1
Jason stál uprostřed zeleného trávníku, který se
ještě stále třpytil ranní rosou a sledoval, jak Dmitri uchopil do dlaní tvář
lovkyně, kterou zrovna pojal za svou ženu. Sluneční paprsky úsvitu jí líbaly
obličej a rozjasňovaly oči, jež viděly jen muže, kterého měla přímo před sebou.
Jasona napadlo, že pozemky patřící k domu
Archanděla Raphaela, řeka Hudson, která protékala pod přilehlými útesy i
obrovská masa voňavých keřů růží, které se šplhaly po zdech samotného domu,
byli svědky mnoha uplynulých staletí, ale scénu, jako byla tato, jistě nikdy
neviděli a možná už znovu ani neuvidí. Jeden z nejmocnějších upírů světa
si vzal za manželku lovkyni Spolku. O tom, že Honor Dmitriho milovala, nebylo
žádných pochybností. Na to, aby si člověk všiml, že štěstím přímo zářila,
nemusel být šéfem špionáže. Co ale Jasona překvapilo, byly silné emoce, které
četl v očích upíra, který byl nemilosrdným ostřím po celá staletí, co ho
Jason znal. Krutost byla Dmitrimu vlastní. A v poslední době možná až moc.
Tenhle upír byl téměř tisíc let starý a krutostí byl přímo prosáklý. Krev a
smrt už pro něho nebyly dostatečným důvodem k tomu, aby se zastavil, natož
aby ho šokovaly.
Jason zažil Dmitriho na bojištích, kde se oháněl
svou tureckou šavlí, stínal hlavy nepřátel a vychutnával si potoky krve
umírajících. Viděl ho se smyslnou elegancí a chladným srdcem svádět ženy jen
pro své vlastní pobavení. A přesto, muž, který se dotýkal Honor, který se
majetnickým polibkem zmocnil jejích rtů, v sobě měl něžnost, která byla
jak nebezpečná, tak i dechberoucí.
V ten moment si Jason uvědomil, že se z Dmitriho
stala nemilosrdná zbraň proti komukoli, kdo by se odvážil ublížit jeho ženě.
Temnota, kterou v sobě ukrýval, nezmizela, byla jen držena na uzdě.
„S takovýmhle chováním už nebude moct jednat s Kádrem,“
řekl Jason ženě, která stála vedle něho – lovkyni s křídly barvy půlnoci a
úsvitu. Vnitřní křivku jejích křídel zdobila pírka čiré černé barvy, pomalu
přecházející do bohaté, hedvábně modré a nakonec do jemnější indigo a prchavých
odstínů, které byly viditelné na obloze jen při zrození nového dne. Na samých
koncích křídel měla pírka zářící zlato bílé barvy. Elena byla družka Archanděla
Raphaela a Raphael byl Jasonův Pán. Možná právě proto cítil Jason v přítomnosti
Eleny tenhle nečekaný druh uvolněnosti. Nebo to mohlo být způsobené tím, že
stejně jako kdysi dávno on, byla i Elena ve světě nesmrtelných bytostí
cizincem, pátrajícím po cestě, která by jí zavedla do budoucích staletí. Anebo
tím důvodem mohl být fakt, kterého si Elena nebyla vůbec vědoma. Fakt, že spolu
byli propojeni mrazivým poutem minulosti, kterou oba sdíleli. Minulosti, která
vyprávěla o jejich matkách a krvi. Železem
prosáklá tekutina, která mu slepovala vlasy, zmáčela jeho tuniku a tam, kde mu
stékala po pažích, lepila.
Elena vzhlédla a zavrtěla hlavou. Své téměř bílé
vlasy měla stažené do elegantního copu a její tělo obepínaly jednoduché šaty ke
kotníkům v odstínu modré barvy vysokohorských jezer. Jediným šperkem,
který ji zdobil, byly malé kruhové náušnice s jantary, které nikdy nesundávala,
protože byly znamením její oddanosti Raphaelovi. „Copak to nevidíš, Jasone?“
pronesla v momentě, kdy novomanželé ukončili svůj polibek, který vyvolal
ve svěžím ranním vzduchu nejeden povzdech. „Tímhle Dmitrim je jen s Honor.“
Když se Honor s Dmitrim otočili k přítomnému davu, přidala se Elena
k potlesku a radostnému povzbuzování. Hosté okamžitě začali směřovat ke
dvojici, aby jim mohli pogratulovat.
Jason s Dmitrim mluvil před obřadem, a proto
vyčkával, až nával hostů zřídne. Elena také zůstávala na místě a dávala tak
možnost ostatním, aby si s novomanželi mohli vyměnit pár slov. Stejně tak,
jako byl před obřadem Jason s Dmitrim – a také s Raphaelem, Illiem a
Venomem – byla Elena s Honor. Archanděl a jeho družka zapůjčili svůj domov
nevěstině předsvatební párty, na které se sešlo spousty lovců Spolku, kteří pod
svým elegantním oblečením jistě měli skrytou nejednu zbraň.
Na okrajích Jasonova periferního pohledu se mihla
modrá barva a on se otočil směrem k Illiovi, který na prosbu jedné
z lovkyň roztáhl svá neuvěřitelná křídla. Illium byl oblečený ve stejně
černém formálním obleku, který na sobě měl ženich, Raphael i ostatní členové
Sedmy, kteří se dnes mohli dostavit. Anděl měl na tváři flirtující výraz. Jeho
úsměv působil upřímně… ale skutečně jen působil. Jason viděl Illia bláznivě
zamilovaného, ale také se zlomeným srdcem - když anděl truchlil pro svou lásku.
Tenkrát nebyla v jeho očích barvy rozteklého zlata ani jiskřička.
„Vidím,“ odpověděl Eleně, když se na něho
zadívala. A v tom momentě si znovu uvědomil, jak nekonečné výkyvy emocí
dokázali ostatní kolem něho prožívat. Jason po staletí sledoval smrtelníky i
nesmrtelné. Byl schopen rozpoznat i ty nejnepatrnější změny v jejich
emocionálním rozpoložení, protože bez této schopnosti by nemohl být šéfem
špionáže. A přesto, skrze všechen tento čas nebyl schopen cítit to, co dokázali
cítit všichni kolem něj. Připadal si, jakoby život prokluzoval kolem, ale jeho
srdce ani duše se nedotkl.
„Jsi perfektním šéfem špionáže. Jsi inteligentní,
nadaný přízrak a neovlivní tě nic, čeho jsi svědkem.“ To byla slova, která mu
před čtyřmi sty lety řekla Lijuan. Nejstarší z archandělů mu tenkrát také
učinila nabídku – bohatství a ženy trénované v umění smyslnosti, nebo
muže, pokud by to byla jeho touha – to vše v případě, že by změnil svou
loajalitu a vstoupil do jejích služeb. Jenže Jason už měl dostatek bohatství,
které by mu stačilo na stovky nesmrtelných životů. A k té další položce
v její nabídce – když chtěl Jason ženu, tak měl ženu. Neměl potřebu žádné
dohazovačky.
Elena se nepatrně protáhla a její křídla se vedle
těch jeho lehce zatřpytila. Jason od ní nepoodstoupil pryč, aby se tomu lehkému
kontaktu vyhnul. V mnoha směrech byl pravým opakem Aodhana, zlomeného
anděla, který nedokázal snést žádný dotek. Jason se někdy cítil naživu a ne
jako přízrak, za který ho označila Lijuan, jen tehdy, když na své kůži cítil
dotek kůže nebo křídla někoho jiného. Připadalo mu to, jako by v něm ta
léta - která přešla v dekády - kdy neměl kontakt s žádnou jinou bytostí,
vyvolala žízeň, která nemohla být nikdy ukojena. Dokázal dosáhnout jen
krátkodobého požitkářsky opojeného pocitu, který mu prozrazoval, čím se mohl
stát, kdyby nestrávil vyčerpávající léta nekonečnou samotou. Zmíněná osamělost
ho zanechala s jizvami, jež vedly k duševní spřízněností
s temnotou, kterou jako dítě tolik nenáviděl. S jizvami, díky kterým
velmi opatrně směřoval svou důvěru. Navzdory svým potřebám, Jason dovolil dotek
mimo ložnici jen velmi málo osobám. Protože dotek přítele byl něčím zcela
jiným, než pohlazení milenky v temnotě noci, které s příchodem rána
odeznělo.
„To byla ale překrásná svatba, co říkáš?“ pronesla
Elena. Její pohled byl zněžnělý způsobem, jakým už to u žen při takovýchhle
událostech bývalo.
„Přála by sis taky takovou?“ Manželství se spojovalo
se smrtelným životem, ale jak se dnes ukázalo, někteří nesmrtelní ho také vyznávali
– na dnešním obřadu nejvíce trval Dmitri.
Elena se překvapeně rozesmála. „My jsme se
s Raphaelem vzali v momentě, kdy se mnou v náruči padal do trosek
New Yorku.“
Jasona napadlo, že Raphael byl nyní, když měl
družku, také jiným mužem. A tahle smrtelná žena se pak stala andělem. Z
hlediska síly byla slabou bytostí, její nesmrtelnost zatím plála pomíjivým
plamenem, a přesto vládla duševní silou, která promlouvala přímo k jeho
jádru přeživšího. To bylo také důvodem, proč ji naučil, jak v oblacích
zůstat neviděna. Proč sledoval, jak se brzy po svém Stvoření snažila o vzlet z
místa a při tom nemilosrdně tlačila své tělo za hranice možností. A také to byl
důvod, proč naslouchal, zda nezachytí jakékoli hrozby jejímu životu. Elena byla
totiž Raphaelovou největší slabinou.
Jason zaslechl tiché chichotání. Kolísavými kroky
a s šibalsky zářícíma očima se k Eleně blížila malá holčička. Černo
bronzové vlasy měla po stranách stažené do culíků letně oranžovými mašlemi.
Elena se na ni s neskrývaným potěšením usmála a sehnula se, aby jí mohla
zvednout do náruče. „Ahoj Zoe, ty moje budoucí Bohyně válečnice.“ Pak jí Elena
políbila na baculatou tvářičku. Zoeiny květované, šaty jí splývaly přes paži.
„Zase si utekla mamince?“
Když holčička přikývla, zadívala se Jasonovi
zpříma do očí a on si všiml, že v dlani opatrně svírala stříbrně orámované,
osobitě modré pírko. Dcera Ředitelky Spolku na moment upřela zrak na jeho
křídla a pak něco zašeptala Eleně do ucha. Jason slyšel každé její slůvko, ale protože
mluvila jazykem malých dětí, žádnému z nich neporozuměl.
Elena evidentně nebyla ve stejné nevýhodě jako on,
protože když se na něho podívala, spatřil v jejích šedo stříbrných očích
pobavení. „Tenhle špunt by chtěl do svý kolekce i tvoje peří, Jasone. Na tvym
místě bych byla opatrná.“ O vteřinu později už její pozornost upoutal vysoký
muž s dlouhými černými vlasy, pevně staženými na zátylku hlavy. Pod bronzovým
odstínem pleti, mu vystupovaly ostře řezané lícní kosti.
Ransom Winterwolf. Lovec.
Jasonovi připadalo velice zvláštní vidět na půdě
Raphaelova domova tolik členů Spolku. Dům byl situován v Andělské Enklávě,
která se rozprostírala na protilehlém břehu řeky, než lesknoucí se skla a kov
Manhattanu. Archandělův dům byl bez pochyb elegantní, ale Jason věděl, že Pán
Dmitrimu nabídl daleko honosnější místa, kde mohl Honor učinit svou ženou.
Nicméně vůdce Sedmy byl neústupný.
„Za rozbřesku,“ řekl pouhé tři hodiny před
východem slunce. „Vezmeme se za rozbřesku.“
V těchto třech hodinách Elena
s Ředitelkou Spolku zvládla obvolat každého lovce, který byl
v oblasti New Yorku, neúčastnil se žádné mise a stihl by se dostavit.
Jason, Illium a Venom zastupovali archandělovu Sedmu. Naasir s Galenem a
Aodhanem byli o nadcházející události informování a stihli si s Dmitrim promluvit
ještě před obřadem.
Všechny členy Sedmy spojovala loajalita
k Raphaelovi – a také vzájemná loajalita. Vytvořili si mezi sebou
nezničitelná pouta. Ale i kdyby měli k dispozici více času, bylo by pro ně
nemožné, aby se v jeden okamžik nacházeli všichni na stejném místě. Aby
byla zachována rovnováha sil ve světě, potřeboval mít Raphael někoho z nich
v Útočišti, v New Yorku a nyní i v Amanatu, v domově Pradávné,
která byla Raphaelovou matkou.
Svědky Dmitriho svatby byli jen oni tři a i to byl
nečekaný dar. Samozřejmě tu byli další sezvaní hosté – hrdý personál Raphaelova
domu, nespočet mužů a žen, kteří pracovali ve Věži přímo pod Dmitrim a jejichž
loajalita patřila stejně tak upírovi jako patřila Raphaelovi. Dva policisté,
kteří byli považovaní za součást rodiny Spolku. Dalším byl velmi respektovaný
muž, který se ujal samotného ceremoniálu, a který také patřil do rodiny Spolku,
protože, než předal žezlo své nástupkyni, byl jeho Ředitelem.
Během obřadu stál po Dmitriho boku sám Raphael.
Přátelství mezi těmito dvěma muži bylo natolik staré a natolik hluboké, že
dnešního dne sehrál úlohu sekundanta samotný archanděl.
Jason nevěděl o žádném dalším takovém přátelství
mezi těmi, kdo sloužili Kádru Desíti – archandělům, kteří vládli světu – ale
věděl, že přátelství Raphaela s Dmitrim přetrvalo staletí. Ustálo hněv,
války a dokonce i Dmitriho zběhnutí ke dvoru Nehy. To ale nemělo dlouhého
trvání.
Teď se Dmitri pousmál něčemu, co mu Raphael řekl. Zatímco
upír byl oblečený v černém obleku, jeho nevěsta měla šaty jasně zelené
barvy, které obepínaly každou křivku jejího těla a pak kaskádovitě splývaly až
na rosou pokrytý trávník. Látka její róby byla na boku chytře naaranžovaná a
vyvolávala iluzi divokých vln. Když se střetla s Jasonovým pohledem,
usmála se a zamířila směrem k němu. Zatavila se na hranici neviditelného
prostoru, který ho odděloval od okolního světa. V ruce držela kytici
divokých květin, kterou pro ni Elena vytvořila ve svém zahradním skleníku.
„Děkuju ti,“ pronesla. Vyzařovalo z ní
štěstí, které oslňovalo více, než diamanty, které měla kolem krku. Diamanty,
které Jason viděl Dmitriho před třemi sty lety kupovat jako neopracované
kameny.
Než je nechal upír zpracovat, uběhlo dalších sto
let, ale nakonec z nich vznikl náhrdelník neskutečné krásy. Jednotlivé
kameny působily jako kapky zachyceného třpytu hvězd.
„Komu ho dáš?“ zeptal se ho tenkrát Jason.
Dmitriho odpovědí byl sarkastický úšklebek a tvrdost jeho pohledu byla srovnatelná
s tvrdostí zmiňovaných diamantů. „Ženě, jejíž duše bude zářivější, než
tyhle kameny.“
Náhrdelník nikdy nezdobil žádný jiný krk, než
kolem kterého byl zapnutý v dnešní den.
„Za tyhle úchvatný šaty,“ pokračovala Honor a
uhladila dlaní látku své róby. „Nevim, jak si něco tak úžasnýho dokázal tak
narychlo sehnat. Seděj mi, jako by mi byly šitý na míru.“
„Nemusíš mi děkovat.“ Jason strávil velkou část
svého života mimo hlavní dění – mnohokrát to nebyla jeho volba a jindy prostě
nevěděl, jak zapadnout – ale dnes potřeboval být jeho součástí, protože muž,
kterého respektoval, muž, kterého považoval za přítele, pojal tuhle ženu za
svou vlastní.
„Jason dokáže najít cokoli,“ pronesl Dmitri
v momentě, když k nim došel a chytil Honor kolem pasu. „Vítr mu našeptává,
kam se má vydat.“
Honor se rozesmála. Její smích byl zastřený a
vřelý a o moment později už se ocitla v objetí Eleny, jejíž křídla se v ranním
světle mihotala duhovými barvami.
Jason poodstoupil doprava a setkal se
s Dmitriho pohledem. Upír jen pokrčil rameny. Přestože nic neřekl, jeho
odpověď byla jasná. Nikdo by tomu neuvěřil.
Ne, pomyslel si Jason, nikdo by tomu neuvěřil.
Dokonce i on se na prahu dospělosti považoval za šíleného. Dokud se po příletu
do andělské pevnosti zvané Útočiště, nezačetl do Jessamininých historických
knih, z nichž pochopil, že po matce zdědil její „sluch“ – schopnost vycítit věci, které se děly stovky mil daleko za
oceány i za dalekými horami. Sluch
jeho matky byl důvodem, proč mu vždycky dokázala vyprávět příběhy lidí z Útočiště,
přestože oni žili na izolovaném atolu, obklopeném třpytícími se modrými vodami
Pacifiku. „Sepíšu ti ty příběhy na papír,
Jasone. Musíš si trénovat čtení.“ A Jason trénoval. Dokola a dokola, dokud
se mu ten pergamen nerozpadl v rukou. Přečetl všechny příběhy, které mu
matka napsala i knihy, které měli v domě. Pak se ta slova snažil
přepisovat do dřeva, na látku i do písku. Nutil se, sám sebe vnímat jako živou
bytost, která by měla umět číst. A ono to fungovalo… alespoň po nějakou dobu.
„Přeju ti to, Dmitri,“ řekl a přinutil duchy
minulosti vyblednout do pozadí mysli. „A tohle je můj dar tobě a tvé ženě.“
Když se Dmitri zadíval na vizitku, kterou mu Jason podával, připojila se
k Eleně s Honor její svědkyně - dlouhonohá lovkyně, která měla své vlastní
unikátní schopnosti. Všechny tři se smály a mluvily jedna přes druhou.
„Je to bezpečné místo,“ vysvětlil Jason, když
Dmitri vzhlédl od adresy, která byla na vizitce. Od jednoduchého zlatého
kroužku, který teď zdobil jeho levý prsteníček, se odrazilo sluneční světlo.
„Kde vás nikdo nenajde.“
V Dmitriho smyslné tváři se objevilo pochopení
významu jeho slov. Upír poodstoupil od žen ještě kousek dál a řekl, „už by mě
nemělo překvapovat, co všechno víš, ale stejně překvapuje.“ Pak si vizitku
schoval. „Jak jistej jseš si bezpečností toho místa?“
„Ten dům patří mně a za posledních dvě stě let ho
nikdo nenašel.“ Byl skrytý v hustém pralese jinak neobydlené hory a ze
země měl jen jednu přístupovou cestu, kterou Dmitrimu myslí sdělil. Dokonce i
přístup ze vzduchu byl nemožný, pokud dotyčný anděl nevěděl, kde najít jednu
specifickou mýtinu. Jason se s Dmitrim podělil i o tuto možnost přístupu.
Bez její znalosti hrozilo křídlům návštěvníka zcela jisté poškození, které by
způsobily husté větve stromů – a také skryté pasti, které mezi nimi byly
nalíčené.
Dmitrimu se zaleskly oči. To zní dobře. Svá další slova řekl nahlas. „Nevěděl jsem, že máš
v zemi ještě další domov.“
„Nemám.“ Jason vlastnil několik domů, které
v případě potřeby používal, ale domov byl koncept, který pro něho nic
neznamenal. Dmitri se pravděpodobně domníval, že za svůj domov považoval
apartmán, který měl v New Yorské Archandělské Věži.
„Budete tam v bezpečí a budete mít potřebné
soukromí.“ Honořina transformace z člověka na upíra zabere nějaký čas, a Jason
si byl jistý hned několika věcmi - že Dmitri zařídí, aby Honor celým procesem
prošla v hlubokém spánku bez jakékoli známky utrpení a bolesti, a že po
celou dobu upír zůstane po jejím boku. „Nebudete s sebou potřebovat ani
žádné stráže.“
„Kdyby mi tohle řekl kdokoli jiný, tak bych mu
nevěřil,“ odpověděl Dmitri s pohledem upřeným k Honor. „Nevím kdy
tvůj dar využijeme. Slíbila mi to… ale nebudu jí do ničeho nutit.“
„A přesto bys chtěl.“
„Ano, chtěl.“ V tomto směru byl bezohledný.
„Ale jak se zdá, Jasone, Honor je mojí fatální slabinou, protože i kdyby si to
rozmyslela a chtěla zůstat smrtelnicí, nemohl bych jí k ničemu nutit a přitom být
schopný sám se sebou žít.“
Jason mu neodpověděl a sledoval, jak se Dmitri
vydal směrem ke své ženě, která k němu vzhlédla s úsměvem, kterým ji
Jason nikdy neviděl obdařit kohokoli jiného. Její přítelkyně poodešly stranou,
aby daly novomanželům nějaké soukromí. Všichni hosté zůstávali na pěstěném
zeleném trávníku a okolní ptactvo svým delikátním zpěvem doprovázelo šum jejich
konverzace. Upíjelo se šampaňské a ve vší té radosti, která doprovázela
Honořinu a Dmitriho svatbu, se navazovala nová přátelství.
Na rozdíl od ostatních se tu Jason cítil příliš
odhalený. Temná čerň jeho křídel se stala nechtěným cílem, ale svému nutkání
vyletět vysoko nad vrstvu mraků, kde by ho nikdo nespatřil, se nepoddal.
O chvilku později, když mu okolní větřík začal
našeptávat, se Jason zaposlouchal a zaslechl jediné slovo. Jméno. Eris.
Jediný důležitý Eris, kterého Jason znal, byl
manžel Nehy - tři tisíce let staré ženy archanděla a jediné členky Kádru, která
se také rozhodla následovat tento spojovací obřad smrtelníků. Eris byl zároveň
její druh, ale na veřejnosti už nebyl viděn více než tři sta let. Mnozí věřili,
že byl mrtvý. Ale Jason věděl, že byl naživu. Že byl uvězněný v paláci
uvnitř rozlehlé Nehy pevnosti. V počátcích svého zajetí se Eris pokusil
utéct a Neha mu přesto fyzicky neublížila. Na to ho příliš milovala. Její láska
byla zároveň důvodem proč ho za jeho zradu tak moc nenáviděla.
Jason splynul se stíny stromů, které lemovaly
Raphaelův pozemek - představovaly pro něho příjemnou změnu scenérie – a sáhl
pro svůj mobilní telefon. V dřívějších dobách a navzdory jeho psychickým
schopnostem, mu trvalo několik dní, než byl schopen komunikovat se svými muži a
ženami a obstarat si jediný kousek důležité informace trvalo třeba i několik
týdnů. Moderní technologie to vše velmi usnadnily. Na rozdíl od některých
starých andělů, a přestože jeho nejoblíbenější zbraní stále zůstával meč, Jason
moderním světem neopovrhoval.
Když se rozsvítil displej, spatřil obrovské
množství zmeškaných hovorů, které musely být uskutečněny během obřadu, když měl
telefon v tichém režimu. Všechny byly od Samiry, která zastávala pozici
sloužící v Nehy soukromých komnatách. Samira byla technicky vzato jeho
nejvýše postaveným špehem, který působil ve dvoře této ženy archanděla. Ale
Jason už začínal mít pochybnosti o její efektivnosti.
„Samiro,“ řekl, když přijala hovor. „Co se stalo?“
„Eris je mrtvý.“ Zašeptala tiše. „Byl zavražděný
ve svém paláci.“
„Kdy?“
„To nevím, ale našli ho teprve před hodinou. Neha
ještě neopustila jeho tělo a Mahiya je tam s ní.“
Jason s Mahiyou nikdy nemluvil, ale přesto,
když jí Neha před třemi staletími poprvé představila dvoru, si o ní zjistil
základní informace. Věděl, že s Nehou sdílela stejnou krevní linii - to
byla všeobecně známá informace, ale podrobnosti o tomto vztahu byly dlouho a
dlouho pohřbené. Mnozí z Nehy dvora si tyto podrobnosti nechtěli pamatovat
a nešířili pravdu o tom, že Mahiya byla dcerou Nivriti, která byla sestrou Nehy,
a která byla mrtvá stejně dlouhou dobu, jako byla její dcera naživu. To by samo
o sobě nebylo žádné hrozivé tajemství… dokud se k tomu nepřidalo jméno
Mahiyna otce. A tím byl Eris.
Moc děkuju za krásný překlad
OdpovědětVymazatdíky za další kapitolu, míša
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad ;) Dráža
OdpovědětVymazatSkvělé ! ! ! Děkuji za překlad ! ! ! Mustang
OdpovědětVymazatMoc a moc děkuji.
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatDěkuji. Suzy
OdpovědětVymazatDíky za překlad. Jsem ráda že si na překlad občas najdeš čas a už se těším na další kapitolu :)
OdpovědětVymazatMoc dakujem
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatďakujem pekne za preklad :)
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad!!! :-)
OdpovědětVymazatdekuji :-)
OdpovědětVymazatDíky za překlad.
OdpovědětVymazat