34
Mahiya roztřeseně došla
k Jasonovi a opřela se mu tváří o záda. Po obou stranách svého těla cítila
jeho hladká, svalnatá křídla, která byla paradoxně neuvěřitelně jemná. „Nevím,
co si o tom všem mám myslet.“
Aniž by se od něho odtáhla, mu podala
dopis. Nenutil ji, aby od něho odstoupila pryč, ani se nepokusil otočit, aby ji mohl
obejmout – jako kdyby chápal, že jen potřebovala cítit jeho sílu, než se
s ní přestane točit celý svět.
„Z toho dopisu je cítit vlhkost,“
pronesl po té, co si ho přečetl. „Ale ve vosku je stejně tak, jako v té
místnosti, stále nepatrný otisk její vůně.“
Její matka nebyla pryč natolik dlouho,
aby se z paláce vypařily všechny její stopy.
„Řekla bych, že to, co bylo uděláno těm hadům, by jí hrdost nedovolila udělat osobně.“ Ale zároveň nepochybovala, že
o tom aktu Nivriti věděla.
„Musela vodní palác opustit hned po
Aravově vraždě a nechat tu několik svých lidí, aby způsobili další zmatek.“
Jason se znovu podíval na dopis.
„Nemůže plánovat vojenský útok – nezáleží na tom, jak dlouhou dobu měla na to,
aby si všechno naplánovala, Neha je archanděl a má na povel obrovskou armádu.“
Mahiya věděla, že by měla něco
odpovědět, ale cítila se ztracená ve světě, který se vychýlil ze své vlastní
osy.
Má matka je naživu.
Pak zaslechla šustění papíru a pod
dlaněmi se jí pohnula jeho křídla. Jason se začal otáčet. Polekala se, že jí od
sebe chtěl odstrčit zrovna v momentě, kdy ho tak zoufale potřebovala a na
místě ztuhla… dokud jí nepohladil po hlavě a nesklouzl dlaní k jejím
bedrům, kde mírně přitlačil, aby jí dal najevo, že tu byl, že jeho síla byla
její kotvou.
Vydral se z ní první vzlyk a pak
už to nedokázala zastavit. Celým tělem jí zmítaly další vzlyky a připadala si
neuvěřitelně křehká.
Objaly ji silné paže a na spánku
ucítila jeho rty. Pak se kolem ní omotala jeho půlnočně černá křídla a
v ten moment ji Jason zcela obklopil. Jeho srdce bilo silně a pravidelně a
na hlavě a bedrech cítila teplo jeho dlaní. Žár jeho těla byl jako doutnající
inferno, které pohltilo každičký kousek její kůže.
Čerň.
To byla barva Jasonovy síly a moci. To
věděla bez jakýchkoli pochybností. Připadala si, jako by ji obklopovala zuřící
bouře. Ten pocit by ji měl děsit, ale ta bouře jí nezkřivila jediný vlásek na
hlavě a klid, který se nacházel v jejím oku, byl vyplněn ochranitelskou
vřelostí, kterou nikdy dříve nepocítila.
Nevěděla, jak dlouho uvnitř té bouře
stáli, ale po chvíli už mohla znovu normálně dýchat. A každičký nádech
v sobě nesl vůni černého plamene. Nedokázala tu intenzivní divokost popsat
žádným jiným způsobem - pro ni to byla prostě esence Jasonovy duše. Pokusila se
k němu dostat ještě o kousek blíž a nakonec se jí podařilo vtěsnat si nohy
mezi ty jeho mírně rozkročené.
„Má matka,“ pronesl Jason tiše
burácejícím hlasem, „byla mou nejoblíbenější bytostí na celém světě. Svého otce
jsem miloval, ale mou matku? Ona byla ta, ke které jsem běžel hned po
probuzení.“ Pohladil jí po vlasech a přitiskl jí tvář ke spánku. „A jednoho dne
už tam nebyla. Kdyby se svět změnil a ona tu najednou přede mnou zase stála,
rozeběhl bych se do její náruče, stejně tak, jako když jsem byl malý chlapec.“
Mahiya k němu zvedla svou pláčem
zmáčenou tvář a řekla, „to je přesně to, co chci udělat.“ Ta niterní touha ji
děsila, protože vyjadřovala něco, čeho si nikdy nebyla vědoma. „Ale já matku
nikdy neměla, nikdy ji neznala, takže bych něco takového neměla pociťovat.“
Jason jí sklouzl dlaní z vlasů na
tvář a palcem jí setřel pozůstatky slz. Jeho dotek byl drsný, ale známý. „Snila
jsi o ní a přemýšlela si o ní celý svůj život.“
„Někdy,“ pronesla přes sevřené hrdlo,
„když jsem byla ještě malá, jsem samu sebe přesvědčovala, že byla hroznou
osobou plnou nenávisti. Že za mě nebojovala tak urputně, jak by měla. A když
jsem byla opravdu rozzuřená, tak jsem si dokonce říkala, že mě nikdy nechtěla,
že se mě vzdala dobrovolně.“
Rozprostřela mu prsty na hrudníku a
snažila se narovnat zmačkané přehyby látky, které tam udělala, když ji během
pláče sevřela do pěsti. „A jindy, než jsem dospěla natolik, abych pochopila,
čeho se dopustila, jsem si ji představovala jako nějakou laskavou bohyni. Jako
ženu, která byla krásná a vlídná, prostě bez chybičky, a která by mě odvedla na
místo, kde bych se už nikdy nemusela bát.“
Jason se jí nevysmál. Ani jí neřekl,
že její sny byly pro osamělé dítě, kterým byla, zcela normální. Jen ji držel a
nechal ji mluvit. Jeho křídla kolem ní vytvářela ochranný kokón, kterým ji
držel blízko svého tělesného žáru, svého bijícího srdce… blízko sebe.
Nenechám tě odejít.
Byla to přísaha. V ten moment jí
nezáleželo na tom, co se stane, nezáleželo jí ani na tom, čemu Jason věřil
ohledně své neschopnosti vytvořit si trvalá pouta a vztahy. Byl její a ona byla
připravená za něj bojovat. Potřebovali jeden druhého - ona a její anděl
s křídly tvořenými ze stínů noci.
Jason byl ztělesněním síly a moci a
měl daleko větší povědomí o světě, ale ona měla dost silné srdce na to, aby jí
záleželo na muži, který jí to své možná nikdy neotevře… dokonce i malý kousek
Jasonova srdce by pro ni byl surovou, upřímnou a omračující radostí.
Jason pozoroval Mahiyu, která zrovna
došla na okraj útesu, pod kterým se rozprostíralo jezero s Nivritiným
vodním palácem. Chtěla se sem vrátit a vzhledem k obsahu dopisu, neviděl
jediný důvod, proč by ji měl zastavit. Vzhledem k tomu, že si na jeho existenci
pamatovala snad jen Vanhi, musel být obsah toho psaní upřímný, a tudíž by tohle
místo mělo být pro Mahiyu bezpečné. Ale i přesto si hodlal Vanhi blíže prověřit
a ujistit se, že s nimi upírka nehrála žádné vlastní hry.
Divokou jasnost Mahiyiných očí už
nerozmazávaly dřívější slzy. Otočila se k němu zády a jemu se tak naskytl
pohled na křídla pávově modré a jasně zelené barvy ozářené vysokohorskými
paprsky slunce. Kdyby tu byl sám, postavil by se na daleko zastíněnější místo a
dokonce i teď vyhledal alespoň slabý stín, který poskytoval rozlehlý strom,
jehož kořeny prorostly tak hluboko, že dokázal přežít i v nehostinném
terénu hor.
Ale Mahiya, přestože byla přinucena
naučit se navigovat mezi stíny nepřátelského královského dvora, byla stvořením
světla. Ale ani tak se nezdálo, že by ji znepokojovaly, nebo dokonce odpuzovaly
černé plameny, které byly manifestací jeho síly a moci – v okamžiku, kdy
ji držel, kdy ji pevně objímal, se dokonce snažila dostat se k němu ještě
blíž. Cítil každou měkkou křivku jejího těla. Když přemýšlel nad touhou ji
ochraňovat, která ho přiměla ji obejmout ještě pevněji, se na něho ohlédla přes
rameno a její žlutohnědé oči okamžitě bez problémů lokalizovaly jeho pozici.
„Je tu jedna věc,“ řekla a zamířila
zpátky k němu, „souhlasím, že je nepravděpodobné, aby měla velkou armádu,
ale nemáme ponětí o tom, jak dlouho už je na svobodě – její útok na Erise byl
prvním krokem testu sil.“
„Tudíž se jí mohlo podařit seskupit
daleko více svých příznivců, než bychom mohli předpokládat,“ dodal Jason. „Smrt
Anoushky měla na Nehu velmi drtivý dopad, díky kterému mohla být méně pozorná a
přehlédnout Nivritin útěk.“
Mahiya se podívala na zem a na čele se
jí vyrýsovaly vrásky, pak opět vzhlédla, „nebo… mohla Neha mou matku nechat
celá léta hnít v cele, aniž by se obtěžovala jí kontrolovat – izolace je
její oblíbený způsob trestu.“
V Jasonovi se vzedmula temnota,
násilná vlna černého plamene. „Nikdo tě znovu neuvězní,“ pronesl potichu,
přestože si moc dobře uvědomoval, že tenhle slib by ho mohl velmi snadno dostat
do palebné linie hněvu archanděla.
Mahiyina tvář zářila tak oslnivě, že
z ní nemohl spustit pohled.
„Já vím.“ Roztáhla křídla a prsty se
dotkla jeho hrudi. Něžnost jejího doteku na něho měla stejně intenzivní dopad,
jako ostří nože a Jasona v ten moment zachvátil dezorientující pocit, že se
jeho svět navždy změnil.
„Dej mi dnešní noc,“ řekl a snažil se
ze všeho toho chaosu, který jím zmítal, vylovit trochu klidu a rozvážnosti.
„Možná budu schopen do celé té situace vnést trochu světla.“ Napříč celým Nehy
teritoriem měl své lidi a spousty kontaktů – zatím jen neznal ty správné
otázky, na které potřeboval znát odpovědi.
Mahiya spustila ruku zpět k tělu
a obdařila ho komicky pobaveným pohledem. „Ty jsi úžasný.“
Jeho obranné štíty vzplály. „Mahiyo
nehledej ve mně víc, než skutečně jsem.“
Mahiya nepatrně uklonila hlavu do
strany. „Možná přeci jen jsem dcerou své matky – už jsem se ohledně tebe
rozhodla, Jasone. A jestli je to pošetilá volba, stále je to volba, které
nebudu nikdy litovat.“
Když se chtěla otočit pryč, chytil ji
za zápěstí a přidržel si ji u sebe. Místo toho, aby proti jeho sevření
bojovala, se narovnala a v očích jí zajiskřilo odhodlání a ještě nějaká
daleko nebezpečnější emoce.
„Nemohu ti dát to, co by sis přála,“
zopakoval, ale při představě, že by s ní musel zpřetrhat veškerá spojení, se
v něm nějaká neznámá věc začala trhat na kusy. Bylo to poprvé v životě,
kdy své milence svěřil alespoň část své duše.
Mahiya se na něho pousmála.
„Dožadovala jsem se od tebe snad něčeho, hmm?“
Pak zvedla druhou ruku a přejela mu prsty po čelisti. „Mám v sobě
tolik lásky na rozdávání, Jasone. A nikdy mi nebylo dovoleno, abych s ní
někoho zahrnula – nikdo o to neměl zájem. Nech mě roztáhnout křídla svého
srdce.“
Cítil, jak jeho stisk na jejím zápěstí
zesiluje a přinutil se ho uvolnit. „A bude ti stačit milovat někoho, když ti to
nebude schopen oplácet?“ zeptal se, přestože věděl, že to byla brutálně tvrdá
otázka. „Bude ti stačit jen dávat a nikdy nedostávat nazpět?“
Její úsměv se rozzářil do neuvěřitelné
jasnosti. „Ty nemáš ponětí o tom, co mi dáváš, Jasone.“
Jason jí nepustil. Tahle situace mohla
skončit jen jediným způsobem – v slzách. Jiná možnost nemohla existovat.
Ale v momentě, kdy chtěl promluvit, mu přitiskla konečky prstů přes rty.
„Neříkej nic arogantního a nenuť mě být na tebe jedovatá.“ Její slova byla sice
škádlivá, ale jejich záměr byl ocelově pevný. „Jsem dospělá žena,“ pokračovala.
„Vím, kdo jsem a svých rozhodnutí jsem si plně vědoma – pokud to, co mi budeš
schopen dát, nebude dost, tak sama odejdu a z ničeho tě nebudu vinit. Ale nerozhoduj
za mě.“
Jason propustit její zápěstí dříve,
než by díky své síle omylem polámal její křehké kosti. Navzdory jejímu velmi
výřečnému slibu, že by ho sama opustila, na něho všechny smysly útočily, aby to
ukončil, aby ji ochránil před bolestí, jejíž důvodem by byl právě on. Ale z
nevyřčené výzvy, která vibrovala každičkým kouskem jejího těla, pochopil, že by
jeho rozhodnutí tak snadno nepřijala. Ne, tato princezna, jejíž život by mnohé
dávno zlomil, stále věřila v lásku a v naději. Byla daleko tvrdší,
než by si kdo myslel. Mahiya by za něho bojovala. Najednou se v něm uvolnily
zvláštně silné emoce… a Jason věděl, že racionální rozhodnutí neudělá. Ne
ohledně Mahiyi.
„Něco jsem ti ještě neřekl,“ pronesl a
přál si, aby fungování jeho mozku nebylo ovlivněno nedostatkem světla, aby byl
schopen dát jí to, co by muž měl být schopen dát své ženě. „Venomovi se
podařilo najít v tunelech čerstvé stopy.“
V Mahiyně tváři se nad jeho
nevyřčeným přijetím jejich vztahu nezračilo nadšení z vítězství, byl v ní
jen náznak tiché radosti, která ho děsila takovým způsobem, jako ho po celou
věčnost nevyděsilo nic jiného.
„A vzhledem k tomu, jak staré ty
tunely jsou,“ uvažovala nahlas, “musely být některé vchody a východy dávno
zapomenuté a tudíž nestřežené.“
Jason si vybavil Venomova slova, „Jediným
důvodem toho, že znám všechny vstupy a výstupy z tunelů je, že po té, co jsem
byl Stvořen, jsem… měl blíž ke své zvířecí části. Nemám tušení, jak by se někdo
dozvěděl o těch nejstarších částech tunelů – ale přesně tam jsem ty stopy
našel.“
„Dvojčata,“ zašeptal Jason, „z nichž jedna
chovala velkou náklonnost k hadům, by si z těch tunelů udělala své
vlastní hřiště.“
A zatímco Neha už na komplexnost
celého podzemního systému chodeb patrně zapomněla, Nivriti neměla nic jiného,
než spoustu času a odhodlání k pomstě, které její vzpomínky oživily.
A přesto… „Nezdá se mi, že by je
Nivriti použila pro rozsáhlý pozemní útok. Její lidé by v tunelech museli
postupovat jeden po druhém a to by trvalo příliš dlouho. A v případě odhalení, by bylo jednoduché
je pozabíjet.“
Oheň v tunelech by je vyhladil
všechny najednou.
Mahiya se objala pažemi. „Chci, aby
byla má matka naživu, ale kdyby Neha zemřela, celé teritorium by se ocitlo v chaosu
a v ohrožení by byly miliony životů.“
Jason zavrtěl hlavou. „Nehu může zabít
jen další člen Kádru a kdyby se Nivriti stala archandělem, věděl by o tom celý
svět.“ Vzestup každého člena Kádru s sebou nesl celosvětový fenomén, který se
nedal přehlédnout – skoro jakoby archandělé byli spojeni se samotnou existencí
planety.
V den, kdy tuto hranici překročil
Raphael, se všechna moře, stejně jako řeky i každičké jezero po celém světě,
zbarvila do neskutečně modré barvy. Dokonce i déšť, který toho dne padal z nebes,
měl velkolepou barvu drahých kamenů, a když se jednotlivé kapky rozprskly o
zem, zanechaly za sebou třpytivé pozůstatky, které se leskly jako diamantový
prach.
„Musíme tvou matku zastavit,“ řekl,
když mu došlo, jak neuvěřitelnou moc a sílu v sobě měli členové Kádru. „Konfrontaci
s Nehou by nemohla nikdy přežít.“ Ženě archandělu Indie by stačil jeden
jediný zásah, kterým by Nivritinu existenci ukončila jednou pro vždy. „Promluv
si s Vanhi a pokus se zjistit další informace.“
„Nemohu jí říct, že má matka je stále
naživu – Vanhi je loajální jak Neze, tak Nivriti a mohla by se na své vlastní
riziko pokusit mezi nimi vyjednávat mír.“
Mahiya zaťala ruce do pěstí a pokožka
obličeje se jí napjala k prasknutí. „Jen doufám, že nebudu pro svou matku
muset truchlit dříve, než se mi podaří ji poznat.“
Už cestou zpátky do pevnosti začal
Jason kontaktovat své informátory a shromažďovat střípky informací, které mu
poskytli. Venom už byl pryč. Pokračoval na své cestě do Útočiště hned po té, co
mu předal zprávu o stopách, které objevil v tunelech. „Kdybych tu zůstal o
den déle, tak by mě Neha začala považovat za špeha.“
Nicméně hodinu před setměním - právě v momentě,
kdy se Jason vrátil ze setkání s upírem, který dnes přicestoval z oblasti,
vzdálené čtyři hodiny letu od pevnosti - dorazil jiný člen Sedmy.
„Aodhane,“ pozdravil anděla, který
působil, jako by byl tvořen z paprsků světla. Jeho vlasy se leskly jako
broušené diamanty a jednotlivé peří jeho křídel vypadalo, jako by bylo obalené
v rozdrcených střípcích zrcadel. Jen díky zlatavému nádechu pokožky a krystalově
modrozeleným očím, jejichž duhovky působily jako roztříštěné na tisíce kousků,
nevypadal jako ledová socha. „Nečekal jsem tě tady.“
„Nemohu se zdržet – Neha by tu dalšího
člena Sedmy nestrpěla. Venom je jedinou výjimkou.“
Jason přikývl. „Máš pro mě něco
důležitého?“ Aodhan byl velmi, velmi dobrý ve filtrování informací, které bez
přestání proplouvaly Útočištěm. Kdyby nebylo faktu, že na světě neexistovalo
místo, kde by Aodhan nevyčníval, byl by z něho excelentní šéf špionáže.
Místo toho byl anděl už hodně dlouhou dobu Galenovou pravou rukou v Útočišti.
Teď měl namířeno do New Yorku a do Věže. Vůdce Sedmy byl pryč kvůli
transformaci své ženy a anděl měl převzít velkou část Dmitriho povinností. Nikdo
neměl tušení, jestli Aodhanův přesun byl dobrým nápadem – jako hlava operací ve
Věži bude muset jednat s bezpočtem osob a tenhle muž byl stvořením, které
nedokázalo snést jakýkoli dotek, a proto vyhledával izolaci.
„Je to poprvé po mnoha staletích, kdy
Aodhan projevil touhu začlenit se do okolního světa.“ Raphaelovy oči, jejich
modř byla jinde ve světě viditelná pouze v den, kdy se stal členem Kádru,
se setkaly s těmi Jasonovými. „Tu šanci mu musíme dát.“ Jason s ním souhlasil
a doufal, že se to Aodhanovi podaří.
Ze vzpomínek na Raphaelova slova ho
vytrhl Aodhanův hlas, „vím, že se mnou nesmíš probírat detaily toho, co se tu
děje, ale podařilo se mi odhalit souhru faktů, které se váží k tomuto regionu.
Možná to s tvým úkolem vůbec nesouvisí, ale mé instinkty mi říkají, že ano.“
Moc děkuju za překlad
OdpovědětVymazatDěkuji za další kapitolu. Dráža
OdpovědětVymazatDíky moc za další kapitolu
OdpovědětVymazatSrdená vďaka za preklad!!! :-) ;-)
OdpovědětVymazatSuper ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatmoc díky za pokračování, míša
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatMoc krát ďakujem za ďalšiu kapitolku. :)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad:-)
OdpovědětVymazat