42
Mahiya nevěděla, co od základny své
matky očekávat… ale rozhodně to nebyl opevněný palácový komplex, skrytý
v horském údolí, vzdálený pouhé čtyři hodiny letu.
Nicméně to dávalo perfektní smysl –
Nivriti by nedokázala letět s celou eskadrou moc daleko ani v utajení
noci a upíří pozemní jednotky musely zvládnout ještě delší trasu. Přijeli do
města ve vozidlech, která cestou nikterak nevyčnívala. Zpátky cestovali stejným
způsobem a vezli s sebou těla padlých a lehce zraněných.
Zatímco Nivriti musela opustit bojiště
okamžitě, její vojenský generál vyjednal s Rhysem krátký časový úsek, ve
kterém směli shromáždit své padlé a zraněné. Nivriti poslala za dohledu
Rhysových mužů polovinu bojovníků své eskadry na zem, kde zachránili a odnesli
domů ty nejkritičtěji raněné upíry a anděly. Tato skupina byla přibližně dvě
hodiny letu za nimi a pozemní jednotky ve vozech téměř půl dne.
Po té, co těsně před úsvitem přistáli
za dozoru ostražité letky několika bojovníků, kteří zůstali, aby chránili palác,
řekla Nivriti Mahiye, že tento komplex patřil v minulosti jí – a nyní byl
znovu její. „Neha ho nechala upadnout v zapomnění,“ pronesla
s potěšením v hlase. „Po opuštění paláce, se vylidnili i okolní
vesnice a teď je celá široká oblast liduprázdná. Je tu jen zarostlá pustina.“
„Perfektní místo, kde skrýt svou
armádu.“ Jakmile Mahiya vstoupila do paláce, padlo jí oko na tapiserie a na malby,
které byly vyobrazené přímo na zdech – výjevy slonů, jedoucích koní, kteří na
svých hřbetech nesli ozbrojené upíří válečníky, andělské panny se stydlivými
úsměvy, ale se zbraněmi v rukou.
Kdysi syté a intenzivní barvy už dávno
vybledly a šperky, které zdobily, jak andělské ženy, tak upíří válečníky, už ztratily
veškerý lesk. Na první pohled bylo jasné, že tapiserie a koberce, které pokrývali
kamennou podlahu, byli stejně staré, jako malby na stěnách, ale ty, které
přežili tok času, byly vyčištěné od prachu, aby mohla znovu vyniknout jejich
zašlá krása.
Podlahy a stěny paláce byly také
vydrhnuté, ale nádhera celého tohoto místa plného zajímavých rytin a zdobených
oken působila spíše decentně a shovívavě, než přepychově a vyzývavě.
„Nehy největší slabinou byla vždy její
arogance,“ pronesla Nivriti po té, co si ze džbánu nalila do číše čistou
vodu a všechnu ji vypila. „Nikdy nevěřila, že bychom si mohly být rovné, a
proto mě v zajetí nenechala hlídat a nestřežila ani místa, která byla a
vždycky budou patřit mně.“ Její slova byla stejně tvrdá jako kámen, ze kterého
byl vystavěn tento palác. „Třeba se poučila.“
V tu chvíli do místnosti vešel
anděl, který za sebou vláčel jedno z křídel. Byl to následek popáleniny,
kterou utrpěla celá jeho horní polovina. „Má Lady,“ pronesl. „Omlouvám se, že
vyrušuji, ale vzhledem k počtu raněných si musíme co nejdříve promluvit o
plánech obrany.“
Nivriti andělovi přikývla a propustila
Mahiyu se slovy, „běž si najít místo, kde si budeš moci odpočinout, dítě.“ Pak
jí padl zrak na kuši, kterou měla Mahiya stále v ruce. „Tohle tady nebudeš
potřebovat, ale jsem ráda, že má dcera není jen nepoužitelným ornamentem.“ A
s těmito slovy odešla pryč.
Mahiya využila příležitost a rozhodla
se prozkoumat palác. Během svého objevování zjistila, že se jednalo spíše o
neproniknutelnou pevnost, která se podobala paláci, a která byla domovem jak
Nivriti, tak jejích lidí. Vysoké obvodové zdi vypovídaly o pevnosti, měkké
koberce zase o paláci. Všude, kam se podívala, byly k dispozici zbraně,
ale v perfektně zařízené kuchyni se dala vykouzlit velmi lákavě vonící
jídla.
Zamířila na balkón v zadní části
paláce a spatřila uvnitř obranných zdí fungující studnu a zahradu plnou čerstvé
zeleniny a ovoce. Ačkoli bylo brzké ráno a obloha byla stále našedlá ustupující
nocí, v zahradě už pracoval upír. Když se ho zeptala, řekl jí, že voda ve
studni pocházela z podzemní nádrže. „Tak ji nemůže nikdo otrávit.“
Takové opatření by pevnost před útokem
z oblohy nezachránilo, ale horské hřebeny kolem celého údolí byly vybavené
zbraněmi země-vzduch, které tam podle Mahiyi před útokem na Nehu ještě nebyly a
k paláci vedla skrz hory pouze jedna přístupová cesta.
Přestože se zdálo, že jí nikdo
nevěnoval žádnou pozornost, v okamžiku, kdy zamířila do jedné konkrétní
chodby, se zcela odnikud zjevili dva strážci, kteří jí odtamtud nasměrovali
pryč. A také jí sebrali kuši a řekli, že jí nechají vyčistit. Mahiya se pokusila
o svůj nejlepší princeznovský úsměv, odpověděla, „samozřejmě,“ a bez dalšího
dohadování odešla pryč.
Celou hodinu oba strážce tiše pozorovala
a čekala, až byli nakonec odvoláni pryč. Trvalo jí pouhých deset vteřin, než se
dostala ke dveřím na konci chodby a než je otevřela… za nimi se nacházely cely
s mohutnými dveřmi, zamřížovanými okénky a klasickými zámky. Přeběhl jí
mráz po zádech a nahlédla do první cely. Uvnitř ležel v bezvědomí zakrvácený
anděl, jehož křídla byla skrz peří, šlachy a svaly přibitá ke kamenné podlaze.
Hrůzou se jí stáhlo hrdlo, ale přinutila se dojít ke druhé cele – kde spatřila
upíra, který visel za zápěstí spoutaný v mohutných řetězech. Byl zbitý, zakrvácený
a hlava mu volně spočívala na hrudi. Mahiya oba dva muže poznala a věděla, že
pocházeli z Archandělské pevnosti. Ani jeden z nich nebyl na tak
vysoké pozici, aby si jejich zmizení někdo okamžitě všiml, ale oba byli
dostatečně staří, aby věděli o chodu uvnitř pevnosti.
„Mahiyo.“
Mahiya zaslechla Nivritini kroky
dříve, než její matka promluvila, a proto se jí nelekla. „Tys ty muže zlomila.“
„Neha by s mými lidmi udělala to
samé.“ Její hlas zněl nelítostně chladně. „A mně udělala daleko horší věci.“
V ten moment si Mahiya
připustila, že myšlenka, kterou si tajně uchovávala v koutku svého srdce,
byla pravdivá – že vraždy Erise, Audrey, Shabnam i Arava byly anomálie, a že
její matka nebyla až do morku kostí zkaženou a krutou bytostí. „A teď je
propustíš?“
„Ne.“ Nivriti prostrčila ruku skrz
mříže dveří a vypustila z dlaně svou lepivou, zelenou síť, která se
omotala upírovi kolem hrdla.
„Matko, přestaň.“ Chytila Nivritinu
ruku a zatahala. Ale už bylo příliš pozdě. Jedovatá substance sítě se už dotkla
upírovy kůže. Mahiya zděšeně pozorovala, jak se jeho kůže, svaly i kosti rozleptaly,
až vězni nakonec upadla hlava od těla. Jediným slitováním pro něho bylo, že
nikdy nenabyl vědomí.
„To bylo…“
„Milosrdnější, než cokoli, co by
s ním udělala Neha, kdyby se vrátil.“
„Tvé schopnosti se týkaly ptactva.“
Její slova zněla jako prosba dítěte, které se zoufale snažilo zachránit svůj
sen o matce. „Souvisely s živými věcmi.“ A rozhodně neobnášely takhle
sadistickou smrt. Pobavení, které se objevilo v Nivritině pohledu, bylo
protkané kyselinově zelenou barvou. „Tahle schopnost zemřela,“ pronesla nezaujatě.
„Ale v hlubinách země jsem našla útěchu v jiných stvořeních.“ Popošla
k druhé cele, ve které byl uvězněný zraněný anděl. „Když jsem potřebovala
potravu, tak pro mě obětovali své životy, a sdíleli se mnou svou sílu.“
„Ne! Prosím!“ Mahiya se znovu pokusila
svou matku zastavit, ale Nivriti jen ledabyle mávla rukou a hodila svou
smrtelnou, zelenou síť na tělo anděla.
Její matka byla stará více než tři
tisíce let a její moc a síla byly i po nedávné bitvě obrovské. Dokonce ani teď
si nebyly v síle rovné a Mahiya nemohla vyhrát. Celá se chvěla, ale
přinutila se to sledovat. Hodlala si andělovu smrt zapamatovat. Oba si
zasloužili epitaf a ani jeden si nezasloužil upadnout v zapomnění.
Nivriti si povzdychla a natáhla ruku,
aby se Mahiyi dotkla. Když Mahiya před jejím dotekem ucukla, jen zavrtěla
hlavou. „Jak můžeš být tak přecitlivělá, když si vyrůstala pod milující rukou
mé sestry, hmm?“
Protože jsem nechtěla skončit jako
ona… jako ty. Když si uvědomila, že některé dětské sny se prostě nevyplní,
znovu jí puklo srdce.
„Nevadí, už jsem tady a postarám se o
tebe.“ Nivriti se ohlédla přes rameno. „Doprovoďte mou dceru do jejích pokojů.
Měla by si odpočinout.“
Mahiya se nechala odvést do čistého a
dle standardu tohoto paláce, luxusního pokoje. Bylo zjevné, že jako Nivritina
dcera měla jisté výhody.
„Už
jsem tady a postarám se o tebe.“
Mahiya měla žalem stažené hrdlo. Posadila
se na měkkou matraci, chytila se jednoho z vyřezávaných dřevěných sloupů
postele, které byly nablýskané do vysokého lesku a začala přemýšlet. Přemítala
nad tím, kdo vlastně byla, a jak chtěla se svou nesmrtelnou existencí, která se
před ní rozprostírala, naložit. Navzdory tomu, čemu Nivriti věřila, už Mahiya
nebyla dítětem a svou svobodu si vybojovala i nad archandělem. K dosáhnutí
této svobody jí pomohl Jason - sama by to možná nikdy nezvládla, ale i tváří
v tvář zdánlivě nepřekonatelným podmínkám a po životě stráveném
s ženou archandělem, která se snažila rozdrtit jejího ducha, se odmítala
vzdát. Dokonce i se svým šéfem špionáže si vyjednala dohodu – a to se nacházela
v situaci, kdy měla jednu jedinou křehoučkou výhodu.
„Musíš
mi dát něco na oplátku. Nemohu se vzdát své nejcennější informace, aniž bych
výměnou nedostala něco stejně hodnotného.“ Tohle mu řekla a svými slovy
se dožadovala, aby s její touhou po svobodě zacházel s respektem. Ale
nyní se znovu ocitla ve vězení. Sice tu nebyly žádné zámky a Nivriti s ní
neměla žádné zlé úmysly, ale její matka dala zřetelně najevo, že jí vnímala
jako malé dítě. Jako někoho, kdo bude držen v bezpečí uvnitř paláce a
přitom mu budou přistřihnuta křídla. A jakmile by nastal čas pro řešení
důležitých témat, byla by odeslána pryč, aby byla ochráněná před krutou
realitou života.
„Doprovoďte
mou dceru do jejích pokojů.“
Mahiya už teď cítila, že se jí zmocňuje tíživě
dusivý pocit na hrudi. „Už je příliš pozdě, matko,“ zašeptala. Bylo to
rozhodnutí, kterého potřebovala dosáhnout, aby se mohla se svým životem posunout
kupředu. „Dítětem nejsem už hodně dlouhou dobu.“ Nad vším, co obě dvě ztratily,
se jí lámalo srdce smutkem. Byl to čas, který jim nikdo nevrátí. Ale také
pocítila sladkou úlevu. Tíživý smutek spojený s rozhodnutím opustit
Nivriti, nahradilo vědomí, že k tomu, aby si s matkou nějaký vztah
vybudovala, ji nejprve bude muset opustit. Byl to jediný způsob, jak Nivriti
přinutit, aby jí viděla jako dospělou ženu. Jako ženu, která milovala šéfa
špionáže s černými křídly.
Věděl to Jason? Věděl, že kdyby na
bojišti Nivriti opustila, tak by navždy přemýšlela nad tím, jak by mohl její
život s matkou vypadat? Věděl, že by jí navždy sžírala provinilost, že
opustila ženu, která přežila noční můry, a která se na ni dívala s láskou
v očích?
Mahiya se pousmála. Samozřejmě, že to
věděl – Jason byl vždycky čtyři kroky před ostatními. Vzplála v ní naděje,
ale zaťala prsty do dřevěného sloupu postele a přinutila se přemýšlet
racionálně. Připomněla si, že ji opustil bez jakéhokoli náznaku, že by se pro
ni chtěl vrátit. A i kdyby to zamýšlel, nemohl tušit, že k tomuto závěru
dojde, a že bude připravená k odchodu pouhých pár hodin po příletu. Jeho
loajalita patřila Raphaelovi a touhle dobou už pravděpodobně opustil poloostrov
a byl na cestě podat archandělovi své hlášení. Což znamenalo, že Mahiya musela
odletět na vlastní pěst.
Zhluboka se nadechla, postavila se a
zhodnotila svůj stav. Byla trochu unavená z letu do paláce, ale nebyla
vyčerpaná. Celá eskadra letěla poměrně pomalu, aby přizpůsobila tempo zraněným
spolubojovníkům. Sice by bylo chytré si před odletem odpočinout a nabýt zpět
plnou sílu, ale Mahiya chtěla odejít hned. Dokonce i okovy lásky byly stále
okovy, které tížily.
Kdyby odletěla hned, mělo by to jednu
výhodu – když ji strážci doprovázeli do jejích pokojů, tak zrovna přistála
druhá část eskadry, která nesla zraněné bojovníky. Její nabídka na pomoc při
ošetřování byla odmítnuta a podle blahosklonných úsměvů se domnívala, že
strážci byli přesvědčeni, že by při pohledu na zraněné omdlela. Vůbec je
nenapadlo, s čím vším se na Nehy dvoře mohla setkat.
Každý, kdo se mohl postrádat, pomáhal
se zraněnými, a tudíž byly jednotky, které strážily palác, velmi oslabené – její
nejlepší šance na únik. Faktem bylo, že si nemyslela, že by jí matka jednoduše
nechala jít. Nivriti ji považovala za dítě, které se o sebe neumělo postarat.
V očích ji začaly pálit slzy a napadlo ji, zda byla zaslepenost její matky
úmyslná – jestli se v ní snažila vidět dítě, které jí bylo před dlouhou
dobou ukradeno.
Mahiya polkla tíživé emoce a odhrnula
závěsy balkónu, které skrývaly křišťálově jasné, ranní sluneční paprsky. Na
modré obloze jí hlídky okamžitě spatří… ale nikdo ji nezakázal létat.
Jakmile se rozhodla, vydala se do
koupelny, kde si umyla obličej a zapletla si vlasy do pevného copu. Pak
otevřela balkónové dveře a vyšla ven. Kolem proletělo pár andělů a jeden
z nich okamžitě zamířil k ní. Jeho křídla byla obarvená na černo, což
jí prozradilo, že byl součástí útoku na Nehu. „Princezno,“ pronesl
s odměřenou zdvořilostí někoho, kdo měl zrovna na starosti daleko
důležitější věci. „Co pro tebe mohu udělat?“
„Jen bych si před odpočinkem ráda
trochu protáhla křídla.“ Nevině na něho vykulila oči a usmála se.
„Předpokládám, že kolem paláce je to bezpečné?“
Přesně tak, jak zamýšlela, se anděl
soustředil na její druhou větu a vůbec ho nenapadlo přemýšlet nad tím, proč by
si chtěla protahovat křídla, když před nedlouhou dobou letěla čtyři hodiny.
„Tak bezpečné, jak to jen jde.“ Anděl
se zamračil a složitými gesty rukou něco signalizoval triu dalších andělů. „Ale
jsem přesvědčený, že Lady Nivriti by preferovala, kdybys zůstala ve svých
pokojích.“
Tenhle anděl byl určitě nějakým druhem
generála, napadlo ji. V jeho hlase zaznívalo až příliš mnoho autority, než
aby zastával nějakou nižší pozici. Místo toho, aby ho poslechla, se narovnala
v zádech a řekla, „Snad mi nenařizuješ, abych zůstala zavřená uvnitř?“ Ze
všech sil se snažila napodobit rozmazlenou Anoushku. „Možná by sis mne také rád
přivázal na vodítko, na kterém bys mě tahal jako psa?“
V generálově tváři se objevily
obavy a Mahiya se musela přemoci, aby s ním nesoucítila – ani ona by se
nechtěla potýkat s touto verzí sama sebe – obzvláště pak tak brzy po
bitvě, ve které ztratil tolik svých lidí. Ale pokud by se jí nepodařilo
uniknout hned, mohla by v tomhle bolestném očistci ztvrdnout týdny, možná
i měsíce. A celou tu dobu by ji dusila mateřská láska, zaslepená před pravdou
života, který Mahiya přežila.
„Počkej tu, prosím,“ pronesl nakonec,
aniž by reagoval na její rozhořčení – což znamenalo, že to nebyl jen ledajaký
generál, ale ten nejvyšší generál.
„Najdu ti doprovod.“ Pak se otočil a
odletěl pryč.
Což nebylo vůbec chytré.
Mahiya si odfrkla nad jeho
předpokladem, že zůstane stát, tam, kde ji nechal a překročila okraj balkónu.
Proletěla nad nádvořím, ale místo toho, aby zamířila vzhůru ve spirálách,
vzlétla přímou čarou, tak, jak to mnohokrát viděla udělat Jasona. Kdyby se
zvládla dostat nad vrstvu mraků dříve, než by si jí někdo všiml, mohla by zmást
své pronásledovatele na tak dlouho, aby stihla uletět.
Ale její pronásledovatelé se objevili
daleko dříve, než čekala a v mysli se jí ozval příkrý hlas, který jí
nařídil, aby se okamžitě vrátila. Generál byl mnohem starší a silnější, než ona
a Mahiya věděla, že ji během několika vteřin dohoní. Zaťala zuby a dál mávala
křídly. Svaly v ramenou a v zádech měla zaťaté k prasknutí. Jen ať si
myslí, že je rozmazlený spratek – udělá si o ní obrázek, díky kterému by se jí
později mohla naskytnout další šance… přímo před ní se mihla černá barva.
Jasone!
Byla tak překvapená, že proletěla
kolem něj a pokračovala dál.
„Připravená odejít?“ zeptal se, když
k ní bez námahy doletěl – jako kdyby se vydala na odpolední výlet.
Jsi
v pořádku, princezno?
Z něhy v jeho psychickém
hlase jí téměř vyhrkly slzy. „Ano a ano,“ odpověděla s rozechvělým úsměvem
a přemýšlela nad tím, zda muži, kterého tolik zbožňovala, vůbec někdy porozumí.
„Ale obávám se, že mám v patách problémy.“
„To vidím.“ Zvládneš se vznášet na místě?
Ano. Její tělo
sice protestovalo, ale už dokázala překonat i horší věci.
Místo toho, aby se postavil před ní,
se Jason postavil po jejím boku. Pak stáhl za sebe a tasil svůj meč, a když
k nim generál doletěl, držel ho bezstarostně podél těla.
Generálův pohled sklouzl z Jasona
k Mahiye a pak zpět k Jasonovu meči. V ten moment se evidentně rozhodl,
že mlčení bude nejlepším politickým krokem, a tak se na sebe jen zdvořile mlčky
dívali, dokud nedorazila její matka.
„Mahiyo,“ – z jejího hlasu čišel
ostrý hněv směřovaný na svého potomka – „své dítě očekávám po svém boku.“
„Matko,“ pronesla Mahiya něžně.
Nechtěla Nivriti ublížit, ale věděla, že jestli si někdy mají vytvořit nějaké
pouto, bude se jí muset postavit a přinutit ji spatřit pravdu. „Dítětem nejsem
už po staletí. A moc dobře víš, že mi nikdy nebylo dovoleno jím skutečně být.“
Navzdory jejímu mírnému hlasu, sebou
Nivriti trhla. „Za to, co ti udělala, jí zabiju.“
Mahiya zvedla ruku. „Ne. Nevyužívej mě
ve své válce s Nehou jako výmluvu. Nechci s tím mít nic společného.“ Svíralo
se jí srdce, ale přesto se zpříma dívala do očí, které byly tak povědomé, a
přesto tak cizí.
„Tři sta a sedm let,“ zašeptala
hlasem, ze kterého prýštil nespočet ztracených snů a tříštivé bolesti. „Tak
dlouho jsem přežila – a dál už přežívat nechci, matko. Chci být volná.“
Následovalo absolutní ticho, ale pak
se Nivritin pohled stočil k Jasonovi. „Jestli se o ni nepostaráš, šéfe
špionáže, budu tě pronásledovat až na samý konec světa.“ A s touto
agresivní výhrůžkou zamířila i se svým generálem zpět k paláci.
Jason zasunul svůj meč zpět do pouzdra
na zádech a otočil se k ní. Ona tě svým
způsobem skutečně miluje.
Dost
na to, aby mě nechala jít.
Vřelý dík za další kapitolu. Skvělé!!
OdpovědětVymazatMoc děkuju za překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji za nový překlad.
OdpovědětVymazatDíky za překlad další kapitoly:)
OdpovědětVymazatPerfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad další skvělé kapitolky !!!
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatJako vždy moc děkuju za další kapitolu. Dráža
OdpovědětVymazatMoc ti děkuji za skvělý překlad!!☺
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatDíky moc za úžasný překlad :-) Iva
OdpovědětVymazatDěkuji:)
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad!!! :-);-)
OdpovědětVymazatVeľmi pekne ďakujem za ďalšiu skvelú kapitolu. :)
OdpovědětVymazat