Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels Storm - 1. kapitola

1
Jason stál uprostřed zeleného trávníku, který se ještě stále třpytil ranní rosou a sledoval, jak Dmitri uchopil do dlaní tvář lovkyně, kterou zrovna pojal za svou ženu. Sluneční paprsky úsvitu jí líbaly obličej a rozjasňovaly oči, jež viděly jen muže, kterého měla přímo před sebou.

Jasona napadlo, že pozemky patřící k domu Archanděla Raphaela, řeka Hudson, která protékala pod přilehlými útesy i obrovská masa voňavých keřů růží, které se šplhaly po zdech samotného domu, byli svědky mnoha uplynulých staletí, ale scénu, jako byla tato, jistě nikdy neviděli a možná už znovu ani neuvidí. Jeden z nejmocnějších upírů světa si vzal za manželku lovkyni Spolku. O tom, že Honor Dmitriho milovala, nebylo žádných pochybností. Na to, aby si člověk všiml, že štěstím přímo zářila, nemusel být šéfem špionáže. Co ale Jasona překvapilo, byly silné emoce, které četl v očích upíra, který byl nemilosrdným ostřím po celá staletí, co ho Jason znal. Krutost byla Dmitrimu vlastní. A v poslední době možná až moc. Tenhle upír byl téměř tisíc let starý a krutostí byl přímo prosáklý. Krev a smrt už pro něho nebyly dostatečným důvodem k tomu, aby se zastavil, natož aby ho šokovaly.
Jason zažil Dmitriho na bojištích, kde se oháněl svou tureckou šavlí, stínal hlavy nepřátel a vychutnával si potoky krve umírajících. Viděl ho se smyslnou elegancí a chladným srdcem svádět ženy jen pro své vlastní pobavení. A přesto, muž, který se dotýkal Honor, který se majetnickým polibkem zmocnil jejích rtů, v sobě měl něžnost, která byla jak nebezpečná, tak i dechberoucí.
V ten moment si Jason uvědomil, že se z Dmitriho stala nemilosrdná zbraň proti komukoli, kdo by se odvážil ublížit jeho ženě. Temnota, kterou v sobě ukrýval, nezmizela, byla jen držena na uzdě.
„S takovýmhle chováním už nebude moct jednat s Kádrem,“ řekl Jason ženě, která stála vedle něho – lovkyni s křídly barvy půlnoci a úsvitu. Vnitřní křivku jejích křídel zdobila pírka čiré černé barvy, pomalu přecházející do bohaté, hedvábně modré a nakonec do jemnější indigo a prchavých odstínů, které byly viditelné na obloze jen při zrození nového dne. Na samých koncích křídel měla pírka zářící zlato bílé barvy. Elena byla družka Archanděla Raphaela a Raphael byl Jasonův Pán. Možná právě proto cítil Jason v přítomnosti Eleny tenhle nečekaný druh uvolněnosti. Nebo to mohlo být způsobené tím, že stejně jako kdysi dávno on, byla i Elena ve světě nesmrtelných bytostí cizincem, pátrajícím po cestě, která by jí zavedla do budoucích staletí. Anebo tím důvodem mohl být fakt, kterého si Elena nebyla vůbec vědoma. Fakt, že spolu byli propojeni mrazivým poutem minulosti, kterou oba sdíleli. Minulosti, která vyprávěla o jejich matkách a krvi. Železem prosáklá tekutina, která mu slepovala vlasy, zmáčela jeho tuniku a tam, kde mu stékala po pažích, lepila.
Elena vzhlédla a zavrtěla hlavou. Své téměř bílé vlasy měla stažené do elegantního copu a její tělo obepínaly jednoduché šaty ke kotníkům v odstínu modré barvy vysokohorských jezer. Jediným šperkem, který ji zdobil, byly malé kruhové náušnice s jantary, které nikdy nesundávala, protože byly znamením její oddanosti Raphaelovi. „Copak to nevidíš, Jasone?“ pronesla v momentě, kdy novomanželé ukončili svůj polibek, který vyvolal ve svěžím ranním vzduchu nejeden povzdech. „Tímhle Dmitrim je jen s Honor.“ Když se Honor s Dmitrim otočili k přítomnému davu, přidala se Elena k potlesku a radostnému povzbuzování. Hosté okamžitě začali směřovat ke dvojici, aby jim mohli pogratulovat.
Jason s Dmitrim mluvil před obřadem, a proto vyčkával, až nával hostů zřídne. Elena také zůstávala na místě a dávala tak možnost ostatním, aby si s novomanželi mohli vyměnit pár slov. Stejně tak, jako byl před obřadem Jason s Dmitrim – a také s Raphaelem, Illiem a Venomem – byla Elena s Honor. Archanděl a jeho družka zapůjčili svůj domov nevěstině předsvatební párty, na které se sešlo spousty lovců Spolku, kteří pod svým elegantním oblečením jistě měli skrytou nejednu zbraň.
Na okrajích Jasonova periferního pohledu se mihla modrá barva a on se otočil směrem k Illiovi, který na prosbu jedné z lovkyň roztáhl svá neuvěřitelná křídla. Illium byl oblečený ve stejně černém formálním obleku, který na sobě měl ženich, Raphael i ostatní členové Sedmy, kteří se dnes mohli dostavit. Anděl měl na tváři flirtující výraz. Jeho úsměv působil upřímně… ale skutečně jen působil. Jason viděl Illia bláznivě zamilovaného, ale také se zlomeným srdcem - když anděl truchlil pro svou lásku. Tenkrát nebyla v jeho očích barvy rozteklého zlata ani jiskřička.
„Vidím,“ odpověděl Eleně, když se na něho zadívala. A v tom momentě si znovu uvědomil, jak nekonečné výkyvy emocí dokázali ostatní kolem něho prožívat. Jason po staletí sledoval smrtelníky i nesmrtelné. Byl schopen rozpoznat i ty nejnepatrnější změny v jejich emocionálním rozpoložení, protože bez této schopnosti by nemohl být šéfem špionáže. A přesto, skrze všechen tento čas nebyl schopen cítit to, co dokázali cítit všichni kolem něj. Připadal si, jakoby život prokluzoval kolem, ale jeho srdce ani duše se nedotkl.
„Jsi perfektním šéfem špionáže. Jsi inteligentní, nadaný přízrak a neovlivní tě nic, čeho jsi svědkem.“ To byla slova, která mu před čtyřmi sty lety řekla Lijuan. Nejstarší z archandělů mu tenkrát také učinila nabídku – bohatství a ženy trénované v umění smyslnosti, nebo muže, pokud by to byla jeho touha – to vše v případě, že by změnil svou loajalitu a vstoupil do jejích služeb. Jenže Jason už měl dostatek bohatství, které by mu stačilo na stovky nesmrtelných životů. A k té další položce v její nabídce – když chtěl Jason ženu, tak měl ženu. Neměl potřebu žádné dohazovačky.
Elena se nepatrně protáhla a její křídla se vedle těch jeho lehce zatřpytila. Jason od ní nepoodstoupil pryč, aby se tomu lehkému kontaktu vyhnul. V mnoha směrech byl pravým opakem Aodhana, zlomeného anděla, který nedokázal snést žádný dotek. Jason se někdy cítil naživu a ne jako přízrak, za který ho označila Lijuan, jen tehdy, když na své kůži cítil dotek kůže nebo křídla někoho jiného. Připadalo mu to, jako by v něm ta léta - která přešla v dekády - kdy neměl kontakt s žádnou jinou bytostí, vyvolala žízeň, která nemohla být nikdy ukojena. Dokázal dosáhnout jen krátkodobého požitkářsky opojeného pocitu, který mu prozrazoval, čím se mohl stát, kdyby nestrávil vyčerpávající léta nekonečnou samotou. Zmíněná osamělost ho zanechala s jizvami, jež vedly k duševní spřízněností s temnotou, kterou jako dítě tolik nenáviděl. S jizvami, díky kterým velmi opatrně směřoval svou důvěru. Navzdory svým potřebám, Jason dovolil dotek mimo ložnici jen velmi málo osobám. Protože dotek přítele byl něčím zcela jiným, než pohlazení milenky v temnotě noci, které s příchodem rána odeznělo.
 „To byla ale překrásná svatba, co říkáš?“ pronesla Elena. Její pohled byl zněžnělý způsobem, jakým už to u žen při takovýchhle událostech bývalo.
„Přála by sis taky takovou?“ Manželství se spojovalo se smrtelným životem, ale jak se dnes ukázalo, někteří nesmrtelní ho také vyznávali – na dnešním obřadu nejvíce trval Dmitri.
Elena se překvapeně rozesmála. „My jsme se s Raphaelem vzali v momentě, kdy se mnou v náruči padal do trosek New Yorku.“
Jasona napadlo, že Raphael byl nyní, když měl družku, také jiným mužem. A tahle smrtelná žena se pak stala andělem. Z hlediska síly byla slabou bytostí, její nesmrtelnost zatím plála pomíjivým plamenem, a přesto vládla duševní silou, která promlouvala přímo k jeho jádru přeživšího. To bylo také důvodem, proč ji naučil, jak v oblacích zůstat neviděna. Proč sledoval, jak se brzy po svém Stvoření snažila o vzlet z místa a při tom nemilosrdně tlačila své tělo za hranice možností. A také to byl důvod, proč naslouchal, zda nezachytí jakékoli hrozby jejímu životu. Elena byla totiž Raphaelovou největší slabinou.
Jason zaslechl tiché chichotání. Kolísavými kroky a s šibalsky zářícíma očima se k Eleně blížila malá holčička. Černo bronzové vlasy měla po stranách stažené do culíků letně oranžovými mašlemi. Elena se na ni s neskrývaným potěšením usmála a sehnula se, aby jí mohla zvednout do náruče. „Ahoj Zoe, ty moje budoucí Bohyně válečnice.“ Pak jí Elena políbila na baculatou tvářičku. Zoeiny květované, šaty jí splývaly přes paži. „Zase si utekla mamince?“
Když holčička přikývla, zadívala se Jasonovi zpříma do očí a on si všiml, že v dlani opatrně svírala stříbrně orámované, osobitě modré pírko. Dcera Ředitelky Spolku na moment upřela zrak na jeho křídla a pak něco zašeptala Eleně do ucha. Jason slyšel každé její slůvko, ale protože mluvila jazykem malých dětí, žádnému z nich neporozuměl.
Elena evidentně nebyla ve stejné nevýhodě jako on, protože když se na něho podívala, spatřil v jejích šedo stříbrných očích pobavení. „Tenhle špunt by chtěl do svý kolekce i tvoje peří, Jasone. Na tvym místě bych byla opatrná.“ O vteřinu později už její pozornost upoutal vysoký muž s dlouhými černými vlasy, pevně staženými na zátylku hlavy. Pod bronzovým odstínem pleti, mu vystupovaly ostře řezané lícní kosti.
Ransom Winterwolf. Lovec.
Jasonovi připadalo velice zvláštní vidět na půdě Raphaelova domova tolik členů Spolku. Dům byl situován v Andělské Enklávě, která se rozprostírala na protilehlém břehu řeky, než lesknoucí se skla a kov Manhattanu. Archandělův dům byl bez pochyb elegantní, ale Jason věděl, že Pán Dmitrimu nabídl daleko honosnější místa, kde mohl Honor učinit svou ženou. Nicméně vůdce Sedmy byl neústupný.
„Za rozbřesku,“ řekl pouhé tři hodiny před východem slunce. „Vezmeme se za rozbřesku.“
V těchto třech hodinách Elena s Ředitelkou Spolku zvládla obvolat každého lovce, který byl v oblasti New Yorku, neúčastnil se žádné mise a stihl by se dostavit. Jason, Illium a Venom zastupovali archandělovu Sedmu. Naasir s Galenem a Aodhanem byli o nadcházející události informování a stihli si s Dmitrim promluvit ještě před obřadem.
Všechny členy Sedmy spojovala loajalita k Raphaelovi – a také vzájemná loajalita. Vytvořili si mezi sebou nezničitelná pouta. Ale i kdyby měli k dispozici více času, bylo by pro ně nemožné, aby se v jeden okamžik nacházeli všichni na stejném místě. Aby byla zachována rovnováha sil ve světě, potřeboval mít Raphael někoho z nich v Útočišti, v New Yorku a nyní i v Amanatu, v domově Pradávné, která byla Raphaelovou matkou.
Svědky Dmitriho svatby byli jen oni tři a i to byl nečekaný dar. Samozřejmě tu byli další sezvaní hosté – hrdý personál Raphaelova domu, nespočet mužů a žen, kteří pracovali ve Věži přímo pod Dmitrim a jejichž loajalita patřila stejně tak upírovi jako patřila Raphaelovi. Dva policisté, kteří byli považovaní za součást rodiny Spolku. Dalším byl velmi respektovaný muž, který se ujal samotného ceremoniálu, a který také patřil do rodiny Spolku, protože, než předal žezlo své nástupkyni, byl jeho Ředitelem.
Během obřadu stál po Dmitriho boku sám Raphael. Přátelství mezi těmito dvěma muži bylo natolik staré a natolik hluboké, že dnešního dne sehrál úlohu sekundanta samotný archanděl.
Jason nevěděl o žádném dalším takovém přátelství mezi těmi, kdo sloužili Kádru Desíti – archandělům, kteří vládli světu – ale věděl, že přátelství Raphaela s Dmitrim přetrvalo staletí. Ustálo hněv, války a dokonce i Dmitriho zběhnutí ke dvoru Nehy. To ale nemělo dlouhého trvání.
Teď se Dmitri pousmál něčemu, co mu Raphael řekl. Zatímco upír byl oblečený v černém obleku, jeho nevěsta měla šaty jasně zelené barvy, které obepínaly každou křivku jejího těla a pak kaskádovitě splývaly až na rosou pokrytý trávník. Látka její róby byla na boku chytře naaranžovaná a vyvolávala iluzi divokých vln. Když se střetla s Jasonovým pohledem, usmála se a zamířila směrem k němu. Zatavila se na hranici neviditelného prostoru, který ho odděloval od okolního světa. V ruce držela kytici divokých květin, kterou pro ni Elena vytvořila ve svém zahradním skleníku.
„Děkuju ti,“ pronesla. Vyzařovalo z ní štěstí, které oslňovalo více, než diamanty, které měla kolem krku. Diamanty, které Jason viděl Dmitriho před třemi sty lety kupovat jako neopracované kameny.
Než je nechal upír zpracovat, uběhlo dalších sto let, ale nakonec z nich vznikl náhrdelník neskutečné krásy. Jednotlivé kameny působily jako kapky zachyceného třpytu hvězd.
„Komu ho dáš?“ zeptal se ho tenkrát Jason. Dmitriho odpovědí byl sarkastický úšklebek a tvrdost jeho pohledu byla srovnatelná s tvrdostí zmiňovaných diamantů. „Ženě, jejíž duše bude zářivější, než tyhle kameny.“
Náhrdelník nikdy nezdobil žádný jiný krk, než kolem kterého byl zapnutý v dnešní den.
„Za tyhle úchvatný šaty,“ pokračovala Honor a uhladila dlaní látku své róby. „Nevim, jak si něco tak úžasnýho dokázal tak narychlo sehnat. Seděj mi, jako by mi byly šitý na míru.“
„Nemusíš mi děkovat.“ Jason strávil velkou část svého života mimo hlavní dění – mnohokrát to nebyla jeho volba a jindy prostě nevěděl, jak zapadnout – ale dnes potřeboval být jeho součástí, protože muž, kterého respektoval, muž, kterého považoval za přítele, pojal tuhle ženu za svou vlastní.
„Jason dokáže najít cokoli,“ pronesl Dmitri v momentě, když k nim došel a chytil Honor kolem pasu. „Vítr mu našeptává, kam se má vydat.“
Honor se rozesmála. Její smích byl zastřený a vřelý a o moment později už se ocitla v objetí Eleny, jejíž křídla se v ranním světle mihotala duhovými barvami.
Jason poodstoupil doprava a setkal se s Dmitriho pohledem. Upír jen pokrčil rameny. Přestože nic neřekl, jeho odpověď byla jasná. Nikdo by tomu neuvěřil.
Ne, pomyslel si Jason, nikdo by tomu neuvěřil. Dokonce i on se na prahu dospělosti považoval za šíleného. Dokud se po příletu do andělské pevnosti zvané Útočiště, nezačetl do Jessamininých historických knih, z nichž pochopil, že po matce zdědil její „sluch“ – schopnost vycítit věci, které se děly stovky mil daleko za oceány i za dalekými horami. Sluch jeho matky byl důvodem, proč mu vždycky dokázala vyprávět příběhy lidí z Útočiště, přestože oni žili na izolovaném atolu, obklopeném třpytícími se modrými vodami Pacifiku. „Sepíšu ti ty příběhy na papír, Jasone. Musíš si trénovat čtení.“ A Jason trénoval. Dokola a dokola, dokud se mu ten pergamen nerozpadl v rukou. Přečetl všechny příběhy, které mu matka napsala i knihy, které měli v domě. Pak se ta slova snažil přepisovat do dřeva, na látku i do písku. Nutil se, sám sebe vnímat jako živou bytost, která by měla umět číst. A ono to fungovalo… alespoň po nějakou dobu.
„Přeju ti to, Dmitri,“ řekl a přinutil duchy minulosti vyblednout do pozadí mysli. „A tohle je můj dar tobě a tvé ženě.“ Když se Dmitri zadíval na vizitku, kterou mu Jason podával, připojila se k Eleně s Honor její svědkyně - dlouhonohá lovkyně, která měla své vlastní unikátní schopnosti. Všechny tři se smály a mluvily jedna přes druhou.
„Je to bezpečné místo,“ vysvětlil Jason, když Dmitri vzhlédl od adresy, která byla na vizitce. Od jednoduchého zlatého kroužku, který teď zdobil jeho levý prsteníček, se odrazilo sluneční světlo. „Kde vás nikdo nenajde.“
V Dmitriho smyslné tváři se objevilo pochopení významu jeho slov. Upír poodstoupil od žen ještě kousek dál a řekl, „už by mě nemělo překvapovat, co všechno víš, ale stejně překvapuje.“ Pak si vizitku schoval. „Jak jistej jseš si bezpečností toho místa?“
„Ten dům patří mně a za posledních dvě stě let ho nikdo nenašel.“ Byl skrytý v hustém pralese jinak neobydlené hory a ze země měl jen jednu přístupovou cestu, kterou Dmitrimu myslí sdělil. Dokonce i přístup ze vzduchu byl nemožný, pokud dotyčný anděl nevěděl, kde najít jednu specifickou mýtinu. Jason se s Dmitrim podělil i o tuto možnost přístupu. Bez její znalosti hrozilo křídlům návštěvníka zcela jisté poškození, které by způsobily husté větve stromů – a také skryté pasti, které mezi nimi byly nalíčené.
Dmitrimu se zaleskly oči. To zní dobře. Svá další slova řekl nahlas. „Nevěděl jsem, že máš v zemi ještě další domov.“
„Nemám.“ Jason vlastnil několik domů, které v případě potřeby používal, ale domov byl koncept, který pro něho nic neznamenal. Dmitri se pravděpodobně domníval, že za svůj domov považoval apartmán, který měl v New Yorské Archandělské Věži.
„Budete tam v bezpečí a budete mít potřebné soukromí.“ Honořina transformace z člověka na upíra zabere nějaký čas, a Jason si byl jistý hned několika věcmi - že Dmitri zařídí, aby Honor celým procesem prošla v hlubokém spánku bez jakékoli známky utrpení a bolesti, a že po celou dobu upír zůstane po jejím boku. „Nebudete s sebou potřebovat ani žádné stráže.“
„Kdyby mi tohle řekl kdokoli jiný, tak bych mu nevěřil,“ odpověděl Dmitri s pohledem upřeným k Honor. „Nevím kdy tvůj dar využijeme. Slíbila mi to… ale nebudu jí do ničeho nutit.“
„A přesto bys chtěl.“
„Ano, chtěl.“ V tomto směru byl bezohledný. „Ale jak se zdá, Jasone, Honor je mojí fatální slabinou, protože i kdyby si to rozmyslela a chtěla zůstat smrtelnicí, nemohl bych jí k ničemu nutit a přitom být schopný sám se sebou žít.“
Jason mu neodpověděl a sledoval, jak se Dmitri vydal směrem ke své ženě, která k němu vzhlédla s úsměvem, kterým ji Jason nikdy neviděl obdařit kohokoli jiného. Její přítelkyně poodešly stranou, aby daly novomanželům nějaké soukromí. Všichni hosté zůstávali na pěstěném zeleném trávníku a okolní ptactvo svým delikátním zpěvem doprovázelo šum jejich konverzace. Upíjelo se šampaňské a ve vší té radosti, která doprovázela Honořinu a Dmitriho svatbu, se navazovala nová přátelství.
Na rozdíl od ostatních se tu Jason cítil příliš odhalený. Temná čerň jeho křídel se stala nechtěným cílem, ale svému nutkání vyletět vysoko nad vrstvu mraků, kde by ho nikdo nespatřil, se nepoddal.
O chvilku později, když mu okolní větřík začal našeptávat, se Jason zaposlouchal a zaslechl jediné slovo. Jméno. Eris.
Jediný důležitý Eris, kterého Jason znal, byl manžel Nehy - tři tisíce let staré ženy archanděla a jediné členky Kádru, která se také rozhodla následovat tento spojovací obřad smrtelníků. Eris byl zároveň její druh, ale na veřejnosti už nebyl viděn více než tři sta let. Mnozí věřili, že byl mrtvý. Ale Jason věděl, že byl naživu. Že byl uvězněný v paláci uvnitř rozlehlé Nehy pevnosti. V počátcích svého zajetí se Eris pokusil utéct a Neha mu přesto fyzicky neublížila. Na to ho příliš milovala. Její láska byla zároveň důvodem proč ho za jeho zradu tak moc nenáviděla.
Jason splynul se stíny stromů, které lemovaly Raphaelův pozemek - představovaly pro něho příjemnou změnu scenérie – a sáhl pro svůj mobilní telefon. V dřívějších dobách a navzdory jeho psychickým schopnostem, mu trvalo několik dní, než byl schopen komunikovat se svými muži a ženami a obstarat si jediný kousek důležité informace trvalo třeba i několik týdnů. Moderní technologie to vše velmi usnadnily. Na rozdíl od některých starých andělů, a přestože jeho nejoblíbenější zbraní stále zůstával meč, Jason moderním světem neopovrhoval.
Když se rozsvítil displej, spatřil obrovské množství zmeškaných hovorů, které musely být uskutečněny během obřadu, když měl telefon v tichém režimu. Všechny byly od Samiry, která zastávala pozici sloužící v Nehy soukromých komnatách. Samira byla technicky vzato jeho nejvýše postaveným špehem, který působil ve dvoře této ženy archanděla. Ale Jason už začínal mít pochybnosti o její efektivnosti.
„Samiro,“ řekl, když přijala hovor. „Co se stalo?“
„Eris je mrtvý.“ Zašeptala tiše. „Byl zavražděný ve svém paláci.“
„Kdy?“
„To nevím, ale našli ho teprve před hodinou. Neha ještě neopustila jeho tělo a Mahiya je tam s ní.“
Jason s Mahiyou nikdy nemluvil, ale přesto, když jí Neha před třemi staletími poprvé představila dvoru, si o ní zjistil základní informace. Věděl, že s Nehou sdílela stejnou krevní linii - to byla všeobecně známá informace, ale podrobnosti o tomto vztahu byly dlouho a dlouho pohřbené. Mnozí z Nehy dvora si tyto podrobnosti nechtěli pamatovat a nešířili pravdu o tom, že Mahiya byla dcerou Nivriti, která byla sestrou Nehy, a která byla mrtvá stejně dlouhou dobu, jako byla její dcera naživu. To by samo o sobě nebylo žádné hrozivé tajemství… dokud se k tomu nepřidalo jméno Mahiyna otce. A tím byl Eris.

16 komentářů:

  1. Moc děkuju za krásný překlad

    OdpovědětVymazat
  2. díky za další kapitolu, míša

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad ;) Dráža

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělé ! ! ! Děkuji za překlad ! ! ! Mustang

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad. Jsem ráda že si na překlad občas najdeš čas a už se těším na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat