9
Jason se díval z okna paláce,
který měl být po nějaký čas jeho rezidencí. Jeho pozornost upoutala malá,
uzavřená zahrada, která směřovala k horskému štítu. Aby ji viděl, musel
projít Mahiyiným palácem až na jeho protější stranu. Když mu princezna ukazovala
jeho pokoje, tak se o tomto místě vůbec nezmínila a Jason chápal proč.
Na rozdíl od členěného nádvoří před
palácem, byla tahle zahrada skrytá mezi samotnou stavbou a vysokou obranou zdí,
která po obvodu chránila celou pevnost. Bylo znát, že byla vytvořená před
dlouhou dobou a měla sloužit k potěšení. Obsahovala i zavlažovací kanály,
které dodávaly divoce kvetoucím rostlinám závlahu i navzdory zdejšímu pouštnímu
slunci. Celá zahrada byla evidentně na nějaký čas opuštěná a bylo jí dovoleno
nekontrolovaně růst. Široké cestičky mezi jednotlivými záhony byly vykládané
exkluzivní dlažbou, která mu prozradila, že tohle místo navrhoval někdo, kdo si
myslel, že tu bude trávit spousty času… nebo možná očekával, že ho tu bude
trávit někdo jiný – někdo, na kom mu velmi záleželo a pro koho tu chtěl
vytvořit skrytý ráj.
Eris.
Jeho mysl si spojila to, po čem pátral
– dlažba použitá v této zahradě byla shodná s tou, kterou viděl na
schodech do Erisova paláce. Bylo možné, že tenhle palác se skrytou zahradou měl
původně sloužit jako Erisovo vězení? Jenže Eris využil čas, který mohl trávit
venku k úniku. K úniku, který možná uskutečnil přímo z této
zahrady – a proto přišel i o tenhle kousek svobody.
Jason si hodlal svou teorii potvrdit u
ženy, která zrovna kráčela po cestě uprostřed divoce kvetoucí zahrady. Mahiya
v ten moment vzhlédla, a ačkoliv byl Jason zahalen stíny, všiml si, že
princezna pod svou ledově zelenou tunikou nepostřehnutelně ztuhla.
Spodní lem vypasovaného oděvu jí končil
nad koleny. Rozparky po obou stranách jí sahaly do poloviny stehen, a zatímco
dovolovaly volnost pohybu, také nepůsobily okázale. Tuniku doplňovaly úzké,
bavlněné kalhoty, jejichž temně modrá barva dokonale ladila se stejně temně
modrým lemováním rukávů i spodního lemu tuniky.
Styly tohoto oděvu se lišily – kalhoty
se nosily volné, nebo těsné, samotná tunika mohla mít límec, nebo výstřih,
mohla být šitá do široké sukně, nebo obepínat tělo, ale všechny způsoby tohoto
oděvu byly většinou doplněné o dlouhý, vzdušný šátek. Tento druh odívání tu
viděl už mnohokrát a byl běžný jak u nádeníků a služebných, tak i u dvořanů.
Jediným rozdílem byly použité látky a zdobení.
Nebylo vůbec neobvyklé vidět někoho
z dvořanů v kousku, který byl ručně zdobený droboučkými perlami nebo výšivkami,
pro které byly použité drahé nitě z pravého zlata nebo stříbra.
Mahiya na sobě měla tuniku
z lehkého hedvábí, která obepínala její figuru, ale nezdobily ji žádné drahokamy
ani výšivky. Výstřih byl decentní a jen zběžně odhaloval ramena. Ranní paprsky
slunce rozzářily její zlatohnědou kůži a ve vlasech, spletených do volného
copu, jež jí sahal do poloviny zad, spatřil Jason červené odlesky.
Brnění, napadlo ho, Mahiya používala
formální oblečení jako své brnění a on ji přistihl bez něho. Hodlal toho
využít, a když vstoupila ze zahrady do paláce, už na ni čekal v přízemí.
„Chystala ses odejít?“ zeptal se a byl zaskočen způsobem, jakým jí paprsek
slunce prozářil žlutohnědou barvu očí do ještě intenzivnějšího tónu.
„Ne.“ Mahiya nad jeho přítomností
neprojevila sebemenší náznak překvapení nebo zaváhání. Skoro by si myslel, že
ho spatřila a uvědomila si jeho záměr. Sice ji nechránil formální oděv, ale než
došla do paláce, tak se alespoň zahalila do emocionálního brnění.
„Nemohu nechat svého hosta, aby jedl
sám… můj pane.“
Pěkná slůvka, která nic neznamenala.
„Jmenuji se Jason,“ řekl. „Nikdy jsem pán nebyl a ani si nepřeji se jím stát.“
Mahiya zamrkala. „Já tě ale nemohu
oslovovat tvým jménem.“
Jason si vybavil kulturní zvyklosti
země, ve které se nacházel a snažil se je aplikovat do jejich situace. Vzhledem
ke krátkému časovému úseku jejich spojení, Mahiyně statusu princezny a tichým
pravidlům Nehy dvora, mu došlo, že kdyby ho Mahiya na veřejnosti oslovila
jménem, přiměla by všechny přítomné k závěru, že jejich krevní přísaha
vyústila do mnohem intimnějšího vztahu. „Říkej mi Jasone, alespoň když budeme
sami.“
Mahiya souhlasně poklonila hlavou a
ladně mávla rukou směrem, který vedl do prosluněné místnosti, ze které byl
výhled na hlavní nádvoří. Uprostřed stál naleštěný dřevěný stůl, ke kterému by
se pohodlně vešlo šest osob, a už na něm byla naservírovaná snídaně – na
protilehlých místech. „Kromě sloužících, kteří sem docházejí jednou týdně
uklízet, tu nejsou žádní jiní,“ pronesla, když se oba usadili, a pak zvedla
elegantní stříbrnou čajovou konvici, aby mu nalila šálek. „Ale pokud by sis
přál, mohu zařídit, aby ti byli přiděleni.“
„To nebude třeba.“ Jason ochutnal
sladký čaj, který mu nalila. Byl chuťově bohatý, výrazný po koření a smíchaný
s mlékem. Pak šálek odložil zpátky na stůl a chtěl si nalít sklenici vody.
Mahiya zrovna servírovala jídlo na talíř, ale přesto k němu zvedla pohled.
„Nechutná ti?“
Dříve, než mohl odpovědět, vstala a
zmizela za úzkými dveřmi, aby se po několika minutách vrátila s jinou
čajovou konvicí. „Možná ti bude tenhle vyhovovat lépe.“
Když si zvedl šátek ke rtům, v ústech
se mu rozlila bohatá chuť nejvybranějšího černého čaje. Jednotlivé lístky byly
zcela jistě vypěstované na plantážích Nehy teritoria. „Děkuji.“
Jason Mahiyu nezastavil
v servírování jeho snídaně. Fakt, že odložila talíř, který pro něho
předtím vytvářela a začala mu připravovat jiný – takový, který daleko lépe
vyhovoval jeho chutím – mu toho o ní hodně prozradil. Změna jejího rozhodnutí
byla založená pouze na jeho preferenci druhu čaje. Byla to chytrá žena
s mnoha vrstvami osobnosti… která o sobě ráda dávala zcela jiný dojem.
Po té, co mu podala jeho talíř,
obsloužila i sebe a řekla, „vstáváš brzy.“ Obdařila ho pronikavým pohledem.
„Nebo vůbec nespíš. Je možné, že si celé ty hodiny před úsvitem létal?“
„Nejsem smrtelník.“ Andělé sice spánek
potřebovali, ale čím byli starší, tím ho potřebovali méně. Jasonovi na udržení
síly stačilo spát možná dvě noci v měsíci. „Nicméně ty potřebuješ více
spánku, než ti bylo v poslední době dopřáno.“ Jemnou pokožku pod jejíma
očima hyzdily tmavé kruhy. Kruhy, které nemohly být důsledkem jedné probdělé
noci.
V princeznině pohledu se objevil
upřímně překvapený výraz, ale vzápětí ho skryla za dlouhými řasami. „Vstávám,
když vstáváš ty, můj pane.“
„Jasone.“ Opravil ji.
„Jasone.“
Nejednalo se o velké vítězství,
pomyslel si. Její kapitulace byla stejně bezvýznamná, jako další krásná slůvka,
kterými ho obdařila. Tohle nebyla žena, která předtím mluvila o škrtící struně
a nabídla se, že bude pátrat po zahnuté jehle. Během těch pár hodin, kdy zmizel
do stínů noci, Mahiya opět vztyčila štíty odtažité zdvořilosti, za kterými skrývala
svou pravou osobnost.
„Řekni mi,“ pronesl, když se rozhodl,
že se za její štíty nebude dostávat hrubou silou, ale raději rafinovanými
pobídkami, které probudí její zvědavou náturu, kterou předtím prozradila, „o
Erisově strážcích.“
Mahiya odložila svůj šálek čaje a
začala mluvit. Tón jejího hlasu prozrazoval, že jeho otázku očekávala – což
znamenalo, že také přišla na to, proč tuto informaci potřeboval. Ukázalo se, že
Erise celkem střežilo dvanáct strážných. Byla to jednotka, jejímž jediným
úkolem bylo „chránit“ Erise tím, že ho udržovali v jeho paláci. „Všichni
členové této jednotky jsou andělé. Nikdo z nich není upír.“
Vzhledem k tomu, že vězeň mohl
létat, dávala okřídlená stráž smysl. „Kdo si myslíš, že zabil Erise?“ Další
záblesk překvapení a tentokrát se ho ani nesnažila skrýt. Jasonovi o životě
princezny došlo něco dalšího – nebyla zvyklá na to, aby se jí někdo ptal na
její názor, natož aby jí někdo naslouchal s respektem, který si její úvahy
zcela jistě zasluhovaly.
Nikdo neviděl víc, než osobu, kterou
všichni ostatní považovali za nehodnou jejich pozornosti. Právě z tohoto
důvodu Jason umisťoval tolik ze svých špehů na místa sloužících. Ale Mahiya
nebyla služebná a on ji neznal natolik dobře, aby mohl posoudit, zda s ním
nehrála jen velmi dobře promyšlenou hru a její „skutečná“ tvář nebyla stejně
falešná, jako její očividná odtaživě zdvořilá maska. Jednou věcí si byl přesto
jistý: Princezna Mahiya se svými ostrými jehlicemi, které i v tento moment
skrývala ve vlasech, se v mysli šéfa špionáže, právě stala ještě více
fascinujícím stvořením, než byla předtím.
„Nehodí se, abych se k něčemu
takovému vyjadřovala.“ Odpověděla s úsměvem na jeho otázku a sebekritický tón
jejího hlasu zněl tak přirozeně, že by ho většina přijala za upřímně míněný.
„Nemám tolik zkušeností jako ty.“
Aby odkryl jediný kousek informace,
byl Jason zvyklý čekat hodiny, dny, nebo i týdny, když musel. „Chtěl bych vidět
zbytek pevnosti,“ pronesl a dovolil jí tak, aby věřila, že její opatrně
kalkulovanou (ne)odpověď přijal.
„Samozřejmě.“ Jakmile dojedli, Mahiya
rychle sklidila stůl a pak ho vyvedla z paláce. „Pevnost je příliš
rozsáhlá, než abychom jí mohli projít pěšky – mohu ti jí ukázat za letu a
pak-„
„Ne, zaveď mě přímo k místu,
které se využívá pro formality.“ Jason ze sebe nechtěl na bolestně modré obloze
udělat snadný terč. Neha sice neměla důvod k tomu, aby ho z ní sestřelila,
ale Neha byla archanděl. A jediný člen Kádru, kterému Jason důvěřoval, byl
Raphael.
Mahiya zaváhala. „Pokud bys mi poskytl
okamžik, potřebovala bych se vrátit do svých pokojů. Kdyby mě má lady viděla
takhle oblečenou na hlavním dvoře, nebyla by potěšená.“
Jakmile Jason přikývl, Mahiya věděla,
že se ocitla v pasti. Během času, který by jí zabralo převlékání, by musela
nechat šéfa špionáže samotného a poskytla by mu tak šanci, aby se jí znovu
zbavil – ale jít tak, jak byla oblečená teď, nemohla. Neha by to vnímala jako
urážku a přitáhnout pozornost ženy archanděla by byl vzhledem k jejím
plánům opravdu velmi hloupý tah. Nezáleželo na tom, co ji to bude stát, musela
polknout svou hrdost, kousnout se do jazyka, sklonit hlavu… prostě udělat cokoli,
co obnášelo přežít tu o chvilku déle.
Mahiya poděkovala Jasonovi za jeho
trpělivost a vydala se nahoru. Jakmile se ocitla ve svém pokoji, okamžitě si
začala rozepínat drobné háčky na kotnících, které upevňovaly přilehlou bavlnu
kalhot. Mnozí z mladší generace ve městě pod tunikou raději nosili
přiléhavé džíny, ale Neha byla archanděl ze starých časů a v pevnosti
preferovala dodržování tradičního oblékání.
Když jí nešly rozepnout knoflíčky
kolem průstřihů na křídla, byla frustrovaná, ale nakonec se jí to podařilo a nechala
ze sebe tuniku sklouznout na zem. Mahiya nezvolila sárí, ale další tuniku. U
Jasona bylo pravděpodobné, že dříve, či později vzlétne do oblak, a zatímco
oceňovala, že sárí dokázalo ženě propůjčit ladnou eleganci, také věděla, že se
nejednalo o zrovna vhodný oděv pro létání.
Zvolená tunika byla ze světle žluté
látky, bohatě vyšívané bílými květy s droboučkými sklíčky v jejich středu.
Byl to velmi formální kousek, který neporušoval etiketu truchlení. Jemné
bavlněné kalhoty, které obepínaly její nohy, měly ladící bílou barvu. Stejně
bílou barvu měl i dlouhý šátek, který poskládala po jeho delší straně a
položila si ho přes levé rameno, kde ho k tunice uchytila drahokamy
zdobenou broží, kterou směla používat, přestože patřila ke Klenotům pevnosti.
Vlasy představovaly tu jednodušší
část. Vyčesala si vzadu na hlavě úhledný uzel, který upevnila ostrými,
kvalitními jehlicemi, jež se jí podařilo koupit od projíždějícího prodejce,
aniž by o tom kdokoli věděl. Vyměnila je za bohatě zdobené sárí. Prodejce byl
přesvědčený, že se mu podařilo uzavřít dobrý obchod, ale tyhle jehlice dokázaly
Mahiye v temnotě poskytnout neocenitelný pocit bezpečí. Byly pro ni
neustálým připomenutím toho, že nebyla zlomeným stvořením, ale ženou, která
byla za své právo žít, za své právo existence, ochotná bojovat.
Svou tvář nechala nedotčenou. Její oči
už tak přitahovaly příliš mnoho pozornosti – a to samo o sobě stačilo.
„Máš
tak krásné oči.“ Tehdy byla Mahiya ještě dítě a nevěděla, proč se jí
z těch slov dělalo nevolno.
„Děkuji.“
Žena
archanděl, o které jí bylo řečeno, že je její tetou, jí věnovala pozvolný úsměv.
„Máš je po svém dědečkovi. Jeho krevní linie, jak se zdá, skutečně pokračuje.“
Mahiya se chladem z té vzpomínky
otřásla, ale rychle vklouzla do bot na tenké podrážce. Kožené pásky kolem palců
a kotníků byly osázené blýskavými drahokamy. Nikdo by nikdy nemohl říct, že
Neha neposkytla dítěti, které „adoptovala“ veškerý luxus.
Po necelých sedmi minutách, kdy
vstoupila do svých pokojů, už sbíhala zpět dolů – kde našla Jasona, jak stojí
před altánem uprostřed nádvoří s rukama sepnutýma za zády a s pohledem
upřeným na palác, který býval Erisovým vězením. Úlevou vydechla vzduch, o
kterém ani nevěděla, že ho zadržovala.
Při pohledu na něj si uvědomila, že
sem vůbec nezapadal, a když kráčela k altánu, obdivovala jeho drsnou
mužnou krásu. Pro kultivované zvyky a uhlazenou eleganci, které patřily k Nehy
království, byl příliš nezkroceným stvořením – od divokého tetování, které
pokrývalo levou část jeho tváře, přes neochvějnou čerň jeho křídel, až po
jednoduché linie jeho oblečení, které se skládalo z černých kalhot,
černých těžkých bot a stejně černé košile bez jakýchkoli zdobných prvků. Co se
Jasona týkalo, všechno velmi hlasitě křičelo, že to byl muž, anděl, který
kráčel svou vlastní cestou.
Možná Neze nabídl svůj respekt,
napadlo Mahiyu, ale nikdy by ji neuctíval jako polobohyni. Pohledem sklouzla
k jeho vlasům, spleteným do pevného copu, který začínal na temeni jeho
hlavy… a v ten moment si všimla, že měl podél páteře černé pouzdro
s mečem, jehož popruhy splývaly s černou košilí.
„Kromě stráží Neha nikomu nedovoluje
nosit ve formální části pevnosti zbraně.“
Jason se střetl s jejím pohledem,
a přesto, že věděla, že to musela být iluze, si připadala, jakoby z ní
opět četl, jako z otevřené knihy… že viděl věci, které nikdy neřekla živé
duši.
„Neha,“ pronesl, „ví, jak já pracuji.“
Mahiya pochybovala, že kdokoli mohl skutečně
chápat, jak šéf špionáže pracoval, ale přesto využila situace, kdy mohla
přerušit jejich oční kontakt - sklopila
zrak a přikývla. „Můžeme?“
Když se vydali napříč nádvořím, Jason
utichl. Jeho mlčení bylo natolik hlubokomyslné, že muselo být jeho součástí.
Nejednalo se o úmyslný akt, jak ji znervóznět. Bylo to zvláštní, ale Mahiya si
zakrátko uvědomila, že ji nastalé ticho vůbec nezneklidňovalo – Jasonovo mlčení
bylo na rozdíl od lží, které tu vycházely z úst ostatních, velmi upřímné.
„V tuhle hodinu najdeme mou lady
v přijímací místnosti.“
V tento den byla Neha pravidelně
k dispozici těm z jejího teritoria, kteří si s ní přáli mluvit
osobně. Chtěla být paradoxně spravedlivou královnou jak pro aristokraty, tak i
pro farmáře své země. „Je natolik brzy, že bychom ji mohli zastihnout
nezaneprázdněnou,“ dodala v momentě, kdy procházeli složitě zdobenou
bránou, dost velikou na to, aby jí mohlo bok po boku projít najednou několik
slonů.
Celá pevnost byla vzhůru a hýřila
životem a Mahiya kývala na pozdrav mnoha lidem, které míjeli. Všechny ženy byly
spíž než v intenzivních rudých, žlutých a modrých barvách typických pro
tento region, oblečeny v decentních barevných tónech. Ale styly jejich
oděvů se velmi různily. Velké množství z nich na sobě mělo všední oděv. Několik
upírek bylo oblečených v padnoucích kostýmcích, které prozrazovaly, že se
jednalo o podnikatelky, které do pevnosti směřovaly za obchodem. Několik
dalších mělo pracovní sárí. Pak tu byli ti, kteří na sobě měli uniformu strážců
včetně zbraní – když se jednalo o zkušenosti a schopnosti jedince, tak Neha
nikoho nediskriminovala.
Většina z těch, které míjeli, se
dívala na Jasona a očekávali, že mu budou představeni, ale Mahiya ignorovala
jejich nevyřčené žádosti a pokračovala v chůzi. Velmi dobře si
uvědomovala, že šéf špionáže nebyl mužem, který by se chtěl účastnit
politických her dvořanů. Jakmile se ocitli z dosahu hlavní třídy pevnosti
si Mahiya oddychla. Přijímací místnost byla ve skutečnosti velkým kamenným
altánem, který byl ze tří stran otevřený. Z podlahy vyčnívalo šest řad po
sedmi sloupech, které držely tíhu zahnuté střechy, z níž vycházela
obrovská terasa.
Neha obvykle své poddané oslovovala
z vyvýšeného trůnu, který byl uvnitř altánu, ale ten byl v tuto
chvíli prázdný. Místo toho, aby požádala strážce, aby pro ně otevřeli dveře, za
kterými se nacházelo schodiště vedoucí ke střešní terase, ustoupila dozadu a vzlétla.
Od námahy, kterou vyžadoval vzlet z místa, jí rozbolela křídla. Jason
samozřejmě takové potíže neměl a přistál na terase dříve, než ona.
Její instinkty se ukázaly správné –
Neha stála na okraji terasy, odkud byla odstraněna původní mřížkovaná stěna,
která zabraňovala nerušenému výhledu do okolí. Pohled ženy archanděla směřoval
do hor, jejichž řídce zarostlé kopce se koupaly ve zlatavé záři brzkého ranního
slunce.
„Jeho pohřební hranice se rozhoří
zítra,“ pronesla v momentě, kdy k ní Mahiya došla. „A ty se neoblečeš do
bílé. Nikdo se neobleče do bílé.“
Mahiya nepociťovala nad skutečností,
že nebude oblečena v bílém žádnou ztrátu – Eris jí byl otcem asi tak jako
toulavý kocour svým koťatům. A co se týkalo Nehy důvodů pro takové rozhodnutí,
ty neznal nikdo jiný, než sama žena archanděl.
Mahiya ji ale viděla vedle Erisova
zbídačeného těla a slyšela i její truchlivý nářek. Nezáleželo na tom, co se
svou pýchou snažila dokázat – stejnou pýchou, díky které Eris strávil tři sta
let svého života jako vězeň – Neha pro něho truchlila.
„Má lady,“ odpověděla souhlasně a
v jejím hlase zazníval soucit, který se nesnažila skrýt. Její schopnost
soucítit s bytostmi, které trpěly – a to i v případě ženy archanděla,
která v ní viděla jen nekonečný zdroj pomsty – byla její součástí. Mahiya
měla citlivé srdce, které s urputnou odhodlaností opatrovala i ve chvílích,
kdy by pro ni bylo mnohem jednodušší nechat se pohltit krunýřem, kterým by už nic
neproniklo.
Neha se otočila k Jasonovi a
v ten moment vypustila Mahiyinu přítomnost, jakoby jiní přestali vnímat
kolem létající hmyz. „Á, šéf špionáže. Co si objevil?“
Moc děkuji :)
OdpovědětVymazatSkvělé, díky moc za další kapitolu. :-)
OdpovědětVymazatPerfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatDíky moc za další kapitolu ! Dráža
OdpovědětVymazatMoc děkuju za překlad
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad i korektúru!!!
OdpovědětVymazatdíky za další kapitolu, míša
OdpovědětVymazatMoc děkuju za překlad
OdpovědětVymazatMockrát Ti děkuji za další kapitolu. udělala jsi mi radost. moc děkuji. Lidka
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatDěkuji za další přeloženou kapitolu. Suzy
OdpovědětVymazatDěkuji moc za skvělý překlad!!!
OdpovědětVymazatVeľmi pekne ďakujem za kapitolku :)
OdpovědětVymazatDíkiy za překlad.
OdpovědětVymazat