakřivo, nebo byly úplně stržené a odhozené na zem.

„Kdyby byl Amos pod vlivem sedativ,“ pronesla, „jak se mu podařilo nadělat takovouhle škodu a ještě zbít Jianu?“

Jasonova přítomnost byla natolik tichá, že jí téměř vyděsilo, když zaslechla šelest jeho křídel i jeho první slova. „Kdyby v sobě měl pomalu působící sedativa nebo slabou dávku, tak by si stále uvědomoval, co se kolem něho dělo – dost na to, aby se bránil.“

„Jiana by přeci musela vědět,“ zamumlala, „jak mu je vzhledem k jeho velikosti a síle správně nadávkovat. A pak už by ho jen musela vyprovokovat k zuřivosti.“ Teď už dokázala docela dobře číst kličkující a vrávorající vzorce pohybů. Támhle Amos naboural do zdi a poničil ornamentální zrcadlo. Pak převrhl dřevěný stolek na delikátních nohách, a vzápětí kolem sebe kopal, aby se osvobodil a udělal něco, co rozstříklo krev na zeď.

„Praštil Jianu do obličeje,“ pronesla a kývla směrem ke stěně.

„To se dozvíme už celkem brzy,“ odpověděl Jason, a když z hlavní chodby vkročil do přilehlé místnosti, jeho křídla působila jako šepot z temnoty. „Raphael si z její mysli vezme vzpomínky.“

Honor se při představě takového násilí zachvěla. „Jak to, že ti něco takovýho nevadí?“ zeptala se, přestože si uvědomovala, že šlo o intimní otázku. „To vědomí, že by ti mohl udělat to samý?“

„Důvěra.“ Přes rameno jí věnoval nečitelný pohled. Jeho oči byly stejně temné, jako jeho křídla.

„Takový druh důvěry, která tobě dovoluje vzít Dmitriho do své postele, i přesto že víš, čeho je schopný se dopustit na ženách, které ho vytočí.“

Jeho odpověď i fakt, že znal podrobnosti o jejím vztahu s Dmitrim, přestože vypadal, jakoby se zrovna vrátil do města, jí překvapili. Prohlédla si jeho tvář se spirálovitým tetování, díky kterému by měl nehledě na své okolí všude vyčnívat, daleko pozorněji.

A usoudila… že k Jasonovi tíhly všechny okolní stíny.

„Cokoli, co pro Dmitriho znamenáš, Honor,“ pronesl hlubokým a tichým hlasem, který působil jako srdce samotné noci, „je něco zcela jiného než, co byla Carmen a ty ostatní.“ Jeho téměř černé oči na okamžik zakryly okázale černé řasy.

Honor byla tímhle andělem, o kterém instinktivně vytušila, že s těmi, koho neznal, mluvil jen velmi zřídka, přímo fascinovaná. Dotkla se prsty roztříštěné sošky a čekala, protože věděla, že chtěl dodat ještě něco dalšího.

„Nezbaví se tě, jako bys pro něho nic neznamenala a ani tě nenechá odejít.“ Jason roztáhl křídla a zablokoval jí tak výhled na celý zbytek místnosti. Pak se jí podíval zpříma do očí. „Na to už je příliš pozdě, to snad víš?“