Kapitola 4
Když
se Galen vrátil za Jessamy, nesl v ruce malý vak s jejími věcmi
a na horizontu se už mihotalo zapadající slunce. „Můj domov,“ navrhnul, „by pro
tebe byl tím nejbezpečnějším místem.“
Přístupnost
domku její sousedky ho velmi zneklidňovala. Ale ona zavrtěla hlavou a řekla,
„Alia už mi nabídla, abych tu zůstala.“
„Má
malé dítě.“ Když se vracel, všiml si, že na střeše, kam by si andělské dítě
mohlo chodit hrát, byly rozházené hračky. V Jessamině tváři blesklo temné
porozumění, které se jí hned usadilo v tmavě hnědém pohledu. „Ano, máš
pravdu. Nikdy bych nechtěla ohrozit život malého dítěte.“
„A
život dospělé ano?“
Zalapala
po dechu a stiskla ruce do pěstí. „Ty jsi skutečně přesvědčen, že se někdo
znovu pokusí usilovat o můj život?“ Svá slova zformulovala jako otázku, ale
Galen poznal, že pravděpodobnou odpověď už dávno znala. A její následující
slova mu to potvrdila. „V knihovně je malá místnůstka s postelí. Mohu
zůstat tam.“
Galen
odměřeně přikývl na souhlas. „Tak tedy dobře.“
Jessamy
Galenovu okamžitému souhlasu vůbec nevěřila, ale během celé cesty ke knihovně
na ni netlačil, aby změnila své rozhodnutí. Byl jako mlčenlivý, k boji
připravený bodyguard. Jeho oči postřehly každičký drobný detail, který cestou
míjeli a jeho ochranitelská ostražitost se jí začínala vpíjet pod kůži.
„Vidíš,“ pronesla, když se dostali k místnosti v knihovně. Její
hrudník byl stažený, jako kdyby nemohla popadnout dech. „Jak jsem říkala. Žádná
velká okna a pouze jedny dveře.“ Jakmile na nich zavře zevnitř západku, tak se
za ní nikdo nedostane. Po té, co
zkontroloval zdi, aby se ujistil o jejich dostatečné tloušťce a stabilitě,
bezeslovně přikývl a dovolil jí, aby vešla dovnitř a zavřela za sebou.
Jessamy
se začala chvět a posadila se na úzkou postel, která sloužila učencům, kteří
potřebovali chvilku odpočinku mezi studiem. Sama sebe přesvědčila, že se muselo
jednat o pozůstatky šoku z útoku. Byla už příliš stará a rozumná na to,
aby reagovala takovouhle zvláštní směsicí strachu a vzrušení na přítomnost muže.
Obzvláště muže, ze kterého poměrně nedávno šílela vzteky. Tok jejích úvah ji
uklidnil natolik, že si z nočního stolku vedle postele vzala knihu a
otevřela ji na první stránce. O zlomek vteřiny později zaslechla zvuk Galenovy
boty, když si před dveřmi místnosti přešlápl a se zpožděním si uvědomila, že
měl v úmyslu před těmi dveřmi stát celou noc. Byl to vlastně jediný
způsob, jak ochránit osobu uvnitř této místnosti – knihovna měla příliš mnoho
vstupů, než aby je mohl všechny ohlídat.
Věděla,
že se mu nic nestane. Byl to anděl. A navzdory jeho věku to byl silný anděl –
někteří andělé po dosažení dospělosti už na moci a síle nadále nezískávali,
zatímco jiní, jako třeba ona, moc a sílu získávali postupně. A pak tu byli
tací, jako Galen, u nichž se stupňovaly v obrovských vlnách, a to bylo
také částečně důvodem, proč z něho byl tak výborný kandidát na mistra
zbrojíře pro samotného archanděla – noc strávená na nohách a beze spánku pro
něho nebude mít žádné důsledky. A přesto se v ní vzedmul velmi ostrý pocit
viny. Galen jí zachránil život, krvácel kvůli ní a ona se chovala jako malé
dítě, když odmítla přenocovat v jeho domově, kde by ji mohl strážit a
zároveň si i odpočinout. Jenže Jessamy nikdy v životě s žádným mužem
nebydlela. Během více jak dvou milénií si žádného muže nepustila takhle blízko
k tělu. Na začátku to ani nebylo její rozhodnutí, prostě to tak bylo. Kvůli
svému zdeformovanému křídlu byla stydlivá a nesmělá a v podstatě se
skrývala v knihovně. Později, když už nabyla tolik sebevědomí, že chodila
se vztyčenou hlavou, se jí několik mužů začalo dvořit. Samozřejmě, že jich
nebylo mnoho, ale bylo jich dost na to, aby si mohla vybrat. V té době,
navzdory sebevědomí, které navenek vyzařovala, byla ještě stále neuvěřitelně
citlivá ohledně svého křídla a věřila, že se jí ti muži dvořili z lítosti.
Že každý z nich setrvá jen tak dlouho, aby ukojil své špatné svědomí. A
tak je od sebe odehnala dříve, než by nakonec udělali oni to samé jí. Věděla,
že alespoň o jednom ze svých nápadníků měla pravdu. Ale ti ostatní… možná se
v nich mýlila. Jedna věc z jejího přístupu k mužům vyplynula – velmi
brzy se „vědělo“, že Jessamy byla učencem a učitelkou, která preferovala klid. A
všichni zapomněli, že byla také ženou s nadějemi a sny o partnerovi,
rodině a domovu, kde nebylo pokaždé po setmění takové ticho. Velmi odhodlaně se
snažila na tuto pravdu sama zapomenout, protože pak to tolik nebolelo. „Myslel jsem, že jsi odvážnější, Jessamy.“ Zaťala
ruce do pěstí a v ten moment svůj život nesnášela. Po milénia ho stavěla
cihlu po cihle, dokud samu sebe téměř nepohřbila zaživa. Postavila se, vzala
z postele malé zavazadlo, do kterého jí Galen zabalil věci – tak překvapivá
a ohromující věc, kterou by od něho nečekala – a otevřela dveře. „Tvůj domov,“
začala dříve, než mohla ztratit nově nabytou odvahu, „by byl na strážení
bezpečnější?“
Galen
přikývl a do čela mu sklouzl pramen rudých vlasů, které si ihned netrpělivě
odhrnul pryč. „Je vytesaný ve stěně propasti. Jeden vchod. Žádná přístupová
cesta.“
To
znamenalo, že by mu musela dovolit, aby tam s ní doletěl. Galen z ní
nespustil pohled a dodal, „není to daleko,“ v jeho pohledu se zračilo
rozbouřené moře, což jí prozradilo, jak dobře v ní dokázal číst. „Vteřina
nebo dvě letu.“
Jessamy
se orosila a musela dvakrát naprázdno polknout, než se ze sebe dokázala
vypravit, „tak dobře.“
Galen
ji mlčky doprovodil až na okraj útesu, který se tyčil nad skvostnou, ale
nebezpečnou roklinou. „Drž se,“ řekl potichu, když ji zvedal. Jednou rukou si
ji pevně přitiskl k hrudi a druhou měl pod jejími koleny, „a mysli na
všechna špatná slova, kterýma bys mě chtěla nazvat.“
Jessamy
se překvapeně rozesmála… právě v momentě, kdy i s ní v náruči
udělal krok do prázdnoty a zamířil dolů, ke svému domovu ve stěně rokliny. Na
kratičký okamžik, kdy se jejich let změnil ve volný pád, cítila, jak se propadl
i její žaludek. Galenova křídla byla skvostným výtvorem ze světla a stínů,
který se tyčil nad jejich hlavami. Vítr si za letu pohrával s jejími
lehkými šaty i s jejími dlouhými vlasy. Když přistáli, vzhlédla s úsměvem
na tváři a střetla se s pohledem Galena, který ji bedlivě pozoroval a
začínal se na ni usmívat zpět. „Ty se nebojíš létat.“
„Co
prosím?“ Pustila na zem malé zavazadlo se svými věcmi a čekala, až ji postaví
na nohy. Vzhledem k blízkosti, jaká mezi nimi byla, když ji držel
v náruči, jen stěží odolávala touze odhrnout mu z obličeje přerostlý
pramen vlasů, který mu znovu spadl do očí.
„Ne,
to není důvodem, proč s nikým nelétám.“
Galen
ji nepřestával pozorovat svým ledově jarním pohledem, dokud mu neodpověděla,
dokud mu nepřiznala své největší a nejstrašnější tajemství, které neřekla nikdy
nikomu, ani Keirovi, který ji znal po milénia. „Nelétám s nikým,
z toho důvodu, že bych pak chtěla létat pořád.“
Jen co
vyřkla doznání té hluboce střežené pravdy, se cítila velmi zranitelně. A pokud
by zrovna nebyla v objetí paží ze žhavého železa, patrně by se jí na místě
podlomila kolena. „Postav mě na zem.“ Nechtěla spatřit v jeho ostře
řezaném obličeji stopy lítosti.
„Vzhledem
k tomu, že už znám tvé tajemství,“ řekl s bradou zabořenou do jejích
vlasů místo toho, aby ji propustil ze své náruče, „tak bychom se mohli jít
ještě proletět.“
Jessamy
se překvapením téměř zastavilo srdce. „Jediným důsledkem by bylo, že bych pak po
létání prahla ještě více,“ zašeptala a zvedla ruku, aby mu odhrnula z očí
pramen hedvábně jemných vlasů barvy úchvatného západu slunce nad horami.
„Můžu
létat hodiny v kuse bez přistání.“
Přitisknul si ji k sobě ještě blíže a jeho tělesný žár se jí začal
vpíjet do kůže i proudit žilami.
„A
navíc,“ dodal potichu a nespouštěl z ní zrak, „ve vzduchu budeš daleko
více v bezpečí, než kdekoli jinde.“
Jeho
nabídka ji děsila hrůzou. Nenabízel jí jen svá křídla… ale i obnažené emoce,
které se před ní vůbec nesnažil skrývat. A jeho emoce neměly nic společného
s lítostí.
„Galene.“
Sklonil k ní hlavu, a když promluvil, byl u ní tak blízko, že to působilo
téměř jako polibek, jejich rty se téměř dotýkaly. „Drž se pevně.“ A pak udělal
krok zpět z přistávací rampy u svého domova.
Jessamy
křičela, když začali padat. Z části to bylo radostí a z části
překvapením. „Já ale ještě neřekla ‘ano‘!“ Pažemi se ho pevně chytila kolem
krku.
Galen
předstíral, že ji neslyšel a ve spirále zamířil dolů podél skalnatých stěn
stejné rokliny, která v ní dnes ráno vyvolala strašlivý teror. Tentokrát
tomu tak nebylo. Ne v Galenově pevném obětí. Vzrušením se celá rozechvěla
a začala se znovu smát. Galen se choval jako jeden z jejích studentů –
ignoroval její slova v naději, že zapomene na pokárání, které si
zasloužil. Ale tentokrát to bylo správně – protože Galen opravdu uměl skvěle
létat. Po té, co sletěli tak nízko, že pod sebou slyšela a cítila burácení
divoké řeky, která protékala na dně rokliny, letěli po jejím proudu. Krůpěje
rozbouřené vody jí ulpěly na nohou i na obličeji a Jessamy si bez přemýšlení
otřela tvář o jeho krk. Galen sklonil hlavu a věnoval jí šibalský úsměv a hned
na to zamířil ostře vzhůru a jako šíp se řítil až vysoko do nehmotných obláčků
vaty. Třpytivé kamenné stavby Útočiště už dávno zůstaly skryty za horskými štíty,
které tvořily přírodní bariéru pro ty, kteří neměli křídla. Zem pod nimi
působila z téhle výšky jako divoce barevná tapisérie, kterou naposledy
viděla před velmi dlouhou dobou, když byla ještě dítětem… když jí bral létat
její otec.
„Děkuji, otče.“
„Jsi má dcera, Jessamy. Udělal bych cokoli,
abych slyšel a viděl tvůj nádherný smích.“
Její
otec ji miloval. Stejně, jako ji milovala její matka. Jenže vždy, když se
z letu vrátili zpět na zem, se za jejich radostnými výrazy skrýval
viditelný žal. Až to jednoho dne už Jessamy nedokázala snést a přísahala si, že
s nimi do oblak už nepoletí. Její rozhodnutí se setkalo se starostmi, ale
i ty se časem rozplynuly. Teď už její rodiče občas na její handicap dokázaly
zcela zapomenout a chovat se k ní jednoduše jako k vlastní dceři,
kterou milovaly a byly hrdí na její úspěchy.
Ze
vzpomínek ji vytrhla oslňující záře, která se odrážela od země pod nimi.
Podívala se dolů a spatřila pod sebou hladinu jezera, ve které se jako
v obrovském zrcadle v celé své kráse odrážel západ slunce. Vodní
hladina vypadala jako jedno veliké ohniště a obloha nad nimi jako šlehající
plameny.
O ucho
se jí otřely Galenovy rty a pak ucítila jeho horký dech.
„Chceš
se už vrátit?“
Zavrtěla
hlavou, protože se už nikdy nechtěla postavit nohama na pevnou zem. Galen slétl
o kus níž, kde se nechal líně unášet větrným proudem, který je odnesl daleko,
až do krajů, které nikdy neviděla na vlastní oči. Do krajů, o kterých slyšela
jen z vyprávění ostatních. Zatímco ji hravý větřík chladil na tváři, hltala
pohledem neznámou krajinu. Připadala si jako vyprahlá zem, která konečně mohla
díky dlouho očekávanému dešti uhasit svou žízeň. Všechna ta krása a vznešenost
jí vyrazila dech a Galen s ní stále letěl dál a dál a ukazoval jí další a
další divy. Síla jeho křídel byla neúnavná. Když si nakonec spokojeně
povzdychla, tak už na nebi nebylo žádní světlo a doprovod jim dělala jen záře
hvězd, které se třpytily jako drahé kameny. Byla tak plná radosti, že s další
kapkou už by mohla přetéct jako hladina vody ve sklenici. „Teď už se můžeme
vrátit zpět.“
Když
Galen přistával u svého domova, tak ještě v několika oknech
v Útočišti zářilo zlaté světlo lamp, ale jinak bylo všude ticho a klid.
Postavil ji na pevnou zem, a když se jí podlomila kolena, pevně se ho chytila. Jeho
velké a silné tělo už pro ni nebylo cizí a svou velikostí zastrašující – ale
kdyby řekla, že na ni nijak nepůsobil, byla by to obrovská lež. Na jejím těle
se nenacházela snad jediná část, která nevnímala jeho sebemenší pohyb.
„Děkuji
ti.“ Zašeptala s rukama stále rozprostřenýma na hrudníku, který toužila
prozkoumat a hladit.
Galen
zavrtěl hlavou, její vděčnost odmítal. „Chci úplatu.“
To
bylo to poslední, co čekala, že od něho uslyší. „Co prosím?“ Jeho pokožka byla
tak horká, že se o ni chtěla třít jako kočka.
„Za
to, že jsem tě vzal létat,“ dodal a přitáhl si ji k sobě blíže, „chci úplatu.“
Jeho
hrudník byl samý sval. „A když odmítnu?“ Jessamy začínala mít problémy
s mluvením… a s dýcháním. Jeho mámivý šepot se kolem ní omotával jako
smyčka a pod dlaněmi cítila vibrace z jeho slov. Překvapená svými
reakcemi, se od něho chtěla odtáhnout a hlavně dát pryč ruce, které nevědomky
začaly hladit jeho mužnou hruď. Ale on ji nenechal.
„Polibek,“
řekl potichu, jeho hluboký hlas se zdál jako to nejdekadentnější hedvábí, které
jí klouzalo po kůži. Sice trochu hrubější, ale pořád exkluzivní kvality.
„Jen
jeden.“
Stále
byla okouzlena hloubkou jeho hlasu, a proto chvíli trvalo, než si uvědomila
význam jeho slov. Překvapení, bolest, hněv… všechny tyhle emoce okamžitě
vypluly na povrch. „Nepotřebuji tvou lítost.“ Pokusila se mu vytrhnout, ale on
ji opět nenechal.
„Pusť.“
„Právě
si mě urazila, Jessamy.“
Tón
hlasu, který použil, od něho nikdy dříve neslyšela.
„Ale
protože jsem ti už svými slovy také ublížil, tak nás tímhle považuji za
vyrovnané.“ A s těmito slovy ji pustil a vstoupil do svého domova. Počkal,
než vešla, pak zažehl lucernu a zavřel za nimi těžké dřevěné dveře. Jessamy tiše
stála a sledovala, jak se s mužnou efektivností pohyboval po místnosti a
rozsvěcel další a další lucerny, dokud jeho domov nezářil vřelým světlem, které
dodalo jeho vlasům i kůži zlatavý nádech. Věděla, že díky instinktivnímu pudu
sebezáchovy, který se stal její druhou kůží, mu ublížila. Galen byl typem muže,
který řekl, přesně to, co si myslel a myslel si přesně to, co řekl. A ona
neměla právo ho soudit na základě zkušeností, který měla se slabšími, méně
cennými muži. Pevně sevřela rukojeť vaku se svými věcmi a snažila se vymyslet,
jak svá slova napravit. Jenže ji nenapadala žádná správná slova a nakonec se
smířila s tím, že se alespoň přesvědčí, zda na ni byl ještě naštvaný.
„Nemáš tu mnoho věcí.“ Po své levici měla stoličku a malý stůl. Od středu
místnosti až k zadní stěně se rozprostíral hutný koberec s velmi
pohodlně vypadajícími polštáři, které byly v rohu koberce, blízko podlahy
z leštěného kamene.
„Moc
toho nepotřebuju,“ odpověděl a Jessamy v jeho hlase nezaslechla žádný
chlad.
„Támhle
v rohu je postel.“ Rozžehl ještě jednu lucernu a kývl směrem
k zadnímu rohu místnosti. Jessamy popošla o kousek blíž a spatřila jeho
„ložnici“, kterou tvořila rohová část té samé místnosti, jen byla od zbytku oddělená
hutnou zástěnou pro více soukromí. Postel byla poměrně veliká - asi tak, aby se do ní vešel anděl jeho
velikosti. „To ti ale zaberu jedinou postel,“ pronesla a žilami jí kolovala
zvláštní rozpačitost, která ale neměla nic společného s tím, že ho připraví
o odpočinek.
Galen
pokrčil rameny. „Nemám v úmyslu spát.“ Nechal ji stát vedle své postele a
odešel zpět do obývací části místnosti, kde si sundal svůj meč a postroj,
kterým ho měl připevněný k tělu. Pohyb koženého postroje po jeho sluncem
políbené pokožce, připoutal její pohled. Jeho tělo bylo samý sval… v ten
moment zvedl hlavu a nachytal ji, jak si ho se zájmem prohlížela. Začervenala
se a zatáhla za sebou těžké závěsy. Pak si sundala sandále a posadila se na
postel. Nemohla si vzpomenout, že by na jakéhokoli muže kdy reagovala tímhle
způsobem. Nepoznávala sama sebe. Ona přeci nebyla touhle ženou - jejíž mysl přetékala
emocemi, jejíž krev byla rozpálená doběla a jejíž dlaně v sobě stále nesly
otisk pevné mužské hrudi. Snad jako mladá dívka? Ale to si také nemyslela. Tenkrát
ještě chodila s hlavou skloněnou k zemi a byla naštvaná a sžíraná
závistí. A tahle kombinace z ní vytvořila nenávistné stvoření.
Bodlo
jí u srdce. Najednou si přála, aby se mohla vrátit zpět v čase k té
osamělé, stydlivé dívce a povědět jí, že jednou bude všechno v pořádku, že
si pro sebe vybuduje život, se kterým bude spokojená. Zaťala ruce do pěstí. Ne,
možná, že si přeci jen nepřála jít v čase zpět – jaká mladá dívka, by
chtěla slyšet o spokojenosti, když snila o pohlcující radosti a spalující
vášni? A její touhy neodezněly, spíš byly rozdrceny pod tíhou pravdy.
Jak
ubíhala staletí, tak si uvědomila, že kdyby chtěla, tak by si mohla najít
milence, někoho, kdo by jí odhalil tajemství flirtování, které vídala u
ostatních žen – zamrkání svůdně dlouhými řasami, nebo mírně našpulené rty – ale
také během těch staletí pochopila, že jakýkoli vztah – i kdyby v něm
nechyběla skutečná touha – by byl dočasný. Jakýkoli vztah by skončil
v okamžiku, kdy by si její milenec uvědomil, že byla upoutaná
k životu v Útočišti. Na rozdíl od něho, by nikdy nemohla cestovat za
horský masiv a žít ve venkovním světě. Andělé nemohli být vnímáni jako slabá
stvoření. Smrtelníci je uctívali a jejich obdiv zabraňoval vzniku rebélií,
které by mohly mít jediný výsledek – smrt tisíců. A tak nedokonalý anděl, jako
byla ona… to by podkopalo všechnu posvátnou úctu a vedlo ke krveprolití. Smrtelníci
by v ní spatřili pravdu o rase andělů, která byla vnějšímu světu skryta.
Jessamy byla jediná svého druhu a už před dlouhou dobou se rozhodla, že svůj
sžírající hlad po poznání uspokojí skrze stránky knih a tím se vyhne
podněcování nepokojů, které by zbarvily zem do temně rudé. A ohledně intimity…
zaťala ruku do přikrývek na posteli anděla, který nebyl jako žádný jiný.
Anděla, který v ní probudil věci, kterým nesmělo být dovoleno pokračovat.
Nebo alespoň v případě, že chtěla přežít další milénia. Její překrásný
barbar by jednoho dne také odešel a nechal ji tu samotnou.
A
přesto se zvedla, odhrnula hutný závěs a bosá došla do středu obývací
místnosti… kde byl Galen, oblečený jen v kalhotách z nepoddajné hnědé
látky, s křídly pevně přitištěnými k zádům a vypadalo to, že ležel na
břiše na podlaze. Dlaně měl přitištěné k podlaze a celé jeho tělo bylo
jako rovná přímka. Jak ho sledovala, tak se rukama zvedl ze země. Zaťaly se mu
všechny svaly a na povrch viditelně vystoupily žíly a vzápětí se jeho tělo zase
vrátilo k zemi. A to celé opakoval znovu a znovu.
„Už
jsi silný dost,“ pronesla s pohledem setrvávajícím na částech jeho bezostyšně
silného těla, které se zatínaly a zase povolovaly, a které ji tak neuvěřitelně
přitahovaly. „Tak proč tohle děláš?“
„Bojovník,
který se považuje za nejlepšího,“ odpověděl, aniž by se zastavil, „je blázen,
který brzy zemře.“
Upřímná
odpověď od přímočarého muže. Galen se vůbec nepodobal učencům, se kterými
trávila většinu svého času, ale nebyl ani jako smrtonosní archandělé. Raphael
se svou mocí a silou, vybroušenou do krutého ostří se od něho lišil stejně tak,
jako třeba Michaela – intrikující a inteligentní panovnice malého území, jejíž
síla a moc vzrostly tak najednou a nečekaně, že si Jessamy byla jistá, že se
tato úchvatně krásná žena anděl velmi brzy stane archandělem a tudíž členem
Kádru.
„Měla
by sis odpočinout,“ řekl, když mu neodpověděla a ona se zamračila. „Já jsem
starší, než ty, Galene.“ A nehledě na to, že se jevila jako křehká žena, se
dokázala beze spánku obejít po delší časová období, než on. „A po takovémhle
vyčerpávajícím cvičení, by sis měl odpočinout spíše ty.“
Jeho
plynulý rytmus cvičení zakolísal, a když se jeho drahokamově zelený pohled,
který jí snad viděl až do duše, setkal s tím jejím, tak zcela zastavil.
„Navrhuješ
mi snad, abych šel do postele s tebou, Jessamy?“
Děkuji moc za další kapitolu
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatmoc moc děkuji!!!
OdpovědětVymazatMoc děkuji ��
OdpovědětVymazatdíky za překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji za kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatDakujem
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad další kapitolky !!!!!
OdpovědětVymazatNavrhje! Děkuji moc
OdpovědětVymazatĎakujem😆 on je tak odvážny.
OdpovědětVymazatMockrát děkuji za další kapitolu. :-) Renča
OdpovědětVymazatPrima! Skvělá práce! :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad další úžasné kapitoly :)
OdpovědětVymazatpěkně se špičkují, díky za překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji
OdpovědětVymazatmoc děkuji za další hezkou kapitolu
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatMoc děkuji 😁
OdpovědětVymazat