Kapitola 11
„Archanděla
může zabít jen jiný archanděl,“ zašeptala. „Ale pokud ho zradil někdo, komu
věřil, mohl by být pohřben.“ Něco tak strašlivého se stalo pouze jedinkrát v
historii a bylo to tak dávno, že dokonce ani Lijuan ještě nežila.
Dotyčný
archanděl byl přepaden těmi, které považoval za přátele během Spánku,
k němuž se odebral. Jeho tělo bylo po částech roztroušeno a pohřbeno
hluboko do země v odlehlých koutech světa. Jenže archandělé mohou
zregenerovat dokonce i z popela. A tento archanděl zregeneroval
z jedné části svého těla v celého muže, který se ocitl pohřben
v pohoří uprostřed nyní Uramova teritoria. To pohoří již déle neexistovalo
a stejně tak neexistoval jediný pokrevný příbuzný těch, kteří daného archanděla
zradili. Byl to masakr takového rozsahu, že nikdo příčetný by se nikdy
neopovážil tento akt zopakovat.
Jessamy
ztěžka polkla a pak pokračovala. „Nemyslím si, že by Rohan zradil svého otce“ -
měli mezi sebou skutečné pouto otce se synem – „ale pokud se Alexander
pohřešuje, je možné, že Rohan připravuje válečné tažení v domnění, že se
jeho otec brzy objeví.“
„Jessamy
má pravdu,“ souhlasil zamyšleně Raphael. „Ale pokud se Alexander skutečně
pohřešuje takhle dlouho, tak je pravděpodobné, že je mrtev.“
Archandělé
regenerovali takovou rychlostí, o jaké by se běžnému andělu ani nesnilo a
nedokázala by je uvěznit ani země, ani kámen, ani voda. „Pokud by
z nějakého důvodu upadl do Anshary,“ pokračoval Raphael a zmínil nejhlubší
z hojivých spánků, „a jeho lokace byla prozrazena někomu z jeho archandělských
nepřátel… dokonce ani Alexander by nedokázal v takovém stavu bojovat
s andělským ohněm, mířeným přímo na srdce.“
Schopnost
vytvořit andělský oheň byla vskutku vzácným a smrtícím darem. Caline tuto
schopnost měla, ale její syn ne. Zatím ne, ale jeho moc a síla se rozvíjeli
takovou rychlostí, že se nedaly předvídat. „Vím o čtyřech členech Kádru, kteří
dokáží vytvořit andělský oheň.“
„Copak
by si vítěz nenárokoval Alexanderovo teritorium?“ zeptal se Galen.
„Alexanderovo
teritorium nemuselo být důvodem střetnutí.“ Raphael si povzdychl. „V Kádru jsou
tací, kteří by zabíjení vnímali jako hru a výsledný chaos jako zdroj pobavení.“
Jessamy
se sevřelo hrdlo. Alexandera měla ráda a vnímala ho jako Pradávného
s pradávnou domýšlivostí. Byl inteligentní, svým lidem dobře vládl a
jistým způsobem - na stvoření s tak obrovskou mocí a silou - dokázal být i
laskavý. Z představy, že mohl být zavražděn s takovou nenávistí, se
jí podlamovala kolena. Ale to ještě nebylo to nejhorší – pokud Alexander
zemřel, nebo se pohřešoval a nikdo o tom neinformoval Kádr Desíti, pak jeho
teritoriu v současnosti vládl anděl, který na to neměl právo. Nešlo tu jen
o politiku – byla to tvrdá realita. Archandělé vládli světu proto, že vládli
brutální silou, kterou dokázali ovládat upíry, kteří jim sloužili. Bez
archanděla u kormidla byla katastrofická pravděpodobnost toho, že se
agresivnější Stvoření vzbouří a poddají se zuřivosti svého hladu.
„Celá
smrtelná populace Alexanderova regionu by mohla v řádu dní přestat
existovat.“ To bylo něco nepředstavitelného.
„Teď
už dává smysl, proč tě ten upír přišel zabít.“ Galenova slova byla tak
odměřená, že věděla, že ho ovládla obrovská zuřivost. „Někteří Stvoření si
evidentně všimli Alexanderovy absence a dovtípili se skutečného důvodu.“
Jessamina
mysl se opět vrátila k nečekanému rozhovoru, který vedla
s Alexanderem. „Když mě navštívil, byla s ním upírka. Zůstala sice
stát u dveří, zatímco jsme spolu mluvili, ale pořád byla v doslechu. Byla
vysoká, modrooká, s ebenově tmavou pletí.“ Překvapivý kontrast tmavé
pokožky proti ledově modrým očím byl důvodem, proč jí upírka uvízla
v paměti. „Byla stálým členem jeho dvora.“ Členem, ze kterého si klidně
mohl stát zrádce. „Pokud by byla strůjcem toho všeho ona, mohla to vnímat jako
vzpouru proti službě, která je vyžadována oplátkou za Stvoření“ – jedno sto let
sloužení – „ale pokud za to skutečně nese vinu ona…“
Její
myšlenku dokončil Raphael, „tak brzy pochopí, proč jsou archandělé tak
nemilosrdní k některým jejím bratrům.“
Raphael
s Galenem začali vymýšlet způsoby, jak by mohli potvrdit Alexanderovu
smrt, ale Jessamy začala přecházet tam a zpět po chatce a přemítala nad tím, co
jí na tomto scénáři nesedělo. Raphael měl pravdu ohledně pohřbení archanděla.
Něco takového bylo vzhledem k času, který již uplynul, poměrně
nepravděpodobné. Ale i kdyby byl Alexander přepaden, jeho smrt by nebyla bez
celosvětových důsledků. Alexander byl Pradávný... a přesto nikdo nenahlásil
žádné devastující přírodní katastrofy a Jason by zcela jistě dostal zprávy o
jakékoli ničivé katastrofě na archandělově území. Spící nebo při vědomí,
Alexander – „Mohl se rozhodnout, že se odebere Spát,“ pronesla. Ta slova
z ní vyběhla dříve, než nad nimi stihla vědomě přemýšlet.
Oba
muži se zastavili v půli slova, zamračili se a pak Raphael zavrtěl hlavou.
„Věděl by, že kdyby něco takového udělal bez varování, způsobil by tím chaos
nejen ve svém teritoriu, ale po celém světě.“
„Ne,
pokud důvěřoval svým vojevůdcům, obzvláště pak Rohanovi.“
Galen
se zamračil a zamyšleně pozoroval podlahu. „Mohl se odebrat ke Spánku
v tajnosti a zanechat za sebou instrukce, které měly být Kádru Desíti
doručené v momentě, kdy už by nehrozilo, že ho bude někdo schopen
vystopovat.“
Jessamyn
žaludek se nepatrně zklidnil, protože přesně něco takového si dokázala
představit, že by Alexander udělal. Andělé, kteří se odebrali ke Spánku, byli
nedotknutelní. Byl to jeden z jejich nejzákladnějších zákonů. Nicméně
žádný z archandělů by si ke Spánku nezvolil místo, kde by ho zatímco byl
zranitelný, mohli vystopovat jeho nepřátelé.
„Rohan,“
pronesl Raphael a přeskládal si křídla, „je silný. Možná natolik silný, aby
věřil tomu, že může vládnout navzdory instrukcím, které za sebou Alexander
zanechal.“ Jeho hněv se projevil silnou září křídel, která byla jako ledový
žár, jež nevěstil nic dobrého. „Pokud je skutečně natolik bláhový, aby se
něčeho takového dopustil, pak jeho arogance přijde Alexanderovy lidi velmi
draho.“
Jessamy
se vybavily časy z jejich historie, kdy andělé ještě neznali hloubku
krvežíznivosti, která žila ve Stvořených… ale od těch dob se již poučili. Cena
za toto poučení stála tisíce životů smrtelníků.
„Kádr
musí být okamžitě informován.“ Zazněla Raphaelova chladná slova. „Vrátím se do
Útočiště a pověřím Illia, aby letěl informovat Tita a Charisemnona.“
„Mám
zaletět informovat Nehu s Lijuan?“ zeptal se Galen a jmenoval další dva
archanděly, jejichž teritoria se nacházela nejblíže tomu Alexanderovu.
Raphael
zavrtěl hlavou. „Ne, pokud Lijuan neinformuji osobně, vzala by to jako urážku.
Chci, abys pokračoval v cestě. Pokud se pleteme a Alexander je naživu a
vzhůru, tak musíme být připraveni na invazi.“ Jeho pohled se stočil
k Jessamy. Nemilosrdnost, která z něho čišela, byla přímo děsivá,
přestože věděla, že nebyla směřovaná na ni. „Budeš ve větším bezpečí
s Galenem, než v Útočišti.“
„Zpomalím
ho,“ pronesla, protože v situaci, v jaké se nacházeli, zvítězila její
praktičnost. A Galen… Galen jí slíbil, že s ní poletí kamkoli bude chtít,
takže o svou příležitost dotknout se znova mraků nikdy nepřijde. „Mohu zůstat
zde. Sem se žádný upír nedostane.“
„Existuje
možnost, že upír, který tě napadl, pracoval pro Rohana – a Alexanderův syn má
pod svým velením spousty andělů.“ Galen jí pohladil koncem křídla. Ten dotyk
byl příjemný a intimní. „To nemůžeme riskovat.“
„Galen
má pravdu,“ souhlasil Raphael. „Pro Útočiště jsi příliš cenná.“ A s těmito
slovy kývnul na Galena. „Leť, jak nejrychleji můžeš. Dmitri má situaci na mém
teritoriu pod kontrolou, ale představa, kterou jsme tu právě vyobrazili, se mi
vůbec nezamlouvá – pokud Rohan jen zavětří, že Kádr tuší o Alexanderově
zmizení, mohl by zpanikařit a zaútočit.“ Raphael se odmlčel, a přesto bylo
v ten moment vyřčeno tisíce slov. „Důvěřuju ti, Galene.“
„Pane.“
Jediným slovem dal Galen jasně najevo, kde spočívala jeho loajalita.
Galen
původně plánoval, že bude tento let pro Jessamy darem, ale místo toho se změnil
ve sprint na dlouhou trať. Jakmile je noc zahalila do sametové temnoty a nad
hlavami se jim rozžhnuly třpytící se hvězdy, věděl, že toužila po tom, aby
přistáli, aby si ten pohled mohla vychutnat. „Až bude po všem,“ zašeptal jí do
vlasů, „tak si tu cestu zopakujeme.“
Místo
odpovědi mu vtiskla polibek na čelist a její dlouhý cop se mu otřel o
předloktí.
„Zbožňuji
tě, Galene.“
Její
slova ho téměř přinutila vzít zpět každičký slib, který sám sobě dal, že od ní dostane
víc, než jen vděčnost, která by ho kapku po kapce zahubila. „To máš dovolené,“
odpověděl raději, než aby znovu otevřel ránu, kterou mu nevědomky způsobila. Smích,
kterým ho obdařila, obalil celé jeho bytí.
Pokračovali
v letu přes horské pásy, jež tížily tuny sněhu a přes řeky, ve kterých se
valilo neuvěřitelné množství vody. Viděli malé vesničky, vybudované na úpatí
hor i jednotlivá obydlí uprostřed travnatých plání. Přeletěli moře, jehož
vlnobití divoce burácelo. Zastavili se na neobydleném ostrově uprostřed nekonečné
modři i na plážích z bílého písku a s křišťálově jasnou lagunou.
Pokračovali přes nezkrocené pralesy a nově vybudované cesty až nakonec zamířili
k věži, která z nezkrocené země sahala až samotným nebesům.
Přilétali
v okamžiku, kdy se začal probouzet nový den. V tu chvíli se stavba
z kamene, dřeva a skla jevila jako žhnoucí pochodeň. Jako zářivý sloup
viditelný z neuvěřitelné dálky a ze všech směrů. Když přistáli na
prostorné, rovné střeše, postavil Galen Jessamy na zem. Pak složil křídla a
setkal se s temným pohledem Dmitriho, který už na ně čekal. „Něco nového?“
zeptal se upíra. Velmi dobře věděl, že Raphael musel mít síť kontaktů, kteří si
předávali informace rychlostí, kterou by si žádný smrtelník nedokázal představit.
„Kádr
se srocuje na Alexanderově teritoriu.“
„Tak
rychle?“ podivila se Jessamy, zatímco si protahovala ztuhlé svaly na nohou. Galen
záměrně naplánoval dobu jejich přistání před úsvitem – chtěl, aby měla dost
soukromí na to, aby si mohla protáhnout i křídla, aniž by ji někdo spatřil. To,
že se před ním neskrývala, když si křídla protáhla, bylo malým vítězstvím.
„Zdá
se,“ pokračoval Dmitri, „že nikdo z Kádru Alexandera neviděl minimálně dvě
sezóny – a to je pro ně dostatečným důkazem, aby Raphaela brali vážně.“
Dmitri
otevřel Jessamy dveře a pokračoval teprve v momentě, kdy byli uvnitř věže.
„Dožadují se, aby se jim Alexander ukázal.“
„Jeho
syn má připravené všechny armádní jednotky.“ Galen měl velmi jasnou představu o
jejich počtu i síle. Raphael mu tuto informaci předal, jakmile dorazil do
Útočiště. „Je možné, že než by se vzdal, raději zaútočí.“
„Neha
s Uramem jsou poblíž i se svými armádami.“
Galen
věděl, že se jednalo o velmi významný čin. Archandělé nezasahovali do afér
ostatních členů Kádru, nebo do válek, které mezi sebou mohli jednotliví
archandělé vézt. Nicméně, pokud by se potvrdilo, že byl Alexander skutečně
mrtvý nebo Spící, nemohlo být dovoleno, aby jeho teritorium pohltila
krvežíznivost a násilí. A nehledě na nedostatky jednotlivých členů, když bylo
třeba, Kádr jako celek pracoval velmi efektivně.
„Za
jak dlouho můžeme očekávat novinky?“
Dmitri
se podíval na Jessamy.
„Pokud,“
pokračovala a mezi obočím se jí objevily vrásky z obav, „je Alexander
naživu a nespí, tak bez zaváhání použije veškerou sílu k tomu, aby ostatní
dostal ze svého teritoria. Čím více času uplyne, tím bude jistější, že už své
armádě nevelí on.“
Dmitri
ukázal směrem ke dveřím. Jeho temná elegance byla dechberoucí. Jessamy ji
dokázala ocenit, ocenit jeho… a přesto k tomuto smyslnému muži
nepociťovala žádnou přitažlivost. Celé její bytí toužilo po jiném muži. Po
muži, jehož vřelá, mužská vůně se jí dostala pod kůži. Jehož hluboký hlas
chtěla slyšet, až spolu budou sdílet lože. Nějakým zvláštním způsobem se stalo,
že v přítomnosti Galena dokázala zcela zapomenout na to, že měla
zdeformované křídlo.
„Jessamy,“
přerušil její myšlenky Dmitriho hlas, „teď se můžeš převléknout a trochu si
odpočinout. Ve svém pokoji bys měla najít všechno, co potřebuješ. Byl bych rád,
kdyby ses k nám později opět připojila – ale budeme mluvit o případném
vojenském tažení.“ Dmitriho otázka zůstala viset mezi řádky – Jessamy byla
zapisovatelkou andělských dějin, což znamenalo, že se vždy nacházela na
neutrální půdě a do ničeho nezasahovala, jen pozorovala. Nicméně v životě
každého nastal okamžik, kdy už déle nemohl být nestranný a musel si zvolit
jednu ze stran. „Přijdu,“ pronesla a setkala se s heliodorově zeleným
pohledem Galena.
Zbytek
dne utekl velmi rychle. Byl vyplněn plánováním různých vojenských strategií.
Teprve po západu slunce se Jessamy podařilo objevit Galena. Stál na střeše věže
a pozoroval letku andělů, která v perfektní formaci zrovna vzlétávala
vzhůru. Jednalo se o první linii obrany. Byli to strážci a poslové, kteří už
byli natolik zkušení, že mohli hlídkovat na hranicích Raphaelova teritoria.
Dmitri samozřejmě měl nezbytný počet lidí pro tento úkol, ale převážnou většinu
z nich zavolal zpět, aby Galen mohl osobně posoudit jejich připravenost.
Pod
tiše a rychle se vzdalujícími stíny křídel, mašírovala armáda upírů. Byla to
pozemní jednotka, která se měla rozmístit v takové vzdálenosti, aby
s obranými složkami samotné Věže, poskytla optimální obranu při případném
útoku. Navzdory stovkám párů křídel, která protínala vzduch a obrovskému počtu
upírů pochodujících po zemi, byla celkem poklidná a tichá noc. Ticho před
bouří, napadlo ji. Již brzy se buď Alexander začne bránit proti invazi
spojených armád Kádru na jeho území, anebo ne… v každém případě se již
brzy dočkají odpovědí. Jessamy doufala, že Alexander Spal. Svět rozhodně nebyl
připraven na ztrátu jeho hluboko sahajících vědomostí.
„Jsi jediná, Jessamy, kdo si o
mě myslí, že jsem moudrý.“ Alexanderův stříbrný pohled působil nelidsky i na
andělskou rasu. „Všichni ostatní jsou přesvědčeni, že jsem násilné stvoření,
které žije pouze pro další válku.“
„Jsi oboje, Alexandře. Jsi moudrým stvořením,
které žije pro další válku. A vždycky jsi takový byl.“ Jessamy četla
v nejstarších historických knihách, na jejichž obsah už mnozí zapomněli.
V dobách dávno minulých se Alexanderovi podařilo vyjednat nejeden mír a
zachránit tak svět před nepředstavitelnými hrůzami. „Jsem přesvědčená, že pokud
bys byl znovu vystaven takové situaci“ a tím nemyslela malicherné argumenty
nebo bitvy kvůli hrdosti a pýše, ale opravdu situaci, kdy by se jednalo o čiré
zlo – „tak bys byl na straně dobra.“
Alexander ji obdařil nepatrným
úsměvem. „Jsi tak mladá, Jessamy. Bláhová by řekli mnozí.“
„A nemysleli si o tobě to samé,
když jsi vstoupil mezi dva bojující Pradávné?“
Jeho smích byl upřímný a vřelý
jako roztavené stříbro. „Pojď, mladičká Jessamy Projdi se se mnou a pověz mi
další příběhy z mého tvrdohlavého mládí.“
Usmála
se nad tou hořkosladkou vzpomínkou a opřela se o Galena. Kdyby se on odebral
Spát, zlomil by jí tím srdce. „Takhle,“ pronesla, když jim všichni andělé
zmizeli z dohledu a upíry pohltila temnota zelených lesů, které se
rozkládali kolem Věže, „sis začátek svého života v Raphaelových službách
nepředstavoval.“
Galen
ji chytil kolem pasu a tím jí přitiskl křídla k zádům. „Jsem tím, čím
jsem, Jessamy.“ Pronesl tiše. „Válka a zbraně budou vždycky součástí mého
života.“
„Já
vím, Galene.“ Možná, že tohle - napadlo ji a doufala, že se neplete – bylo
důvodem, pro odtažitost, kterou z něho cítila. Odtažitost, která ji
zraňovala. A pokud ano, tak to mohla ihned zastavit. „Od začátku jsem věděla,
kdo jsi a od začátku jsem tě chtěla.“
Galen
za ní ochranitelsky roztáhl křídla a omotal si její vlasy kolem pěsti.
Majetnickost jeho chování byla nepochybná… a přesto ji nepolíbil. Naposledy ji
vlastně políbil ještě v Útočišti. A přesto jí doutnající žár jeho pohledu i
tvrdost jeho těla, když se k němu přitiskla, prozradily, že ji chtěl pořád
stejně, jako tomu bylo předtím. „Mluv se mnou, ty tvrdohlavče.“
Jeho
nádherné oči, do kterých se možná zamilovala v momentě, kdy je poprvé
spatřila, se skryly za hustými řasami. „Chci tě, Jessamy.“ Přímočaré a upřímné,
prostě Galen. „Ale vděčnost není to, co od tebe potřebuju nazpět.“ Nečekaně
něžně chytil její tvář do dlaní a pokračoval, „pokud ke mně necítíš nic víc,
než vděčnost, tak mě to sice ochromí, ale nezastaví mě to v tom, abych byl
tvůj nejlepší přítel. Kamkoli, Jessamy. Vezmu tě létat kamkoli jen budeš
chtít.“
Jeho
slova i jeho přísaha ji zasáhly hluboko. Ale Jessamy jen mlčky poslouchala, protože
nevěděla, co mu odpovědět. Jak by mu neměla být vděčná za všechno, co pro ni
udělal? Nejen za to, že ji vzal létat, ale za to, že ji přinutil, aby otevřela
oči a začala skutečně žít.
„Nic
mi nedlužíš, Jessamy. A nejsou mezi námi žádné závazky, které bys měla ctít.“
Galenova slova byla krutá, ale jeho dotyk v sobě stále nesl hrubou
něžnost.
„Užívej
si svobody.“
Děkuji moc za další skvělou kapitolu
OdpovědětVymazatděkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji♥♥♥
OdpovědětVymazatĎakujem:-)
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolu.
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další skvělou kapitolu. Katka
OdpovědětVymazat%Dakujem za kapitolku.
OdpovědětVymazatDěkuji ;)
OdpovědětVymazatDíky za další úžasnou kapitolu.
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatMoc dakujem
OdpovědětVymazatDěkuji:)
OdpovědětVymazatMoc dekuji 😃
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatmoc pěkný, děkuji
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazat