Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angels Dance - 11. kapitola

Kapitola 11
„Archanděla může zabít jen jiný archanděl,“ zašeptala. „Ale pokud ho zradil někdo, komu věřil, mohl by být pohřben.“ Něco tak strašlivého se stalo pouze jedinkrát v historii a bylo to tak dávno, že dokonce ani Lijuan ještě nežila.

Dotyčný archanděl byl přepaden těmi, které považoval za přátele během Spánku, k němuž se odebral. Jeho tělo bylo po částech roztroušeno a pohřbeno hluboko do země v odlehlých koutech světa. Jenže archandělé mohou zregenerovat dokonce i z popela. A tento archanděl zregeneroval z jedné části svého těla v celého muže, který se ocitl pohřben v pohoří uprostřed nyní Uramova teritoria. To pohoří již déle neexistovalo a stejně tak neexistoval jediný pokrevný příbuzný těch, kteří daného archanděla zradili. Byl to masakr takového rozsahu, že nikdo příčetný by se nikdy neopovážil tento akt zopakovat.
Jessamy ztěžka polkla a pak pokračovala. „Nemyslím si, že by Rohan zradil svého otce“ - měli mezi sebou skutečné pouto otce se synem – „ale pokud se Alexander pohřešuje, je možné, že Rohan připravuje válečné tažení v domnění, že se jeho otec brzy objeví.“
„Jessamy má pravdu,“ souhlasil zamyšleně Raphael. „Ale pokud se Alexander skutečně pohřešuje takhle dlouho, tak je pravděpodobné, že je mrtev.“
Archandělé regenerovali takovou rychlostí, o jaké by se běžnému andělu ani nesnilo a nedokázala by je uvěznit ani země, ani kámen, ani voda. „Pokud by z nějakého důvodu upadl do Anshary,“ pokračoval Raphael a zmínil nejhlubší z hojivých spánků, „a jeho lokace byla prozrazena někomu z jeho archandělských nepřátel… dokonce ani Alexander by nedokázal v takovém stavu bojovat s andělským ohněm, mířeným přímo na srdce.“
Schopnost vytvořit andělský oheň byla vskutku vzácným a smrtícím darem. Caline tuto schopnost měla, ale její syn ne. Zatím ne, ale jeho moc a síla se rozvíjeli takovou rychlostí, že se nedaly předvídat. „Vím o čtyřech členech Kádru, kteří dokáží vytvořit andělský oheň.“
„Copak by si vítěz nenárokoval Alexanderovo teritorium?“ zeptal se Galen.
„Alexanderovo teritorium nemuselo být důvodem střetnutí.“ Raphael si povzdychl. „V Kádru jsou tací, kteří by zabíjení vnímali jako hru a výsledný chaos jako zdroj pobavení.“
Jessamy se sevřelo hrdlo. Alexandera měla ráda a vnímala ho jako Pradávného s pradávnou domýšlivostí. Byl inteligentní, svým lidem dobře vládl a jistým způsobem - na stvoření s tak obrovskou mocí a silou - dokázal být i laskavý. Z představy, že mohl být zavražděn s takovou nenávistí, se jí podlamovala kolena. Ale to ještě nebylo to nejhorší – pokud Alexander zemřel, nebo se pohřešoval a nikdo o tom neinformoval Kádr Desíti, pak jeho teritoriu v současnosti vládl anděl, který na to neměl právo. Nešlo tu jen o politiku – byla to tvrdá realita. Archandělé vládli světu proto, že vládli brutální silou, kterou dokázali ovládat upíry, kteří jim sloužili. Bez archanděla u kormidla byla katastrofická pravděpodobnost toho, že se agresivnější Stvoření vzbouří a poddají se zuřivosti svého hladu.
„Celá smrtelná populace Alexanderova regionu by mohla v řádu dní přestat existovat.“ To bylo něco nepředstavitelného.
„Teď už dává smysl, proč tě ten upír přišel zabít.“ Galenova slova byla tak odměřená, že věděla, že ho ovládla obrovská zuřivost. „Někteří Stvoření si evidentně všimli Alexanderovy absence a dovtípili se skutečného důvodu.“
Jessamina mysl se opět vrátila k nečekanému rozhovoru, který vedla s Alexanderem. „Když mě navštívil, byla s ním upírka. Zůstala sice stát u dveří, zatímco jsme spolu mluvili, ale pořád byla v doslechu. Byla vysoká, modrooká, s ebenově tmavou pletí.“ Překvapivý kontrast tmavé pokožky proti ledově modrým očím byl důvodem, proč jí upírka uvízla v paměti. „Byla stálým členem jeho dvora.“ Členem, ze kterého si klidně mohl stát zrádce. „Pokud by byla strůjcem toho všeho ona, mohla to vnímat jako vzpouru proti službě, která je vyžadována oplátkou za Stvoření“ – jedno sto let sloužení – „ale pokud za to skutečně nese vinu ona…“
Její myšlenku dokončil Raphael, „tak brzy pochopí, proč jsou archandělé tak nemilosrdní k některým jejím bratrům.“
Raphael s Galenem začali vymýšlet způsoby, jak by mohli potvrdit Alexanderovu smrt, ale Jessamy začala přecházet tam a zpět po chatce a přemítala nad tím, co jí na tomto scénáři nesedělo. Raphael měl pravdu ohledně pohřbení archanděla. Něco takového bylo vzhledem k času, který již uplynul, poměrně nepravděpodobné. Ale i kdyby byl Alexander přepaden, jeho smrt by nebyla bez celosvětových důsledků. Alexander byl Pradávný... a přesto nikdo nenahlásil žádné devastující přírodní katastrofy a Jason by zcela jistě dostal zprávy o jakékoli ničivé katastrofě na archandělově území. Spící nebo při vědomí, Alexander – „Mohl se rozhodnout, že se odebere Spát,“ pronesla. Ta slova z ní vyběhla dříve, než nad nimi stihla vědomě přemýšlet.
Oba muži se zastavili v půli slova, zamračili se a pak Raphael zavrtěl hlavou. „Věděl by, že kdyby něco takového udělal bez varování, způsobil by tím chaos nejen ve svém teritoriu, ale po celém světě.“
„Ne, pokud důvěřoval svým vojevůdcům, obzvláště pak Rohanovi.“
Galen se zamračil a zamyšleně pozoroval podlahu. „Mohl se odebrat ke Spánku v tajnosti a zanechat za sebou instrukce, které měly být Kádru Desíti doručené v momentě, kdy už by nehrozilo, že ho bude někdo schopen vystopovat.“
Jessamyn žaludek se nepatrně zklidnil, protože přesně něco takového si dokázala představit, že by Alexander udělal. Andělé, kteří se odebrali ke Spánku, byli nedotknutelní. Byl to jeden z jejich nejzákladnějších zákonů. Nicméně žádný z archandělů by si ke Spánku nezvolil místo, kde by ho zatímco byl zranitelný, mohli vystopovat jeho nepřátelé.
„Rohan,“ pronesl Raphael a přeskládal si křídla, „je silný. Možná natolik silný, aby věřil tomu, že může vládnout navzdory instrukcím, které za sebou Alexander zanechal.“ Jeho hněv se projevil silnou září křídel, která byla jako ledový žár, jež nevěstil nic dobrého. „Pokud je skutečně natolik bláhový, aby se něčeho takového dopustil, pak jeho arogance přijde Alexanderovy lidi velmi draho.“
Jessamy se vybavily časy z jejich historie, kdy andělé ještě neznali hloubku krvežíznivosti, která žila ve Stvořených… ale od těch dob se již poučili. Cena za toto poučení stála tisíce životů smrtelníků.
„Kádr musí být okamžitě informován.“ Zazněla Raphaelova chladná slova. „Vrátím se do Útočiště a pověřím Illia, aby letěl informovat Tita a Charisemnona.“
„Mám zaletět informovat Nehu s Lijuan?“ zeptal se Galen a jmenoval další dva archanděly, jejichž teritoria se nacházela nejblíže tomu Alexanderovu.
Raphael zavrtěl hlavou. „Ne, pokud Lijuan neinformuji osobně, vzala by to jako urážku. Chci, abys pokračoval v cestě. Pokud se pleteme a Alexander je naživu a vzhůru, tak musíme být připraveni na invazi.“ Jeho pohled se stočil k Jessamy. Nemilosrdnost, která z něho čišela, byla přímo děsivá, přestože věděla, že nebyla směřovaná na ni. „Budeš ve větším bezpečí s Galenem, než v Útočišti.“
„Zpomalím ho,“ pronesla, protože v situaci, v jaké se nacházeli, zvítězila její praktičnost. A Galen… Galen jí slíbil, že s ní poletí kamkoli bude chtít, takže o svou příležitost dotknout se znova mraků nikdy nepřijde. „Mohu zůstat zde. Sem se žádný upír nedostane.“
„Existuje možnost, že upír, který tě napadl, pracoval pro Rohana – a Alexanderův syn má pod svým velením spousty andělů.“ Galen jí pohladil koncem křídla. Ten dotyk byl příjemný a intimní. „To nemůžeme riskovat.“
„Galen má pravdu,“ souhlasil Raphael. „Pro Útočiště jsi příliš cenná.“ A s těmito slovy kývnul na Galena. „Leť, jak nejrychleji můžeš. Dmitri má situaci na mém teritoriu pod kontrolou, ale představa, kterou jsme tu právě vyobrazili, se mi vůbec nezamlouvá – pokud Rohan jen zavětří, že Kádr tuší o Alexanderově zmizení, mohl by zpanikařit a zaútočit.“ Raphael se odmlčel, a přesto bylo v ten moment vyřčeno tisíce slov. „Důvěřuju ti, Galene.“
„Pane.“ Jediným slovem dal Galen jasně najevo, kde spočívala jeho loajalita.
Galen původně plánoval, že bude tento let pro Jessamy darem, ale místo toho se změnil ve sprint na dlouhou trať. Jakmile je noc zahalila do sametové temnoty a nad hlavami se jim rozžhnuly třpytící se hvězdy, věděl, že toužila po tom, aby přistáli, aby si ten pohled mohla vychutnat. „Až bude po všem,“ zašeptal jí do vlasů, „tak si tu cestu zopakujeme.“
Místo odpovědi mu vtiskla polibek na čelist a její dlouhý cop se mu otřel o předloktí.
„Zbožňuji tě, Galene.“
Její slova ho téměř přinutila vzít zpět každičký slib, který sám sobě dal, že od ní dostane víc, než jen vděčnost, která by ho kapku po kapce zahubila. „To máš dovolené,“ odpověděl raději, než aby znovu otevřel ránu, kterou mu nevědomky způsobila. Smích, kterým ho obdařila, obalil celé jeho bytí.
Pokračovali v letu přes horské pásy, jež tížily tuny sněhu a přes řeky, ve kterých se valilo neuvěřitelné množství vody. Viděli malé vesničky, vybudované na úpatí hor i jednotlivá obydlí uprostřed travnatých plání. Přeletěli moře, jehož vlnobití divoce burácelo. Zastavili se na neobydleném ostrově uprostřed nekonečné modři i na plážích z bílého písku a s křišťálově jasnou lagunou. Pokračovali přes nezkrocené pralesy a nově vybudované cesty až nakonec zamířili k věži, která z nezkrocené země sahala až samotným nebesům.
Přilétali v okamžiku, kdy se začal probouzet nový den. V tu chvíli se stavba z kamene, dřeva a skla jevila jako žhnoucí pochodeň. Jako zářivý sloup viditelný z neuvěřitelné dálky a ze všech směrů. Když přistáli na prostorné, rovné střeše, postavil Galen Jessamy na zem. Pak složil křídla a setkal se s temným pohledem Dmitriho, který už na ně čekal. „Něco nového?“ zeptal se upíra. Velmi dobře věděl, že Raphael musel mít síť kontaktů, kteří si předávali informace rychlostí, kterou by si žádný smrtelník nedokázal představit.
„Kádr se srocuje na Alexanderově teritoriu.“
„Tak rychle?“ podivila se Jessamy, zatímco si protahovala ztuhlé svaly na nohou. Galen záměrně naplánoval dobu jejich přistání před úsvitem – chtěl, aby měla dost soukromí na to, aby si mohla protáhnout i křídla, aniž by ji někdo spatřil. To, že se před ním neskrývala, když si křídla protáhla, bylo malým vítězstvím.
„Zdá se,“ pokračoval Dmitri, „že nikdo z Kádru Alexandera neviděl minimálně dvě sezóny – a to je pro ně dostatečným důkazem, aby Raphaela brali vážně.“
Dmitri otevřel Jessamy dveře a pokračoval teprve v momentě, kdy byli uvnitř věže. „Dožadují se, aby se jim Alexander ukázal.“
„Jeho syn má připravené všechny armádní jednotky.“ Galen měl velmi jasnou představu o jejich počtu i síle. Raphael mu tuto informaci předal, jakmile dorazil do Útočiště. „Je možné, že než by se vzdal, raději zaútočí.“
„Neha s Uramem jsou poblíž i se svými armádami.“
Galen věděl, že se jednalo o velmi významný čin. Archandělé nezasahovali do afér ostatních členů Kádru, nebo do válek, které mezi sebou mohli jednotliví archandělé vézt. Nicméně, pokud by se potvrdilo, že byl Alexander skutečně mrtvý nebo Spící, nemohlo být dovoleno, aby jeho teritorium pohltila krvežíznivost a násilí. A nehledě na nedostatky jednotlivých členů, když bylo třeba, Kádr jako celek pracoval velmi efektivně.
„Za jak dlouho můžeme očekávat novinky?“
Dmitri se podíval na Jessamy.
„Pokud,“ pokračovala a mezi obočím se jí objevily vrásky z obav, „je Alexander naživu a nespí, tak bez zaváhání použije veškerou sílu k tomu, aby ostatní dostal ze svého teritoria. Čím více času uplyne, tím bude jistější, že už své armádě nevelí on.“
Dmitri ukázal směrem ke dveřím. Jeho temná elegance byla dechberoucí. Jessamy ji dokázala ocenit, ocenit jeho… a přesto k tomuto smyslnému muži nepociťovala žádnou přitažlivost. Celé její bytí toužilo po jiném muži. Po muži, jehož vřelá, mužská vůně se jí dostala pod kůži. Jehož hluboký hlas chtěla slyšet, až spolu budou sdílet lože. Nějakým zvláštním způsobem se stalo, že v přítomnosti Galena dokázala zcela zapomenout na to, že měla zdeformované křídlo.
„Jessamy,“ přerušil její myšlenky Dmitriho hlas, „teď se můžeš převléknout a trochu si odpočinout. Ve svém pokoji bys měla najít všechno, co potřebuješ. Byl bych rád, kdyby ses k nám později opět připojila – ale budeme mluvit o případném vojenském tažení.“ Dmitriho otázka zůstala viset mezi řádky – Jessamy byla zapisovatelkou andělských dějin, což znamenalo, že se vždy nacházela na neutrální půdě a do ničeho nezasahovala, jen pozorovala. Nicméně v životě každého nastal okamžik, kdy už déle nemohl být nestranný a musel si zvolit jednu ze stran. „Přijdu,“ pronesla a setkala se s heliodorově zeleným pohledem Galena.
Zbytek dne utekl velmi rychle. Byl vyplněn plánováním různých vojenských strategií. Teprve po západu slunce se Jessamy podařilo objevit Galena. Stál na střeše věže a pozoroval letku andělů, která v perfektní formaci zrovna vzlétávala vzhůru. Jednalo se o první linii obrany. Byli to strážci a poslové, kteří už byli natolik zkušení, že mohli hlídkovat na hranicích Raphaelova teritoria. Dmitri samozřejmě měl nezbytný počet lidí pro tento úkol, ale převážnou většinu z nich zavolal zpět, aby Galen mohl osobně posoudit jejich připravenost.
Pod tiše a rychle se vzdalujícími stíny křídel, mašírovala armáda upírů. Byla to pozemní jednotka, která se měla rozmístit v takové vzdálenosti, aby s obranými složkami samotné Věže, poskytla optimální obranu při případném útoku. Navzdory stovkám párů křídel, která protínala vzduch a obrovskému počtu upírů pochodujících po zemi, byla celkem poklidná a tichá noc. Ticho před bouří, napadlo ji. Již brzy se buď Alexander začne bránit proti invazi spojených armád Kádru na jeho území, anebo ne… v každém případě se již brzy dočkají odpovědí. Jessamy doufala, že Alexander Spal. Svět rozhodně nebyl připraven na ztrátu jeho hluboko sahajících vědomostí.
„Jsi jediná, Jessamy, kdo si o mě myslí, že jsem moudrý.“ Alexanderův stříbrný pohled působil nelidsky i na andělskou rasu. „Všichni ostatní jsou přesvědčeni, že jsem násilné stvoření, které žije pouze pro další válku.“
 „Jsi oboje, Alexandře. Jsi moudrým stvořením, které žije pro další válku. A vždycky jsi takový byl.“ Jessamy četla v nejstarších historických knihách, na jejichž obsah už mnozí zapomněli. V dobách dávno minulých se Alexanderovi podařilo vyjednat nejeden mír a zachránit tak svět před nepředstavitelnými hrůzami. „Jsem přesvědčená, že pokud bys byl znovu vystaven takové situaci“ a tím nemyslela malicherné argumenty nebo bitvy kvůli hrdosti a pýše, ale opravdu situaci, kdy by se jednalo o čiré zlo – „tak bys byl na straně dobra.“
Alexander ji obdařil nepatrným úsměvem. „Jsi tak mladá, Jessamy. Bláhová by řekli mnozí.“
„A nemysleli si o tobě to samé, když jsi vstoupil mezi dva bojující Pradávné?“
Jeho smích byl upřímný a vřelý jako roztavené stříbro. „Pojď, mladičká Jessamy Projdi se se mnou a pověz mi další příběhy z mého tvrdohlavého mládí.“
Usmála se nad tou hořkosladkou vzpomínkou a opřela se o Galena. Kdyby se on odebral Spát, zlomil by jí tím srdce. „Takhle,“ pronesla, když jim všichni andělé zmizeli z dohledu a upíry pohltila temnota zelených lesů, které se rozkládali kolem Věže, „sis začátek svého života v Raphaelových službách nepředstavoval.“
Galen ji chytil kolem pasu a tím jí přitiskl křídla k zádům. „Jsem tím, čím jsem, Jessamy.“ Pronesl tiše. „Válka a zbraně budou vždycky součástí mého života.“
„Já vím, Galene.“ Možná, že tohle - napadlo ji a doufala, že se neplete – bylo důvodem, pro odtažitost, kterou z něho cítila. Odtažitost, která ji zraňovala. A pokud ano, tak to mohla ihned zastavit. „Od začátku jsem věděla, kdo jsi a od začátku jsem tě chtěla.“
Galen za ní ochranitelsky roztáhl křídla a omotal si její vlasy kolem pěsti. Majetnickost jeho chování byla nepochybná… a přesto ji nepolíbil. Naposledy ji vlastně políbil ještě v Útočišti. A přesto jí doutnající žár jeho pohledu i tvrdost jeho těla, když se k němu přitiskla, prozradily, že ji chtěl pořád stejně, jako tomu bylo předtím. „Mluv se mnou, ty tvrdohlavče.“
Jeho nádherné oči, do kterých se možná zamilovala v momentě, kdy je poprvé spatřila, se skryly za hustými řasami. „Chci tě, Jessamy.“ Přímočaré a upřímné, prostě Galen. „Ale vděčnost není to, co od tebe potřebuju nazpět.“ Nečekaně něžně chytil její tvář do dlaní a pokračoval, „pokud ke mně necítíš nic víc, než vděčnost, tak mě to sice ochromí, ale nezastaví mě to v tom, abych byl tvůj nejlepší přítel. Kamkoli, Jessamy. Vezmu tě létat kamkoli jen budeš chtít.“
Jeho slova i jeho přísaha ji zasáhly hluboko. Ale Jessamy jen mlčky poslouchala, protože nevěděla, co mu odpovědět. Jak by mu neměla být vděčná za všechno, co pro ni udělal? Nejen za to, že ji vzal létat, ale za to, že ji přinutil, aby otevřela oči a začala skutečně žít.
„Nic mi nedlužíš, Jessamy. A nejsou mezi námi žádné závazky, které bys měla ctít.“ Galenova slova byla krutá, ale jeho dotyk v sobě stále nesl hrubou něžnost.

„Užívej si svobody.“

16 komentářů: