Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels Storm - 42. kapitola

42
Mahiya nevěděla, co od základny své matky očekávat… ale rozhodně to nebyl opevněný palácový komplex, skrytý v horském údolí, vzdálený pouhé čtyři hodiny letu.
Nicméně to dávalo perfektní smysl – Nivriti by nedokázala letět s celou eskadrou moc daleko ani v utajení noci a upíří pozemní jednotky musely zvládnout ještě delší trasu. Přijeli do města ve vozidlech, která cestou nikterak nevyčnívala. Zpátky cestovali stejným způsobem a vezli s sebou těla padlých a lehce zraněných.

Zatímco Nivriti musela opustit bojiště okamžitě, její vojenský generál vyjednal s Rhysem krátký časový úsek, ve kterém směli shromáždit své padlé a zraněné. Nivriti poslala za dohledu Rhysových mužů polovinu bojovníků své eskadry na zem, kde zachránili a odnesli domů ty nejkritičtěji raněné upíry a anděly. Tato skupina byla přibližně dvě hodiny letu za nimi a pozemní jednotky ve vozech téměř půl dne.
Po té, co těsně před úsvitem přistáli za dozoru ostražité letky několika bojovníků, kteří zůstali, aby chránili palác, řekla Nivriti Mahiye, že tento komplex patřil v minulosti jí – a nyní byl znovu její. „Neha ho nechala upadnout v zapomnění,“ pronesla s potěšením v hlase. „Po opuštění paláce, se vylidnili i okolní vesnice a teď je celá široká oblast liduprázdná. Je tu jen zarostlá pustina.“
„Perfektní místo, kde skrýt svou armádu.“ Jakmile Mahiya vstoupila do paláce, padlo jí oko na tapiserie a na malby, které byly vyobrazené přímo na zdech – výjevy slonů, jedoucích koní, kteří na svých hřbetech nesli ozbrojené upíří válečníky, andělské panny se stydlivými úsměvy, ale se zbraněmi v rukou.
Kdysi syté a intenzivní barvy už dávno vybledly a šperky, které zdobily, jak andělské ženy, tak upíří válečníky, už ztratily veškerý lesk. Na první pohled bylo jasné, že tapiserie a koberce, které pokrývali kamennou podlahu, byli stejně staré, jako malby na stěnách, ale ty, které přežili tok času, byly vyčištěné od prachu, aby mohla znovu vyniknout jejich zašlá krása.
Podlahy a stěny paláce byly také vydrhnuté, ale nádhera celého tohoto místa plného zajímavých rytin a zdobených oken působila spíše decentně a shovívavě, než přepychově a vyzývavě.
„Nehy největší slabinou byla vždy její arogance,“ pronesla Nivriti po té, co si ze džbánu nalila do číše čistou vodu a všechnu ji vypila. „Nikdy nevěřila, že bychom si mohly být rovné, a proto mě v zajetí nenechala hlídat a nestřežila ani místa, která byla a vždycky budou patřit mně.“ Její slova byla stejně tvrdá jako kámen, ze kterého byl vystavěn tento palác. „Třeba se poučila.“
V tu chvíli do místnosti vešel anděl, který za sebou vláčel jedno z křídel. Byl to následek popáleniny, kterou utrpěla celá jeho horní polovina. „Má Lady,“ pronesl. „Omlouvám se, že vyrušuji, ale vzhledem k počtu raněných si musíme co nejdříve promluvit o plánech obrany.“
Nivriti andělovi přikývla a propustila Mahiyu se slovy, „běž si najít místo, kde si budeš moci odpočinout, dítě.“ Pak jí padl zrak na kuši, kterou měla Mahiya stále v ruce. „Tohle tady nebudeš potřebovat, ale jsem ráda, že má dcera není jen nepoužitelným ornamentem.“ A s těmito slovy odešla pryč.
Mahiya využila příležitost a rozhodla se prozkoumat palác. Během svého objevování zjistila, že se jednalo spíše o neproniknutelnou pevnost, která se podobala paláci, a která byla domovem jak Nivriti, tak jejích lidí. Vysoké obvodové zdi vypovídaly o pevnosti, měkké koberce zase o paláci. Všude, kam se podívala, byly k dispozici zbraně, ale v perfektně zařízené kuchyni se dala vykouzlit velmi lákavě vonící jídla.
Zamířila na balkón v zadní části paláce a spatřila uvnitř obranných zdí fungující studnu a zahradu plnou čerstvé zeleniny a ovoce. Ačkoli bylo brzké ráno a obloha byla stále našedlá ustupující nocí, v zahradě už pracoval upír. Když se ho zeptala, řekl jí, že voda ve studni pocházela z podzemní nádrže. „Tak ji nemůže nikdo otrávit.“
Takové opatření by pevnost před útokem z oblohy nezachránilo, ale horské hřebeny kolem celého údolí byly vybavené zbraněmi země-vzduch, které tam podle Mahiyi před útokem na Nehu ještě nebyly a k paláci vedla skrz hory pouze jedna přístupová cesta.
Přestože se zdálo, že jí nikdo nevěnoval žádnou pozornost, v okamžiku, kdy zamířila do jedné konkrétní chodby, se zcela odnikud zjevili dva strážci, kteří jí odtamtud nasměrovali pryč. A také jí sebrali kuši a řekli, že jí nechají vyčistit. Mahiya se pokusila o svůj nejlepší princeznovský úsměv, odpověděla, „samozřejmě,“ a bez dalšího dohadování odešla pryč.
Celou hodinu oba strážce tiše pozorovala a čekala, až byli nakonec odvoláni pryč. Trvalo jí pouhých deset vteřin, než se dostala ke dveřím na konci chodby a než je otevřela… za nimi se nacházely cely s mohutnými dveřmi, zamřížovanými okénky a klasickými zámky. Přeběhl jí mráz po zádech a nahlédla do první cely. Uvnitř ležel v bezvědomí zakrvácený anděl, jehož křídla byla skrz peří, šlachy a svaly přibitá ke kamenné podlaze. Hrůzou se jí stáhlo hrdlo, ale přinutila se dojít ke druhé cele – kde spatřila upíra, který visel za zápěstí spoutaný v mohutných řetězech. Byl zbitý, zakrvácený a hlava mu volně spočívala na hrudi. Mahiya oba dva muže poznala a věděla, že pocházeli z Archandělské pevnosti. Ani jeden z nich nebyl na tak vysoké pozici, aby si jejich zmizení někdo okamžitě všiml, ale oba byli dostatečně staří, aby věděli o chodu uvnitř pevnosti.
„Mahiyo.“
Mahiya zaslechla Nivritini kroky dříve, než její matka promluvila, a proto se jí nelekla. „Tys ty muže zlomila.“
„Neha by s mými lidmi udělala to samé.“ Její hlas zněl nelítostně chladně. „A mně udělala daleko horší věci.“
V ten moment si Mahiya připustila, že myšlenka, kterou si tajně uchovávala v koutku svého srdce, byla pravdivá – že vraždy Erise, Audrey, Shabnam i Arava byly anomálie, a že její matka nebyla až do morku kostí zkaženou a krutou bytostí. „A teď je propustíš?“
„Ne.“ Nivriti prostrčila ruku skrz mříže dveří a vypustila z dlaně svou lepivou, zelenou síť, která se omotala upírovi kolem hrdla.
„Matko, přestaň.“ Chytila Nivritinu ruku a zatahala. Ale už bylo příliš pozdě. Jedovatá substance sítě se už dotkla upírovy kůže. Mahiya zděšeně pozorovala, jak se jeho kůže, svaly i kosti rozleptaly, až vězni nakonec upadla hlava od těla. Jediným slitováním pro něho bylo, že nikdy nenabyl vědomí.
„To bylo…“
„Milosrdnější, než cokoli, co by s ním udělala Neha, kdyby se vrátil.“
„Tvé schopnosti se týkaly ptactva.“ Její slova zněla jako prosba dítěte, které se zoufale snažilo zachránit svůj sen o matce. „Souvisely s živými věcmi.“ A rozhodně neobnášely takhle sadistickou smrt. Pobavení, které se objevilo v Nivritině pohledu, bylo protkané kyselinově zelenou barvou. „Tahle schopnost zemřela,“ pronesla nezaujatě. „Ale v hlubinách země jsem našla útěchu v jiných stvořeních.“ Popošla k druhé cele, ve které byl uvězněný zraněný anděl. „Když jsem potřebovala potravu, tak pro mě obětovali své životy, a sdíleli se mnou svou sílu.“
„Ne! Prosím!“ Mahiya se znovu pokusila svou matku zastavit, ale Nivriti jen ledabyle mávla rukou a hodila svou smrtelnou, zelenou síť na tělo anděla.
Její matka byla stará více než tři tisíce let a její moc a síla byly i po nedávné bitvě obrovské. Dokonce ani teď si nebyly v síle rovné a Mahiya nemohla vyhrát. Celá se chvěla, ale přinutila se to sledovat. Hodlala si andělovu smrt zapamatovat. Oba si zasloužili epitaf a ani jeden si nezasloužil upadnout v zapomnění.
Nivriti si povzdychla a natáhla ruku, aby se Mahiyi dotkla. Když Mahiya před jejím dotekem ucukla, jen zavrtěla hlavou. „Jak můžeš být tak přecitlivělá, když si vyrůstala pod milující rukou mé sestry, hmm?“
Protože jsem nechtěla skončit jako ona… jako ty. Když si uvědomila, že některé dětské sny se prostě nevyplní, znovu jí puklo srdce.
„Nevadí, už jsem tady a postarám se o tebe.“ Nivriti se ohlédla přes rameno. „Doprovoďte mou dceru do jejích pokojů. Měla by si odpočinout.“
Mahiya se nechala odvést do čistého a dle standardu tohoto paláce, luxusního pokoje. Bylo zjevné, že jako Nivritina dcera měla jisté výhody.
„Už jsem tady a postarám se o tebe.“
Mahiya měla žalem stažené hrdlo. Posadila se na měkkou matraci, chytila se jednoho z vyřezávaných dřevěných sloupů postele, které byly nablýskané do vysokého lesku a začala přemýšlet. Přemítala nad tím, kdo vlastně byla, a jak chtěla se svou nesmrtelnou existencí, která se před ní rozprostírala, naložit. Navzdory tomu, čemu Nivriti věřila, už Mahiya nebyla dítětem a svou svobodu si vybojovala i nad archandělem. K dosáhnutí této svobody jí pomohl Jason - sama by to možná nikdy nezvládla, ale i tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelným podmínkám a po životě stráveném s ženou archandělem, která se snažila rozdrtit jejího ducha, se odmítala vzdát. Dokonce i se svým šéfem špionáže si vyjednala dohodu – a to se nacházela v situaci, kdy měla jednu jedinou křehoučkou výhodu.
„Musíš mi dát něco na oplátku. Nemohu se vzdát své nejcennější informace, aniž bych výměnou nedostala něco stejně hodnotného.“ Tohle mu řekla a svými slovy se dožadovala, aby s její touhou po svobodě zacházel s respektem. Ale nyní se znovu ocitla ve vězení. Sice tu nebyly žádné zámky a Nivriti s ní neměla žádné zlé úmysly, ale její matka dala zřetelně najevo, že jí vnímala jako malé dítě. Jako někoho, kdo bude držen v bezpečí uvnitř paláce a přitom mu budou přistřihnuta křídla. A jakmile by nastal čas pro řešení důležitých témat, byla by odeslána pryč, aby byla ochráněná před krutou realitou života.
„Doprovoďte mou dceru do jejích pokojů.“
 Mahiya už teď cítila, že se jí zmocňuje tíživě dusivý pocit na hrudi. „Už je příliš pozdě, matko,“ zašeptala. Bylo to rozhodnutí, kterého potřebovala dosáhnout, aby se mohla se svým životem posunout kupředu. „Dítětem nejsem už hodně dlouhou dobu.“ Nad vším, co obě dvě ztratily, se jí lámalo srdce smutkem. Byl to čas, který jim nikdo nevrátí. Ale také pocítila sladkou úlevu. Tíživý smutek spojený s rozhodnutím opustit Nivriti, nahradilo vědomí, že k tomu, aby si s matkou nějaký vztah vybudovala, ji nejprve bude muset opustit. Byl to jediný způsob, jak Nivriti přinutit, aby jí viděla jako dospělou ženu. Jako ženu, která milovala šéfa špionáže s černými křídly.
Věděl to Jason? Věděl, že kdyby na bojišti Nivriti opustila, tak by navždy přemýšlela nad tím, jak by mohl její život s matkou vypadat? Věděl, že by jí navždy sžírala provinilost, že opustila ženu, která přežila noční můry, a která se na ni dívala s láskou v očích?
Mahiya se pousmála. Samozřejmě, že to věděl – Jason byl vždycky čtyři kroky před ostatními. Vzplála v ní naděje, ale zaťala prsty do dřevěného sloupu postele a přinutila se přemýšlet racionálně. Připomněla si, že ji opustil bez jakéhokoli náznaku, že by se pro ni chtěl vrátit. A i kdyby to zamýšlel, nemohl tušit, že k tomuto závěru dojde, a že bude připravená k odchodu pouhých pár hodin po příletu. Jeho loajalita patřila Raphaelovi a touhle dobou už pravděpodobně opustil poloostrov a byl na cestě podat archandělovi své hlášení. Což znamenalo, že Mahiya musela odletět na vlastní pěst.
Zhluboka se nadechla, postavila se a zhodnotila svůj stav. Byla trochu unavená z letu do paláce, ale nebyla vyčerpaná. Celá eskadra letěla poměrně pomalu, aby přizpůsobila tempo zraněným spolubojovníkům. Sice by bylo chytré si před odletem odpočinout a nabýt zpět plnou sílu, ale Mahiya chtěla odejít hned. Dokonce i okovy lásky byly stále okovy, které tížily.
Kdyby odletěla hned, mělo by to jednu výhodu – když ji strážci doprovázeli do jejích pokojů, tak zrovna přistála druhá část eskadry, která nesla zraněné bojovníky. Její nabídka na pomoc při ošetřování byla odmítnuta a podle blahosklonných úsměvů se domnívala, že strážci byli přesvědčeni, že by při pohledu na zraněné omdlela. Vůbec je nenapadlo, s čím vším se na Nehy dvoře mohla setkat.
Každý, kdo se mohl postrádat, pomáhal se zraněnými, a tudíž byly jednotky, které strážily palác, velmi oslabené – její nejlepší šance na únik. Faktem bylo, že si nemyslela, že by jí matka jednoduše nechala jít. Nivriti ji považovala za dítě, které se o sebe neumělo postarat. V očích ji začaly pálit slzy a napadlo ji, zda byla zaslepenost její matky úmyslná – jestli se v ní snažila vidět dítě, které jí bylo před dlouhou dobou ukradeno.
Mahiya polkla tíživé emoce a odhrnula závěsy balkónu, které skrývaly křišťálově jasné, ranní sluneční paprsky. Na modré obloze jí hlídky okamžitě spatří… ale nikdo ji nezakázal létat.
Jakmile se rozhodla, vydala se do koupelny, kde si umyla obličej a zapletla si vlasy do pevného copu. Pak otevřela balkónové dveře a vyšla ven. Kolem proletělo pár andělů a jeden z nich okamžitě zamířil k ní. Jeho křídla byla obarvená na černo, což jí prozradilo, že byl součástí útoku na Nehu. „Princezno,“ pronesl s odměřenou zdvořilostí někoho, kdo měl zrovna na starosti daleko důležitější věci. „Co pro tebe mohu udělat?“
„Jen bych si před odpočinkem ráda trochu protáhla křídla.“ Nevině na něho vykulila oči a usmála se. „Předpokládám, že kolem paláce je to bezpečné?“
Přesně tak, jak zamýšlela, se anděl soustředil na její druhou větu a vůbec ho nenapadlo přemýšlet nad tím, proč by si chtěla protahovat křídla, když před nedlouhou dobou letěla čtyři hodiny.
„Tak bezpečné, jak to jen jde.“ Anděl se zamračil a složitými gesty rukou něco signalizoval triu dalších andělů. „Ale jsem přesvědčený, že Lady Nivriti by preferovala, kdybys zůstala ve svých pokojích.“
Tenhle anděl byl určitě nějakým druhem generála, napadlo ji. V jeho hlase zaznívalo až příliš mnoho autority, než aby zastával nějakou nižší pozici. Místo toho, aby ho poslechla, se narovnala v zádech a řekla, „Snad mi nenařizuješ, abych zůstala zavřená uvnitř?“ Ze všech sil se snažila napodobit rozmazlenou Anoushku. „Možná by sis mne také rád přivázal na vodítko, na kterém bys mě tahal jako psa?“
V generálově tváři se objevily obavy a Mahiya se musela přemoci, aby s ním nesoucítila – ani ona by se nechtěla potýkat s touto verzí sama sebe – obzvláště pak tak brzy po bitvě, ve které ztratil tolik svých lidí. Ale pokud by se jí nepodařilo uniknout hned, mohla by v tomhle bolestném očistci ztvrdnout týdny, možná i měsíce. A celou tu dobu by ji dusila mateřská láska, zaslepená před pravdou života, který Mahiya přežila.
„Počkej tu, prosím,“ pronesl nakonec, aniž by reagoval na její rozhořčení – což znamenalo, že to nebyl jen ledajaký generál, ale ten nejvyšší generál.
„Najdu ti doprovod.“ Pak se otočil a odletěl pryč.
Což nebylo vůbec chytré.
Mahiya si odfrkla nad jeho předpokladem, že zůstane stát, tam, kde ji nechal a překročila okraj balkónu. Proletěla nad nádvořím, ale místo toho, aby zamířila vzhůru ve spirálách, vzlétla přímou čarou, tak, jak to mnohokrát viděla udělat Jasona. Kdyby se zvládla dostat nad vrstvu mraků dříve, než by si jí někdo všiml, mohla by zmást své pronásledovatele na tak dlouho, aby stihla uletět.
Ale její pronásledovatelé se objevili daleko dříve, než čekala a v mysli se jí ozval příkrý hlas, který jí nařídil, aby se okamžitě vrátila. Generál byl mnohem starší a silnější, než ona a Mahiya věděla, že ji během několika vteřin dohoní. Zaťala zuby a dál mávala křídly. Svaly v ramenou a v zádech měla zaťaté k prasknutí. Jen ať si myslí, že je rozmazlený spratek – udělá si o ní obrázek, díky kterému by se jí později mohla naskytnout další šance… přímo před ní se mihla černá barva.
Jasone!
Byla tak překvapená, že proletěla kolem něj a pokračovala dál.
„Připravená odejít?“ zeptal se, když k ní bez námahy doletěl – jako kdyby se vydala na odpolední výlet.
Jsi v pořádku, princezno?
Z něhy v jeho psychickém hlase jí téměř vyhrkly slzy. „Ano a ano,“ odpověděla s rozechvělým úsměvem a přemýšlela nad tím, zda muži, kterého tolik zbožňovala, vůbec někdy porozumí. „Ale obávám se, že mám v patách problémy.“
„To vidím.“ Zvládneš se vznášet na místě?
Ano. Její tělo sice protestovalo, ale už dokázala překonat i horší věci.
Místo toho, aby se postavil před ní, se Jason postavil po jejím boku. Pak stáhl za sebe a tasil svůj meč, a když k nim generál doletěl, držel ho bezstarostně podél těla.
Generálův pohled sklouzl z Jasona k Mahiye a pak zpět k Jasonovu meči. V ten moment se evidentně rozhodl, že mlčení bude nejlepším politickým krokem, a tak se na sebe jen zdvořile mlčky dívali, dokud nedorazila její matka.
„Mahiyo,“ – z jejího hlasu čišel ostrý hněv směřovaný na svého potomka – „své dítě očekávám po svém boku.“
„Matko,“ pronesla Mahiya něžně. Nechtěla Nivriti ublížit, ale věděla, že jestli si někdy mají vytvořit nějaké pouto, bude se jí muset postavit a přinutit ji spatřit pravdu. „Dítětem nejsem už po staletí. A moc dobře víš, že mi nikdy nebylo dovoleno jím skutečně být.“
Navzdory jejímu mírnému hlasu, sebou Nivriti trhla. „Za to, co ti udělala, jí zabiju.“
Mahiya zvedla ruku. „Ne. Nevyužívej mě ve své válce s Nehou jako výmluvu. Nechci s tím mít nic společného.“ Svíralo se jí srdce, ale přesto se zpříma dívala do očí, které byly tak povědomé, a přesto tak cizí.
„Tři sta a sedm let,“ zašeptala hlasem, ze kterého prýštil nespočet ztracených snů a tříštivé bolesti. „Tak dlouho jsem přežila – a dál už přežívat nechci, matko. Chci být volná.“
Následovalo absolutní ticho, ale pak se Nivritin pohled stočil k Jasonovi. „Jestli se o ni nepostaráš, šéfe špionáže, budu tě pronásledovat až na samý konec světa.“ A s touto agresivní výhrůžkou zamířila i se svým generálem zpět k paláci.
Jason zasunul svůj meč zpět do pouzdra na zádech a otočil se k ní. Ona tě svým způsobem skutečně miluje.
Dost na to, aby mě nechala jít.     


13 komentářů:

  1. Vřelý dík za další kapitolu. Skvělé!!

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad další kapitoly:)

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad další skvělé kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  6. Jako vždy moc děkuju za další kapitolu. Dráža

    OdpovědětVymazat
  7. Moc ti děkuji za skvělý překlad!!☺

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za úžasný překlad :-) Iva

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  10. Veľmi pekne ďakujem za ďalšiu skvelú kapitolu. :)

    OdpovědětVymazat