Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels Storm - 14. kapitola

14
Zbývající část dne využil Jason k tomu, aby nepozorován naslouchal dvořanům, strážcům, smrtelníkům, upírům a mladým i starým andělům ze dvora. Poté využil závoj noci, kterým se skryl před zraky všech přihlížejících a přeletěl na druhou stranu pevnosti. Už si byl téměř jistý identitou osoby, která zabila Erise.
Nicméně k ujištění mu ještě chyběly dva střípky informací – a Mahiya se právě pokoušela v zákopech Nehy pevnosti jeden z nich získat.

Jason klesl dolů, aby přistál nedaleko exkluzivně udržované zahrady na nádvoří, kde se dnes v noci shromáždili místní dvořané - údajně proto, aby spolu mohli sdílet smutek. Dovolil temnotě, kterou si zvolil jako své místo přistání, aby ho zcela obklopila. Bez ohledu na to, co se o něm říkalo, Jason nedokázal vytvářet stíny. Co ale dokázal, bylo zvětšit a umocnit ty nejdrobnější vlákna temnoty do takové míry, že ho ostatní osoby jednoduše nedokázaly zaregistrovat, a pokud ano, tak ho vnímaly jen jako stín na pokraji periferního vidění.
Jason se kdysi dávno necítil v temnotě zrovna dobře.
„Jak bych mohl být nočním zvědem, když se bojím tmy?“ Šel po boku své matky, a když své obavy vyslovil nahlas, roztřásl se mu spodní ret. Byli spolu na pláži, která byla od jejich domova jen pár hodin letu, a on jí tu pomáhal sbírat mořské korýše.
„Každý se bojí tmy, když je ještě malý.“ Matka ho zavedla k mělkému jezírku, vytvořenému mezi kameny a ukázala mu kraba poustevníka, který tam se svým domečkem na zádech lezl po jeho obvodu. „Někdy tmu přeci přímo miluješ – jako třeba když tě otec vezme s sebou v noci létat.“
„To tam ale svítí hvězdy.“ A ty mu připomínaly třpytící se drahokamy, které jeho matka nosila, když k nim měli přijít hosté. Dlouhou dobu už je sice nikdo nenavštívil, ale to bylo patrně proto, že jeho otec se vždycky tak rozzuřil. „Takže není skutečná tma.“
Matčiny ametystové šaty se vzdouvaly v okolním vánku. „Už teď vidíš ve tmě lépe, než já Jasone – dvě noci nazpátek si mi pomohl najít mou náušnici, pamatuješ?“
Jason přikývl. „To nebylo nic těžkého.“ Černá perla, která se krásně modře třpytila, na něho z té tmy přímo blikala.
„Pro tebe to těžké nebylo, ty můj chytrý chlapečku.“ Pak se rozesmála způsobem, který ho vždycky rozveselil a řekla, „jedno dne uvidíš ve tmě tak dobře, že to pro tebe bude stejné, jako za denního světla. A pak už se tmy bát nikdy nebudeš.“
Jeho matka měla pravdu. V době, kdy mu bylo sto padesát let, už bylo jeho noční vidění tak dobré, že viděl stejně ostře, jako noční dravci. Temnota se stala jeho domovem a teď ji využil k tomu, aby ji kolem sebe ovinul.
Otevřený prostor nádvoří byl osvícený jen mihotavým světlem sta svíček, z nichž bylo mnoho umístěných v barevných skleněných svícnech. Efekt, vytvořený tímto osvětlením proměnil zdejší mramorové zdi budov, které lemovaly nádvoří, v kouzelný sen. A co se týkalo přítomných dvořanů – ti se tiše smáli a byli oblečení ve střídmějších barvách a róbách, než by se na dvoře ženy archanděla dalo očekávat, ale to byla jediná úcta, kterou Erisovi prokázali. Podle jejich chování by nikdo neřekl, že jeho pohřební hranice měla vzplanout už zítra ráno.
Mnozí jedinci působili jako zdejší životem pulsující motýli. V rukou drželi sklenice šampaňského, a zatímco se vyjadřovali na oko elegantními gesty, se za nimi snažili rafinovaně soupeřit o lepší pozice ve dvoře. A přesto všechno neměl Jason žádný problém lokalizovat mezi nimi Mahiyu.
Byla oblečená v hedvábném sárí modrozelené barvy, se zdobeným zlatým lemováním a pohybovala se davem dvořanů s lehkostí někoho, kdo byl na známé půdě.
Přesně v tom okamžiku se zastavila a otočila hlavu jeho směrem. Její pohled byl tak intenzivní, že mu připadalo, že v něm dokonce i z této vzdálenosti dokázal zahlédnout třpytící se žlutohnědé tóny. Nebylo možné, aby ho dokázala vycítit, ale přesto si byl jistý, že tomu tak bylo. Když znovu vykročila vpřed, všiml si lehkého napětí v jejích ramenou.
Mahiya se svým vytříbeným chováním dvorské elity, ale s instinkty lovce, pro něho byla stále záhadou. Jason si prohlédl i ostatní přítomné dvořany a ujistil se, že Neha zůstala u Erisova těla. Už dříve se mu doneslo, že udělila souhlas Erisově rodině, aby se mohli zúčastnit ranního pohřebního obřadu. Nikdo jiný však povolený přístup neměl. Povídalo se, že žena archanděl na svého druha žárlila i po jeho smrti, ale Jason věřil, že Neha pro něho hluboce truchlila a nechtěla svůj žal s nikým sdílet.
Po chvíli stočil svou pozornost zpět k Mahiye a všiml si, že zrovna opouštěla menší skupinku přítomných. Ještě jednou si prohlédl všechny hosty a pak zamířil zpět k paláci, který sdílel s Mahiyou. Když se dostal na dohled, zachytil záblesk modrozelené barvy, která se mihla ve vstupních dveřích.
Vstoupil dovnitř hned za ní, zamkl za sebou a zamířil nahoru, kde ji našel na jejich společném balkóně. Její pohled setrvával na nádvoří, osvíceném jen čtyřmi nenápadnými lampami. Když se postavil vedle ní, nelekla se. Prostor jeho balkónu od toho jejího dělil jen jeden mělký, široký schod, a zatímco z jeho balkónu stoupaly sloupy, podpírající střechu, ten její měl zábradlí, které teď Mahiya pevně svírala v rukou.
„Jmenovala se Audry.“ Řekla potichu a v jejím hlase nezůstávaly žádné známky dřívějšího hněvu. „Byla to vysoká, vnadná, blonďatá upírka, která byla součástí vyšších dvořanů téměř dvacet let, ale nikdy se jí nepodařilo dostat do bližšího okruhu kolem Nehy.“
„Jak je to dlouho, co zmizela?“
„Bylo to ten samý den, kdy zabili Erise, ale nikdo jiný si zatím nedal dvě a dvě dohromady. Ti, kteří si všimli její nepřítomnosti, věří, že jde jednoduše jen o změnu v časových plánech. Nikdo se neobtěžoval jí hledat – nebyla zrovna oblíbenou osobou a přátelství, která se jí podařilo navázat, byla všechna jen povrchní.“
Mahiya nepřestala svírat zábradlí balkónu a pohled měla stále upřený do okolní temnoty. „Věříš tomu, že Erise zabila ona?“
Podívej se na mě, princezno. „Je to jedna z možností.“
Mahiya na moment povolila stisk. „Je můj život důležitý?“
Její otázka v sobě nesla tolik podtónů, že Jasonovi bylo jasné, že z nich pochytil jen velmi malou část.
„V celém systému tvé vlastní existence… záleží ti na mém životě alespoň trochu?“
Jason byl mužem, který byl zvyklý nechávat si svá tajemství pro sebe, ale bylo mu jasné, že na tuto otázku musí odpovědět, nebo by riskoval něco, o čem ani nevěděl, že to hledal. „Ano. Na tvém životě záleží.“
Mahiyiným tělem projelo viditelné zachvění… a nakonec k němu svůj jasný pohled přeci jen otočila. „Pak tedy dodržíš svou část naší dohody?“
„Ano.“ Dohoda nebo ne, Jason neměl v úmyslu nechat Mahiyu napospas Nehy milosrdenství, ale dokud nevěděl, zda by byl schopen své sliby dodržet, jí nechtěl nic slibovat.
Jakmile se postavil na okraj své části balkónu, aby mohl vzlétnout, Mahiya pronesla, „Ve svých komnatách není, to jsem kontrolovala.“
Jason nebyl zvyklý své chování nikomu objasňovat. Dokonce i Raphael mu dával volnou ruku, ale Mahiyino prohlášení v sobě neslo křehkou hrdost, která mu prozradila, že tahle žena - tahle přeživší žena – byla dotlačena až na samý okraj. „Dobře.“ Otočil se, a aby jí ukázal, že ji neignoroval, se jí zadíval zpříma do očí. „Mám ještě jiný nápad, který si přeji prozkoumat.“
Princezna se odmlčela, pak přikývla a pronesla, „Budu čekat na tvůj návrat.“
Když vzlétal z balkónu nahoru do diamanty poseté noční oblohy, přemýšlel nad tím, jak moc bylo zvláštní, co mu tahle jednoduchá slova dokázala způsobit. Jakmile vylétl nad vrstvu mraků, začal se vznášet na místě a naslouchal. Mezi jasně zářícími hvězdami byl zcela neviditelný. Jeho dar se nedal spustit na povel, ale Jason se mohl dostat do takového rozpoložení mysli, kdy se jeho dar samovolně spustil. A přesně to také udělal.
Vrtošivý vánek si pohrával s prameny vlasů, které se mu uvolnily z copu, i se slabou, lněnou košilí, kterou mu přilepoval na tělo. O pár minut později už mu do mysli začala proudit šeptaná slova. Byly to jen fragmenty, které nic neznamenaly, ale Jason byl trpělivý a dovolil všem těm smyslovým vjemům, aby jím volně proplouvaly. Pak se mu podařilo zachytit jedno jediné šeptané slovo, které nebylo ani tak slovem, jako spíše tušením.
Natočil se po větru a nechal se unášet přes vrcholky a údolí hor. Následoval instinkt, který byl po téměř sedmi stech letech života vybroušený k dokonalosti. Stopa končila v údolí, kde všechno působilo zcela přirozeně, ale Jason tam za světla měsíčních paprsků přesto přistál. Snesl se k zemi s nenápadností, která pro něho byla tak přirozená jako dýchání. Okolní země byla zahalená stíny a neprozrazovala žádná ze svých tajemství… dokud se nezměnil vítr.
Jason zachytil zemitou hnilobu, ale žádný pach rozkladu. Sledoval stopu hniloby, kterou k němu zavál vítr, až se ocitl u hromady spadaných kamenů, z nichž některé byly veliké jako menší auta. Převislá horská skaliska nad údolím mu prozradila, odkud kameny pocházely. Od jejich sesuvu už musela uplynout poměrně dlouhá doba, protože byly až po kolena obrostlé odolnými druhy trav, které se naučily přežít v tomto drsném klimatu.
Napadlo ho, že se jednalo opravdu o šťastnou náhodu, že tělo, které sem někdo odhodil, dopadlo zrovna do trhliny mezi kameny. Lépe řečeno zbytky těla. Dlouhá sukně zdobená stovkami droboučkých zrcadlících se kamínků by ve slunečním světle zářila jako maják, zatímco na tomto místě byla stíněná okolními kameny.
Většina těla se zachytila v mezeře mezi dvěma balvany. Během doby, kdy tu tělo opuštěně leželo, už na něm zaschla všechna krev. Dlouhé blond vlasy byly také suché, ale paradoxně lesklé. Tvář té ženy však byla zničená k nepoznání. Nicméně stín, který se držel mezi kameny, dokázal zachovat dostatek tkáně na to, aby poznal, že na sobě měla spousty modřin. Mohly za ně být zodpovědné kameny, na které tělo dopadlo, ale Jason by se vsadil, že byly způsobené ještě před její smrtí. Stejně tak jako u Erise, byla i tahle vražda provedená se zuřivostí a vztekem. Brutalita toho útoku byla taková, že ani počínající rozklad, ani drobní hlodavci a ptáci, kteří už se pustili do zbytků těla, nemohli zamaskovat skutečnost, že byla několikanásobně pobodaná. Tam, kde bylo její tělo vystaveno přírodním silám, byly vidět zářezy v kostech, způsobené nožem. Byly to známky krutého násilí, které zůstanou viditelné i dlouho po tom, co se červi postarají o zbytky masa a tkání.
Audry evidentně nebyla silnou upírkou, protože zatímco její srdce bylo pryč – vyrváno brutální rukou, čemuž napovídal roztříštěný hrudní koš – její hlava byla stále na svém místě. Sice byla poškozená a kůže na krku, kde nějaká zbyla, byla vyschlá do téměř mumifikovaného stavu, ale z toho, co Jason viděl, byla veškerá škoda způsobená hlodavci a ptáky a ne pokusem o setnutí hlavy.
Místo rukou už měla jen kosti, takže nebyl schopen posoudit, zda nosila prsten. Ale to nebylo až tak důležité, protože teď, když znal její jméno, to mohl snadno odhalit z fotografie. Obešel celé tělo kolem dokola, ale žádné další vodítko už nenašel.
Nechat ji tu ležet, se mu příčilo, ale zatím ještě nemohl riskovat a přinést její tělo zpátky do pevnosti. Nehy reakce se nedala odhadnout a pokud by se v tomto okamžiku nezachoval správně, všechno by se mohlo velice rychle vyvinout přímo smrtícím směrem.
„Ať se stane cokoli, přísahám, že se dostaneš zpět domů,“ slíbil a pak zamířil na otevřenější prostranství v údolí, kde mohl vzlétnout k noční obloze.
Dveře od Mahiyina balkónu byly vyzývavě otevřené, a když do nich vstoupil, našel ji usazenou na polštáři na podlaze obývacího pokoje. Převlékla se ze svého modrozeleného sárí do tuniky živé akvamarínové barvy, kterou sladila s úzkými bavlněnými kalhotami černé barvy. Vlasy měla vyčesané do svého osobitého uzlu nad ladnou linií krku.
Před sebou měla nízký, vyřezávaný stolek z tmavého dřeva, který byl po obvodu zdobený třpytivě zlatým pruhem. Na stolku stála čajová konvice, vedle ní tác s různými sladkými chuťovkami a dva šálky.
Jason se okamžitě zastavil a zaplavil ho pocit zklamání. „Někoho očekáváš.“
Mahiyin smích byl vřelý. „Očekávám tebe.“
Už hodně dlouhý čas ho nikdo nezastihl nepřipraveného. „Jak si věděla, kdy se vrátím?“ Z kvalitního černého čaje, který začala rozlévat do šálků, stoupaly obláčky horké páry.
„Dobrá hostitelka se naučí zvyklostem svého hosta.“ Mahiya ukázala drobnou rukou bez prstenů, ale se dvěma skleněnými náramky stejné barvy, kterou měla její tunika, na polštář, který byl připravený na protější straně stolku. „Posaď se, prosím.“
Jasona napadlo, zda se ho nepokoušela svést, ale rozhodl se, že to bylo nepravděpodobné – její tunika nebyla vyzývavá, ba naopak, měla vysoký límec, rukávy jí sahaly až k loktům a její tvář byla zcela nenalíčená. Jason se jejím úsilím, se kterým ho hostila, cítil mírně rozhozený. Odsunul stranou polštář a sedl si přímo na zem. Jeho křídla se otírala o další, menší zdobené polštářky, které byly rozmístěné všude kolem. Jejich látka působila na spodní části jeho křídel jako pohlazení.
„Musíš mít nějaký smyslový dar, že si dokázala můj přílet s takovou přesností vycítit.“
„Prosím? Ne.“ Její překvapený výraz se ve vteřině, kdy popřela jeho tvrzení, změnil do tak skleslé upřímnosti, že poznal, že by byla raději za možnost daru. „Sledovala jsem oblohu a vyhlížela tě. Vidíš - přeci jen v tom nefigurovala žádná záhada.“
Ale Mahiya ho viděla... a Jasona, když si to nepřál, nedokázal spatřit nikdo. Když přilétal k pevnosti, tak rozhodně nechtěl být viděn, což znamenalo, že princezna přeci jen nějaký dar měla. „Kdy sis mě všimla?“ zeptal se ležérním tónem, protože chtěl znát rozsah jejích schopností. „Když jsem klesl pod vrstvu mraků?“
„Myslím, že ano. Všimla jsem si tě na horizontu nad Guardianem.“
V ten moment byl ještě vysoko v oblacích. Nemohl být více, než černou tečkou na černém pozadí. Skutečnost, že se u Mahiyi už v takhle mladém věku vyvinulo něco, co se zdálo být ostrou oční citlivostí, mu napověděla, že se v ní skrýval velký potenciál moci a síly. Musel si přiznat, že pochybil. Byl ukolébán silou jejího něžného chování, která měla podobný efekt, jako měl tichý, ale nepolevující tok vody na kameny. Zapomněl, že byla dcerou dvou mocných nesmrtelných.
„Tvůj čaj.“
„Děkuji ti,“ pronesl ve stejném jazyce, jakým promluvila ona a vysloužil si tím její úsměv. Když k němu posunula tác s chuťovkami, snědl jich víc jak polovinu, než se zastavil – zmeškal večeři a byl hladovější, než si uvědomoval. Mahiya ho po celou dobu sledovala svýma jasně kočičíma očima a on v nich hledal jakýkoli náznak po jedovaté nenávisti, kterou by měla být prosycená… ale našel v nich jen bystrou inteligenci a vřelost, kterou navzdory tomu, jak byla dobrá v předstíraném chování dvořanů, nedokázala skrýt.
Proplétala se v něm fascinace s hrdostí, kterou by nikdy nečekal, že by mohl k Princezně Mahiye pocítit. Aby veškerý zdejší jed od sebe udržela v uctivé vzdálenosti, musela mít vůli lvice, protože kolem ní ukapával každý jednotlivý den.
„Našel si Audry?“
Jason zvažoval její otázku a rozhodl se, že jí bude věřit a bude sledovat její reakce. „Ano.“
„Je mrtvá, že ano? A pravděpodobně to byla žena, která zahřívala postel mého otce.“
Rychlost a přesnost jejích závěrů Jasona překvapila. „Ty víš, kdo zabil Erise,“ pronesl pomalu a uvědomil si, že chyboval ve více směrech. „Vědělas to celou dobu.“ Byla příliš chytrá a dokázala až moc dobře číst mezi řádky a Jason si to uvědomil až teď.
Mahiya zrovna odkládala prázdný šálek na stůl, ale při jeho slovech s sebou trhla a musela rychle zabránit tomu, aby ho nezvrhla. „Prosím?“
Jason odložil svůj vlastní šálek, natáhl se pro čajovou konev a dolil ten její novým čajem. „Pij.“

Mahiye se třásly prsty, ale jeho rozkazu se nevzpouzela. Ve chvíli kdy dopila, byl výraz její tváře velmi odhodlaný. „Až po tobě.“           

14 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji děkuji děkuji !!! Miluju tuhle sérii a tebe taky =D

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další překlad super kapitolka :)

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem ja som už velmi zvedavá kto ho zabil.Si skvelá že si sa do toho pustila..-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad ďalšej kapitoly!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Jsi zlatíčko ! ! ! Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za dalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat