14
Zbývající část dne využil Jason
k tomu, aby nepozorován naslouchal dvořanům, strážcům, smrtelníkům, upírům
a mladým i starým andělům ze dvora. Poté využil závoj noci, kterým se skryl
před zraky všech přihlížejících a přeletěl na druhou stranu pevnosti. Už si byl
téměř jistý identitou osoby, která zabila Erise.
Nicméně k ujištění mu ještě
chyběly dva střípky informací – a Mahiya se právě pokoušela v zákopech
Nehy pevnosti jeden z nich získat.
Jason klesl dolů, aby přistál nedaleko
exkluzivně udržované zahrady na nádvoří, kde se dnes v noci shromáždili
místní dvořané - údajně proto, aby spolu mohli sdílet smutek. Dovolil temnotě,
kterou si zvolil jako své místo přistání, aby ho zcela obklopila. Bez ohledu na
to, co se o něm říkalo, Jason nedokázal vytvářet stíny. Co ale dokázal, bylo
zvětšit a umocnit ty nejdrobnější vlákna temnoty do takové míry, že ho ostatní
osoby jednoduše nedokázaly zaregistrovat, a pokud ano, tak ho vnímaly jen jako
stín na pokraji periferního vidění.
Jason se kdysi dávno necítil
v temnotě zrovna dobře.
„Jak
bych mohl být nočním zvědem, když se bojím tmy?“ Šel po boku své matky, a když
své obavy vyslovil nahlas, roztřásl se mu spodní ret. Byli spolu na pláži,
která byla od jejich domova jen pár hodin letu, a on jí tu pomáhal sbírat mořské
korýše.
„Každý
se bojí tmy, když je ještě malý.“ Matka ho zavedla k mělkému jezírku,
vytvořenému mezi kameny a ukázala mu kraba poustevníka, který tam se svým
domečkem na zádech lezl po jeho obvodu. „Někdy tmu přeci přímo miluješ – jako
třeba když tě otec vezme s sebou v noci létat.“
„To
tam ale svítí hvězdy.“ A ty mu připomínaly třpytící se drahokamy, které jeho
matka nosila, když k nim měli přijít hosté. Dlouhou dobu už je sice nikdo
nenavštívil, ale to bylo patrně proto, že jeho otec se vždycky tak rozzuřil.
„Takže není skutečná tma.“
Matčiny
ametystové šaty se vzdouvaly v okolním vánku. „Už teď vidíš ve tmě lépe,
než já Jasone – dvě noci nazpátek si mi pomohl najít mou náušnici, pamatuješ?“
Jason
přikývl. „To nebylo nic těžkého.“ Černá perla, která se krásně modře třpytila,
na něho z té tmy přímo blikala.
„Pro
tebe to těžké nebylo, ty můj chytrý chlapečku.“ Pak se rozesmála způsobem,
který ho vždycky rozveselil a řekla, „jedno dne uvidíš ve tmě tak dobře, že to
pro tebe bude stejné, jako za denního světla. A pak už se tmy bát nikdy
nebudeš.“
Jeho matka měla pravdu. V době,
kdy mu bylo sto padesát let, už bylo jeho noční vidění tak dobré, že viděl
stejně ostře, jako noční dravci. Temnota se stala jeho domovem a teď ji využil
k tomu, aby ji kolem sebe ovinul.
Otevřený prostor nádvoří byl osvícený
jen mihotavým světlem sta svíček, z nichž bylo mnoho umístěných
v barevných skleněných svícnech. Efekt, vytvořený tímto osvětlením
proměnil zdejší mramorové zdi budov, které lemovaly nádvoří, v kouzelný
sen. A co se týkalo přítomných dvořanů – ti se tiše smáli a byli oblečení ve
střídmějších barvách a róbách, než by se na dvoře ženy archanděla dalo
očekávat, ale to byla jediná úcta, kterou Erisovi prokázali. Podle jejich
chování by nikdo neřekl, že jeho pohřební hranice měla vzplanout už zítra ráno.
Mnozí jedinci působili jako zdejší
životem pulsující motýli. V rukou drželi sklenice šampaňského, a zatímco
se vyjadřovali na oko elegantními gesty, se za nimi snažili rafinovaně soupeřit
o lepší pozice ve dvoře. A přesto všechno neměl Jason žádný problém lokalizovat
mezi nimi Mahiyu.
Byla oblečená v hedvábném sárí
modrozelené barvy, se zdobeným zlatým lemováním a pohybovala se davem dvořanů
s lehkostí někoho, kdo byl na známé půdě.
Přesně v tom okamžiku se
zastavila a otočila hlavu jeho směrem. Její pohled byl tak intenzivní, že mu
připadalo, že v něm dokonce i z této vzdálenosti dokázal zahlédnout
třpytící se žlutohnědé tóny. Nebylo možné, aby ho dokázala vycítit, ale přesto
si byl jistý, že tomu tak bylo. Když znovu vykročila vpřed, všiml si lehkého
napětí v jejích ramenou.
Mahiya se svým vytříbeným
chováním dvorské elity, ale s instinkty lovce, pro něho byla stále záhadou.
Jason si prohlédl i ostatní přítomné dvořany a ujistil se, že Neha zůstala
u Erisova těla. Už dříve se mu doneslo, že udělila souhlas Erisově rodině,
aby se mohli zúčastnit ranního pohřebního obřadu. Nikdo jiný však povolený
přístup neměl. Povídalo se, že žena archanděl na svého druha žárlila i po jeho
smrti, ale Jason věřil, že Neha pro něho hluboce truchlila a nechtěla svůj žal
s nikým sdílet.
Po chvíli stočil svou pozornost zpět
k Mahiye a všiml si, že zrovna opouštěla menší skupinku přítomných. Ještě
jednou si prohlédl všechny hosty a pak zamířil zpět k paláci, který sdílel
s Mahiyou. Když se dostal na dohled, zachytil záblesk modrozelené barvy,
která se mihla ve vstupních dveřích.
Vstoupil dovnitř hned za ní, zamkl za
sebou a zamířil nahoru, kde ji našel na jejich společném balkóně. Její pohled
setrvával na nádvoří, osvíceném jen čtyřmi nenápadnými lampami. Když se
postavil vedle ní, nelekla se. Prostor jeho balkónu od toho jejího dělil jen
jeden mělký, široký schod, a zatímco z jeho balkónu stoupaly sloupy,
podpírající střechu, ten její měl zábradlí, které teď Mahiya pevně svírala
v rukou.
„Jmenovala se Audry.“ Řekla potichu a
v jejím hlase nezůstávaly žádné známky dřívějšího hněvu. „Byla to vysoká,
vnadná, blonďatá upírka, která byla součástí vyšších dvořanů téměř dvacet let,
ale nikdy se jí nepodařilo dostat do bližšího okruhu kolem Nehy.“
„Jak je to dlouho, co zmizela?“
„Bylo to ten samý den, kdy zabili
Erise, ale nikdo jiný si zatím nedal dvě a dvě dohromady. Ti, kteří si všimli
její nepřítomnosti, věří, že jde jednoduše jen o změnu v časových plánech.
Nikdo se neobtěžoval jí hledat – nebyla zrovna oblíbenou osobou a přátelství,
která se jí podařilo navázat, byla všechna jen povrchní.“
Mahiya nepřestala svírat zábradlí
balkónu a pohled měla stále upřený do okolní temnoty. „Věříš tomu, že Erise
zabila ona?“
Podívej se na mě, princezno. „Je to
jedna z možností.“
Mahiya na moment povolila stisk. „Je
můj život důležitý?“
Její otázka v sobě nesla tolik
podtónů, že Jasonovi bylo jasné, že z nich pochytil jen velmi malou část.
„V celém systému tvé vlastní
existence… záleží ti na mém životě alespoň trochu?“
Jason byl mužem, který byl zvyklý
nechávat si svá tajemství pro sebe, ale bylo mu jasné, že na tuto otázku musí
odpovědět, nebo by riskoval něco, o čem ani nevěděl, že to hledal. „Ano. Na
tvém životě záleží.“
Mahiyiným tělem projelo viditelné
zachvění… a nakonec k němu svůj jasný pohled přeci jen otočila. „Pak tedy
dodržíš svou část naší dohody?“
„Ano.“ Dohoda nebo ne, Jason neměl
v úmyslu nechat Mahiyu napospas Nehy milosrdenství, ale dokud nevěděl, zda
by byl schopen své sliby dodržet, jí nechtěl nic slibovat.
Jakmile se postavil na okraj své části
balkónu, aby mohl vzlétnout, Mahiya pronesla, „Ve svých komnatách není, to jsem
kontrolovala.“
Jason nebyl zvyklý své chování nikomu
objasňovat. Dokonce i Raphael mu dával volnou ruku, ale Mahiyino prohlášení
v sobě neslo křehkou hrdost, která mu prozradila, že tahle žena - tahle
přeživší žena – byla dotlačena až na samý okraj. „Dobře.“ Otočil se, a aby jí
ukázal, že ji neignoroval, se jí zadíval zpříma do očí. „Mám ještě jiný nápad,
který si přeji prozkoumat.“
Princezna se odmlčela, pak přikývla a
pronesla, „Budu čekat na tvůj návrat.“
Když vzlétal z balkónu nahoru do
diamanty poseté noční oblohy, přemýšlel nad tím, jak moc bylo zvláštní, co mu
tahle jednoduchá slova dokázala způsobit. Jakmile vylétl nad vrstvu mraků,
začal se vznášet na místě a naslouchal. Mezi jasně zářícími hvězdami byl zcela neviditelný.
Jeho dar se nedal spustit na povel, ale Jason se mohl dostat do takového
rozpoložení mysli, kdy se jeho dar samovolně spustil. A přesně to také udělal.
Vrtošivý vánek si pohrával
s prameny vlasů, které se mu uvolnily z copu, i se slabou, lněnou
košilí, kterou mu přilepoval na tělo. O pár minut později už mu do mysli začala
proudit šeptaná slova. Byly to jen fragmenty, které nic neznamenaly, ale Jason
byl trpělivý a dovolil všem těm smyslovým vjemům, aby jím volně proplouvaly.
Pak se mu podařilo zachytit jedno jediné šeptané slovo, které nebylo ani tak
slovem, jako spíše tušením.
Natočil se po větru a nechal se unášet
přes vrcholky a údolí hor. Následoval instinkt, který byl po téměř sedmi stech
letech života vybroušený k dokonalosti. Stopa končila v údolí, kde
všechno působilo zcela přirozeně, ale Jason tam za světla měsíčních paprsků
přesto přistál. Snesl se k zemi s nenápadností, která pro něho byla
tak přirozená jako dýchání. Okolní země byla zahalená stíny a neprozrazovala
žádná ze svých tajemství… dokud se nezměnil vítr.
Jason zachytil zemitou hnilobu, ale
žádný pach rozkladu. Sledoval stopu hniloby, kterou k němu zavál vítr, až
se ocitl u hromady spadaných kamenů, z nichž některé byly veliké jako
menší auta. Převislá horská skaliska nad údolím mu prozradila, odkud kameny pocházely.
Od jejich sesuvu už musela uplynout poměrně dlouhá doba, protože byly až po
kolena obrostlé odolnými druhy trav, které se naučily přežít v tomto
drsném klimatu.
Napadlo ho, že se jednalo opravdu o šťastnou
náhodu, že tělo, které sem někdo odhodil, dopadlo zrovna do trhliny mezi
kameny. Lépe řečeno zbytky těla. Dlouhá sukně zdobená stovkami droboučkých
zrcadlících se kamínků by ve slunečním světle zářila jako maják, zatímco na
tomto místě byla stíněná okolními kameny.
Většina těla se zachytila
v mezeře mezi dvěma balvany. Během doby, kdy tu tělo opuštěně leželo, už
na něm zaschla všechna krev. Dlouhé blond vlasy byly také suché, ale paradoxně
lesklé. Tvář té ženy však byla zničená k nepoznání. Nicméně stín, který se
držel mezi kameny, dokázal zachovat dostatek tkáně na to, aby poznal, že na
sobě měla spousty modřin. Mohly za ně být zodpovědné kameny, na které tělo
dopadlo, ale Jason by se vsadil, že byly způsobené ještě před její smrtí.
Stejně tak jako u Erise, byla i tahle vražda provedená se zuřivostí a vztekem.
Brutalita toho útoku byla taková, že ani počínající rozklad, ani drobní
hlodavci a ptáci, kteří už se pustili do zbytků těla, nemohli zamaskovat
skutečnost, že byla několikanásobně pobodaná. Tam, kde bylo její tělo vystaveno
přírodním silám, byly vidět zářezy v kostech, způsobené nožem. Byly to
známky krutého násilí, které zůstanou viditelné i dlouho po tom, co se červi
postarají o zbytky masa a tkání.
Audry evidentně nebyla silnou upírkou,
protože zatímco její srdce bylo pryč – vyrváno brutální rukou, čemuž napovídal
roztříštěný hrudní koš – její hlava byla stále na svém místě. Sice byla
poškozená a kůže na krku, kde nějaká zbyla, byla vyschlá do téměř
mumifikovaného stavu, ale z toho, co Jason viděl, byla veškerá škoda
způsobená hlodavci a ptáky a ne pokusem o setnutí hlavy.
Místo rukou už měla jen kosti, takže
nebyl schopen posoudit, zda nosila prsten. Ale to nebylo až tak důležité, protože
teď, když znal její jméno, to mohl snadno odhalit z fotografie. Obešel
celé tělo kolem dokola, ale žádné další vodítko už nenašel.
Nechat ji tu ležet, se mu příčilo, ale
zatím ještě nemohl riskovat a přinést její tělo zpátky do pevnosti. Nehy reakce
se nedala odhadnout a pokud by se v tomto okamžiku nezachoval správně, všechno
by se mohlo velice rychle vyvinout přímo smrtícím směrem.
„Ať se stane cokoli, přísahám, že se
dostaneš zpět domů,“ slíbil a pak zamířil na otevřenější prostranství
v údolí, kde mohl vzlétnout k noční obloze.
Dveře od Mahiyina balkónu byly
vyzývavě otevřené, a když do nich vstoupil, našel ji usazenou na polštáři na
podlaze obývacího pokoje. Převlékla se ze svého modrozeleného sárí do tuniky živé
akvamarínové barvy, kterou sladila s úzkými bavlněnými kalhotami černé
barvy. Vlasy měla vyčesané do svého osobitého uzlu nad ladnou linií krku.
Před sebou měla nízký, vyřezávaný
stolek z tmavého dřeva, který byl po obvodu zdobený třpytivě zlatým
pruhem. Na stolku stála čajová konvice, vedle ní tác s různými sladkými
chuťovkami a dva šálky.
Jason se okamžitě zastavil a zaplavil
ho pocit zklamání. „Někoho očekáváš.“
Mahiyin smích byl vřelý. „Očekávám
tebe.“
Už hodně dlouhý čas ho nikdo nezastihl
nepřipraveného. „Jak si věděla, kdy se vrátím?“ Z kvalitního černého čaje,
který začala rozlévat do šálků, stoupaly obláčky horké páry.
„Dobrá hostitelka se naučí zvyklostem
svého hosta.“ Mahiya ukázala drobnou rukou bez prstenů, ale se dvěma skleněnými
náramky stejné barvy, kterou měla její tunika, na polštář, který byl připravený
na protější straně stolku. „Posaď se, prosím.“
Jasona napadlo, zda se ho nepokoušela
svést, ale rozhodl se, že to bylo nepravděpodobné – její tunika nebyla
vyzývavá, ba naopak, měla vysoký límec, rukávy jí sahaly až k loktům a
její tvář byla zcela nenalíčená. Jason se jejím úsilím, se kterým ho hostila,
cítil mírně rozhozený. Odsunul stranou polštář a sedl si přímo na zem. Jeho
křídla se otírala o další, menší zdobené polštářky, které byly rozmístěné všude
kolem. Jejich látka působila na spodní části jeho křídel jako pohlazení.
„Musíš mít nějaký smyslový dar, že si
dokázala můj přílet s takovou přesností vycítit.“
„Prosím? Ne.“ Její překvapený výraz se
ve vteřině, kdy popřela jeho tvrzení, změnil do tak skleslé upřímnosti, že
poznal, že by byla raději za možnost daru. „Sledovala jsem oblohu a vyhlížela
tě. Vidíš - přeci jen v tom nefigurovala žádná záhada.“
Ale Mahiya ho viděla... a Jasona, když
si to nepřál, nedokázal spatřit nikdo. Když přilétal k pevnosti, tak
rozhodně nechtěl být viděn, což znamenalo, že princezna přeci jen nějaký dar
měla. „Kdy sis mě všimla?“ zeptal se ležérním tónem, protože chtěl znát rozsah
jejích schopností. „Když jsem klesl pod vrstvu mraků?“
„Myslím, že ano. Všimla jsem si tě na
horizontu nad Guardianem.“
V ten moment byl ještě vysoko v oblacích.
Nemohl být více, než černou tečkou na černém pozadí. Skutečnost, že se u Mahiyi
už v takhle mladém věku vyvinulo něco, co se zdálo být ostrou oční
citlivostí, mu napověděla, že se v ní skrýval velký potenciál moci a síly.
Musel si přiznat, že pochybil. Byl ukolébán silou jejího něžného chování, která
měla podobný efekt, jako měl tichý, ale nepolevující tok vody na kameny.
Zapomněl, že byla dcerou dvou mocných nesmrtelných.
„Tvůj čaj.“
„Děkuji ti,“ pronesl ve stejném
jazyce, jakým promluvila ona a vysloužil si tím její úsměv. Když k němu
posunula tác s chuťovkami, snědl jich víc jak polovinu, než se zastavil –
zmeškal večeři a byl hladovější, než si uvědomoval. Mahiya ho po celou dobu
sledovala svýma jasně kočičíma očima a on v nich hledal jakýkoli náznak po
jedovaté nenávisti, kterou by měla být prosycená… ale našel v nich jen
bystrou inteligenci a vřelost, kterou navzdory tomu, jak byla dobrá
v předstíraném chování dvořanů, nedokázala skrýt.
Proplétala se v něm fascinace
s hrdostí, kterou by nikdy nečekal, že by mohl k Princezně Mahiye
pocítit. Aby veškerý zdejší jed od sebe udržela v uctivé vzdálenosti,
musela mít vůli lvice, protože kolem ní ukapával každý jednotlivý den.
„Našel si Audry?“
Jason zvažoval její otázku a rozhodl
se, že jí bude věřit a bude sledovat její reakce. „Ano.“
„Je mrtvá, že ano? A pravděpodobně to
byla žena, která zahřívala postel mého otce.“
Rychlost a přesnost jejích závěrů
Jasona překvapila. „Ty víš, kdo zabil Erise,“ pronesl pomalu a uvědomil si, že
chyboval ve více směrech. „Vědělas to celou dobu.“ Byla příliš chytrá a
dokázala až moc dobře číst mezi řádky a Jason si to uvědomil až teď.
Mahiya zrovna odkládala prázdný šálek
na stůl, ale při jeho slovech s sebou trhla a musela rychle zabránit tomu,
aby ho nezvrhla. „Prosím?“
Jason odložil svůj vlastní šálek,
natáhl se pro čajovou konev a dolil ten její novým čajem. „Pij.“
Mahiye se třásly prsty, ale jeho
rozkazu se nevzpouzela. Ve chvíli kdy dopila, byl výraz její tváře velmi
odhodlaný. „Až po tobě.“
Děkuji moc za skvělý překlad!!!
OdpovědětVymazatDěkuji děkuji děkuji !!! Miluju tuhle sérii a tebe taky =D
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další překlad super kapitolka :)
OdpovědětVymazatDakujem ja som už velmi zvedavá kto ho zabil.Si skvelá že si sa do toho pustila..-)
OdpovědětVymazatMoc děkuju za skvělý překlad
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad ďalšej kapitoly!!! :-)
OdpovědětVymazatDíky moc za další kapitolu
OdpovědětVymazatJsi zlatíčko ! ! ! Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatdekuji :-)
OdpovědětVymazatdekuji :-)
OdpovědětVymazatdekuji :-)
OdpovědětVymazatĎakujem za dalšiu kapitolku :)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.
OdpovědětVymazat