Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels Storm - 34. kapitola

34
Mahiya roztřeseně došla k Jasonovi a opřela se mu tváří o záda. Po obou stranách svého těla cítila jeho hladká, svalnatá křídla, která byla paradoxně neuvěřitelně jemná. „Nevím, co si o tom všem mám myslet.“
Aniž by se od něho odtáhla, mu podala dopis. Nenutil ji, aby od něho odstoupila pryč, ani se nepokusil otočit, aby ji mohl obejmout – jako kdyby chápal, že jen potřebovala cítit jeho sílu, než se s ní přestane točit celý svět.
„Z toho dopisu je cítit vlhkost,“ pronesl po té, co si ho přečetl. „Ale ve vosku je stejně tak, jako v té místnosti, stále nepatrný otisk její vůně.“
Její matka nebyla pryč natolik dlouho, aby se z paláce vypařily všechny její stopy.
„Řekla bych, že to, co bylo uděláno těm hadům, by jí hrdost nedovolila udělat osobně.“ Ale zároveň nepochybovala, že o tom aktu Nivriti věděla.
„Musela vodní palác opustit hned po Aravově vraždě a nechat tu několik svých lidí, aby způsobili další zmatek.“
Jason se znovu podíval na dopis. „Nemůže plánovat vojenský útok – nezáleží na tom, jak dlouhou dobu měla na to, aby si všechno naplánovala, Neha je archanděl a má na povel obrovskou armádu.“
Mahiya věděla, že by měla něco odpovědět, ale cítila se ztracená ve světě, který se vychýlil ze své vlastní osy.
Má matka je naživu.
Pak zaslechla šustění papíru a pod dlaněmi se jí pohnula jeho křídla. Jason se začal otáčet. Polekala se, že jí od sebe chtěl odstrčit zrovna v momentě, kdy ho tak zoufale potřebovala a na místě ztuhla… dokud jí nepohladil po hlavě a nesklouzl dlaní k jejím bedrům, kde mírně přitlačil, aby jí dal najevo, že tu byl, že jeho síla byla její kotvou.
Vydral se z ní první vzlyk a pak už to nedokázala zastavit. Celým tělem jí zmítaly další vzlyky a připadala si neuvěřitelně křehká.
Objaly ji silné paže a na spánku ucítila jeho rty. Pak se kolem ní omotala jeho půlnočně černá křídla a v ten moment ji Jason zcela obklopil. Jeho srdce bilo silně a pravidelně a na hlavě a bedrech cítila teplo jeho dlaní. Žár jeho těla byl jako doutnající inferno, které pohltilo každičký kousek její kůže.
Čerň.
To byla barva Jasonovy síly a moci. To věděla bez jakýchkoli pochybností. Připadala si, jako by ji obklopovala zuřící bouře. Ten pocit by ji měl děsit, ale ta bouře jí nezkřivila jediný vlásek na hlavě a klid, který se nacházel v jejím oku, byl vyplněn ochranitelskou vřelostí, kterou nikdy dříve nepocítila.
Nevěděla, jak dlouho uvnitř té bouře stáli, ale po chvíli už mohla znovu normálně dýchat. A každičký nádech v sobě nesl vůni černého plamene. Nedokázala tu intenzivní divokost popsat žádným jiným způsobem - pro ni to byla prostě esence Jasonovy duše. Pokusila se k němu dostat ještě o kousek blíž a nakonec se jí podařilo vtěsnat si nohy mezi ty jeho mírně rozkročené.
„Má matka,“ pronesl Jason tiše burácejícím hlasem, „byla mou nejoblíbenější bytostí na celém světě. Svého otce jsem miloval, ale mou matku? Ona byla ta, ke které jsem běžel hned po probuzení.“ Pohladil jí po vlasech a přitiskl jí tvář ke spánku. „A jednoho dne už tam nebyla. Kdyby se svět změnil a ona tu najednou přede mnou zase stála, rozeběhl bych se do její náruče, stejně tak, jako když jsem byl malý chlapec.“
Mahiya k němu zvedla svou pláčem zmáčenou tvář a řekla, „to je přesně to, co chci udělat.“ Ta niterní touha ji děsila, protože vyjadřovala něco, čeho si nikdy nebyla vědoma. „Ale já matku nikdy neměla, nikdy ji neznala, takže bych něco takového neměla pociťovat.“
Jason jí sklouzl dlaní z vlasů na tvář a palcem jí setřel pozůstatky slz. Jeho dotek byl drsný, ale známý. „Snila jsi o ní a přemýšlela si o ní celý svůj život.“
„Někdy,“ pronesla přes sevřené hrdlo, „když jsem byla ještě malá, jsem samu sebe přesvědčovala, že byla hroznou osobou plnou nenávisti. Že za mě nebojovala tak urputně, jak by měla. A když jsem byla opravdu rozzuřená, tak jsem si dokonce říkala, že mě nikdy nechtěla, že se mě vzdala dobrovolně.“
Rozprostřela mu prsty na hrudníku a snažila se narovnat zmačkané přehyby látky, které tam udělala, když ji během pláče sevřela do pěsti. „A jindy, než jsem dospěla natolik, abych pochopila, čeho se dopustila, jsem si ji představovala jako nějakou laskavou bohyni. Jako ženu, která byla krásná a vlídná, prostě bez chybičky, a která by mě odvedla na místo, kde bych se už nikdy nemusela bát.“
Jason se jí nevysmál. Ani jí neřekl, že její sny byly pro osamělé dítě, kterým byla, zcela normální. Jen ji držel a nechal ji mluvit. Jeho křídla kolem ní vytvářela ochranný kokón, kterým ji držel blízko svého tělesného žáru, svého bijícího srdce… blízko sebe.
Nenechám tě odejít.
Byla to přísaha. V ten moment jí nezáleželo na tom, co se stane, nezáleželo jí ani na tom, čemu Jason věřil ohledně své neschopnosti vytvořit si trvalá pouta a vztahy. Byl její a ona byla připravená za něj bojovat. Potřebovali jeden druhého - ona a její anděl s křídly tvořenými ze stínů noci.
Jason byl ztělesněním síly a moci a měl daleko větší povědomí o světě, ale ona měla dost silné srdce na to, aby jí záleželo na muži, který jí to své možná nikdy neotevře… dokonce i malý kousek Jasonova srdce by pro ni byl surovou, upřímnou a omračující radostí.
Jason pozoroval Mahiyu, která zrovna došla na okraj útesu, pod kterým se rozprostíralo jezero s Nivritiným vodním palácem. Chtěla se sem vrátit a vzhledem k obsahu dopisu, neviděl jediný důvod, proč by ji měl zastavit. Vzhledem k tomu, že si na jeho existenci pamatovala snad jen Vanhi, musel být obsah toho psaní upřímný, a tudíž by tohle místo mělo být pro Mahiyu bezpečné. Ale i přesto si hodlal Vanhi blíže prověřit a ujistit se, že s nimi upírka nehrála žádné vlastní hry.
Divokou jasnost Mahiyiných očí už nerozmazávaly dřívější slzy. Otočila se k němu zády a jemu se tak naskytl pohled na křídla pávově modré a jasně zelené barvy ozářené vysokohorskými paprsky slunce. Kdyby tu byl sám, postavil by se na daleko zastíněnější místo a dokonce i teď vyhledal alespoň slabý stín, který poskytoval rozlehlý strom, jehož kořeny prorostly tak hluboko, že dokázal přežít i v nehostinném terénu hor.
Ale Mahiya, přestože byla přinucena naučit se navigovat mezi stíny nepřátelského královského dvora, byla stvořením světla. Ale ani tak se nezdálo, že by ji znepokojovaly, nebo dokonce odpuzovaly černé plameny, které byly manifestací jeho síly a moci – v okamžiku, kdy ji držel, kdy ji pevně objímal, se dokonce snažila dostat se k němu ještě blíž. Cítil každou měkkou křivku jejího těla. Když přemýšlel nad touhou ji ochraňovat, která ho přiměla ji obejmout ještě pevněji, se na něho ohlédla přes rameno a její žlutohnědé oči okamžitě bez problémů lokalizovaly jeho pozici.
„Je tu jedna věc,“ řekla a zamířila zpátky k němu, „souhlasím, že je nepravděpodobné, aby měla velkou armádu, ale nemáme ponětí o tom, jak dlouho už je na svobodě – její útok na Erise byl prvním krokem testu sil.“
„Tudíž se jí mohlo podařit seskupit daleko více svých příznivců, než bychom mohli předpokládat,“ dodal Jason. „Smrt Anoushky měla na Nehu velmi drtivý dopad, díky kterému mohla být méně pozorná a přehlédnout Nivritin útěk.“
Mahiya se podívala na zem a na čele se jí vyrýsovaly vrásky, pak opět vzhlédla, „nebo… mohla Neha mou matku nechat celá léta hnít v cele, aniž by se obtěžovala jí kontrolovat – izolace je její oblíbený způsob trestu.“
V Jasonovi se vzedmula temnota, násilná vlna černého plamene. „Nikdo tě znovu neuvězní,“ pronesl potichu, přestože si moc dobře uvědomoval, že tenhle slib by ho mohl velmi snadno dostat do palebné linie hněvu archanděla.
Mahiyina tvář zářila tak oslnivě, že z ní nemohl spustit pohled.
„Já vím.“ Roztáhla křídla a prsty se dotkla jeho hrudi. Něžnost jejího doteku na něho měla stejně intenzivní dopad, jako ostří nože a Jasona v ten moment zachvátil dezorientující pocit, že se jeho svět navždy změnil.
„Dej mi dnešní noc,“ řekl a snažil se ze všeho toho chaosu, který jím zmítal, vylovit trochu klidu a rozvážnosti. „Možná budu schopen do celé té situace vnést trochu světla.“ Napříč celým Nehy teritoriem měl své lidi a spousty kontaktů – zatím jen neznal ty správné otázky, na které potřeboval znát odpovědi.
Mahiya spustila ruku zpět k tělu a obdařila ho komicky pobaveným pohledem. „Ty jsi úžasný.“
Jeho obranné štíty vzplály. „Mahiyo nehledej ve mně víc, než skutečně jsem.“
Mahiya nepatrně uklonila hlavu do strany. „Možná přeci jen jsem dcerou své matky – už jsem se ohledně tebe rozhodla, Jasone. A jestli je to pošetilá volba, stále je to volba, které nebudu nikdy litovat.“
Když se chtěla otočit pryč, chytil ji za zápěstí a přidržel si ji u sebe. Místo toho, aby proti jeho sevření bojovala, se narovnala a v očích jí zajiskřilo odhodlání a ještě nějaká daleko nebezpečnější emoce.
„Nemohu ti dát to, co by sis přála,“ zopakoval, ale při představě, že by s ní musel zpřetrhat veškerá spojení, se v něm nějaká neznámá věc začala trhat na kusy. Bylo to poprvé v životě, kdy své milence svěřil alespoň část své duše.
Mahiya se na něho pousmála. „Dožadovala jsem se od tebe snad něčeho, hmm?“  Pak zvedla druhou ruku a přejela mu prsty po čelisti. „Mám v sobě tolik lásky na rozdávání, Jasone. A nikdy mi nebylo dovoleno, abych s ní někoho zahrnula – nikdo o to neměl zájem. Nech mě roztáhnout křídla svého srdce.“
Cítil, jak jeho stisk na jejím zápěstí zesiluje a přinutil se ho uvolnit. „A bude ti stačit milovat někoho, když ti to nebude schopen oplácet?“ zeptal se, přestože věděl, že to byla brutálně tvrdá otázka. „Bude ti stačit jen dávat a nikdy nedostávat nazpět?“
Její úsměv se rozzářil do neuvěřitelné jasnosti. „Ty nemáš ponětí o tom, co mi dáváš, Jasone.“
Jason jí nepustil. Tahle situace mohla skončit jen jediným způsobem – v slzách. Jiná možnost nemohla existovat. Ale v momentě, kdy chtěl promluvit, mu přitiskla konečky prstů přes rty. „Neříkej nic arogantního a nenuť mě být na tebe jedovatá.“ Její slova byla sice škádlivá, ale jejich záměr byl ocelově pevný. „Jsem dospělá žena,“ pokračovala. „Vím, kdo jsem a svých rozhodnutí jsem si plně vědoma – pokud to, co mi budeš schopen dát, nebude dost, tak sama odejdu a z ničeho tě nebudu vinit. Ale nerozhoduj za mě.“
Jason propustit její zápěstí dříve, než by díky své síle omylem polámal její křehké kosti. Navzdory jejímu velmi výřečnému slibu, že by ho sama opustila, na něho všechny smysly útočily, aby to ukončil, aby ji ochránil před bolestí, jejíž důvodem by byl právě on. Ale z nevyřčené výzvy, která vibrovala každičkým kouskem jejího těla, pochopil, že by jeho rozhodnutí tak snadno nepřijala. Ne, tato princezna, jejíž život by mnohé dávno zlomil, stále věřila v lásku a v naději. Byla daleko tvrdší, než by si kdo myslel. Mahiya by za něho bojovala. Najednou se v něm uvolnily zvláštně silné emoce… a Jason věděl, že racionální rozhodnutí neudělá. Ne ohledně Mahiyi.
„Něco jsem ti ještě neřekl,“ pronesl a přál si, aby fungování jeho mozku nebylo ovlivněno nedostatkem světla, aby byl schopen dát jí to, co by muž měl být schopen dát své ženě. „Venomovi se podařilo najít v tunelech čerstvé stopy.“
V Mahiyně tváři se nad jeho nevyřčeným přijetím jejich vztahu nezračilo nadšení z vítězství, byl v ní jen náznak tiché radosti, která ho děsila takovým způsobem, jako ho po celou věčnost nevyděsilo nic jiného.
„A vzhledem k tomu, jak staré ty tunely jsou,“ uvažovala nahlas, “musely být některé vchody a východy dávno zapomenuté a tudíž nestřežené.“
Jason si vybavil Venomova slova, „Jediným důvodem toho, že znám všechny vstupy a výstupy z tunelů je, že po té, co jsem byl Stvořen, jsem… měl blíž ke své zvířecí části. Nemám tušení, jak by se někdo dozvěděl o těch nejstarších částech tunelů – ale přesně tam jsem ty stopy našel.“
„Dvojčata,“ zašeptal Jason, „z nichž jedna chovala velkou náklonnost k hadům, by si z těch tunelů udělala své vlastní hřiště.“
A zatímco Neha už na komplexnost celého podzemního systému chodeb patrně zapomněla, Nivriti neměla nic jiného, než spoustu času a odhodlání k pomstě, které její vzpomínky oživily.
A přesto… „Nezdá se mi, že by je Nivriti použila pro rozsáhlý pozemní útok. Její lidé by v tunelech museli postupovat jeden po druhém a to by trvalo příliš dlouho.  A v případě odhalení, by bylo jednoduché je pozabíjet.“
Oheň v tunelech by je vyhladil všechny najednou.
Mahiya se objala pažemi. „Chci, aby byla má matka naživu, ale kdyby Neha zemřela, celé teritorium by se ocitlo v chaosu a v ohrožení by byly miliony životů.“
Jason zavrtěl hlavou. „Nehu může zabít jen další člen Kádru a kdyby se Nivriti stala archandělem, věděl by o tom celý svět.“ Vzestup každého člena Kádru s sebou nesl celosvětový fenomén, který se nedal přehlédnout – skoro jakoby archandělé byli spojeni se samotnou existencí planety.
V den, kdy tuto hranici překročil Raphael, se všechna moře, stejně jako řeky i každičké jezero po celém světě, zbarvila do neskutečně modré barvy. Dokonce i déšť, který toho dne padal z nebes, měl velkolepou barvu drahých kamenů, a když se jednotlivé kapky rozprskly o zem, zanechaly za sebou třpytivé pozůstatky, které se leskly jako diamantový prach.
„Musíme tvou matku zastavit,“ řekl, když mu došlo, jak neuvěřitelnou moc a sílu v sobě měli členové Kádru. „Konfrontaci s Nehou by nemohla nikdy přežít.“ Ženě archandělu Indie by stačil jeden jediný zásah, kterým by Nivritinu existenci ukončila jednou pro vždy. „Promluv si s Vanhi a pokus se zjistit další informace.“
„Nemohu jí říct, že má matka je stále naživu – Vanhi je loajální jak Neze, tak Nivriti a mohla by se na své vlastní riziko pokusit mezi nimi vyjednávat mír.“
Mahiya zaťala ruce do pěstí a pokožka obličeje se jí napjala k prasknutí. „Jen doufám, že nebudu pro svou matku muset truchlit dříve, než se mi podaří ji poznat.“
Už cestou zpátky do pevnosti začal Jason kontaktovat své informátory a shromažďovat střípky informací, které mu poskytli. Venom už byl pryč. Pokračoval na své cestě do Útočiště hned po té, co mu předal zprávu o stopách, které objevil v tunelech. „Kdybych tu zůstal o den déle, tak by mě Neha začala považovat za špeha.“
Nicméně hodinu před setměním - právě v momentě, kdy se Jason vrátil ze setkání s upírem, který dnes přicestoval z oblasti, vzdálené čtyři hodiny letu od pevnosti - dorazil jiný člen Sedmy.
„Aodhane,“ pozdravil anděla, který působil, jako by byl tvořen z paprsků světla. Jeho vlasy se leskly jako broušené diamanty a jednotlivé peří jeho křídel vypadalo, jako by bylo obalené v rozdrcených střípcích zrcadel. Jen díky zlatavému nádechu pokožky a krystalově modrozeleným očím, jejichž duhovky působily jako roztříštěné na tisíce kousků, nevypadal jako ledová socha. „Nečekal jsem tě tady.“
„Nemohu se zdržet – Neha by tu dalšího člena Sedmy nestrpěla. Venom je jedinou výjimkou.“
Jason přikývl. „Máš pro mě něco důležitého?“ Aodhan byl velmi, velmi dobrý ve filtrování informací, které bez přestání proplouvaly Útočištěm. Kdyby nebylo faktu, že na světě neexistovalo místo, kde by Aodhan nevyčníval, byl by z něho excelentní šéf špionáže. Místo toho byl anděl už hodně dlouhou dobu Galenovou pravou rukou v Útočišti. Teď měl namířeno do New Yorku a do Věže. Vůdce Sedmy byl pryč kvůli transformaci své ženy a anděl měl převzít velkou část Dmitriho povinností. Nikdo neměl tušení, jestli Aodhanův přesun byl dobrým nápadem – jako hlava operací ve Věži bude muset jednat s bezpočtem osob a tenhle muž byl stvořením, které nedokázalo snést jakýkoli dotek, a proto vyhledával izolaci.
„Je to poprvé po mnoha staletích, kdy Aodhan projevil touhu začlenit se do okolního světa.“ Raphaelovy oči, jejich modř byla jinde ve světě viditelná pouze v den, kdy se stal členem Kádru, se setkaly s těmi Jasonovými. „Tu šanci mu musíme dát.“ Jason s ním souhlasil a doufal, že se to Aodhanovi podaří.
Ze vzpomínek na Raphaelova slova ho vytrhl Aodhanův hlas, „vím, že se mnou nesmíš probírat detaily toho, co se tu děje, ale podařilo se mi odhalit souhru faktů, které se váží k tomuto regionu. Možná to s tvým úkolem vůbec nesouvisí, ale mé instinkty mi říkají, že ano.“

  

10 komentářů: