Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angels dance - 6. kapitola

Kapitola 6
Rozechvěle se nadechla a pak vstala, aby šla zkontrolovat, zda už nebyl koláč upečený. „Mě nemůžeš přirovnávat k válečnému tažení, ze kterého chceš vzejít jako vítěz, Galene.“
Její nevelké životní zkušenosti a její niterní reakce na Galena, v ní vyvolávaly hněv, ale i kdyby tomu tak nebylo, to, co jí tu nabízel, bylo čiré šílenství. Až by jednou roztáhl křídla a ve službách Raphaela na desítky, možná i stovky let odletěl z Útočiště, tak by ji to tvrdě zasáhlo. Byla si toho dobře vědoma, když se za ním vydala z ložnice a v tu chvíli to byla ochotná riskovat. Ale jejich polibek… oh, ten hříšný a návykový polibek nebezpečně převrátil misky vah.

Pokud by dovolila, aby pokračovali dál, tak by ji jeho odchod jen tvrdě nezasáhl - jeho odchod by ji zlomil. „Neplýtvej na mě svým úsilím.“ Tak, jak jsem, budu muset žit na věčnost. Věčnost jako anděl, připoutaný k zemi. Neukazuj mi, jaké by to mezi námi mohlo být, když bys mi to pak vzal všechno pryč.
Galen nic neodpověděl, ale když prohlásila koláč za hotový, tak ho s velkým nadšením snědl. A když začala nahlas číst z knihy, kterou jí zabalil – jak mohl tenhle barbarský válečník vědět, že by bez knih, bez psaného slova, nemohla žít – tak ji v tichosti poslouchal. Později ho začala učit o spletitosti ve struktuře moci a síly v Kádru Desíti a tudíž o struktuře moci a síly ve světě. Byla to zvláštní, ale úžasná noc, která se zdála býti zamlženým snem. Už nikdy nechtěla, aby se rozednilo, ale když rozbřesk nakonec přišel, tak v nádherných barvách po celé čerstvě probuzené obloze.
Nakonec s ní v náruči Galen odletěl k jejímu domku a doprovodil ji až dovnitř. V její nepřítomnosti tu někdo velmi pečlivě uklidil. Téměř by věřila, že si cákance temně rudé krve jen představovala.
„Přeješ si tu zůstat, Jessamy?“
„Ano, ráda bych.“ Noc byla pryč a s ní i fata morgána, která by ji mohla zničit. Její domov byl jejím bezpečným přístavem, který si budovala mnoho a mnoho let. A nehodlala nikomu a ničemu dovolit, aby ji o tento bezpečný přístav připravil.
Galen přikývl a pak zamířil ven na dvorek. „Pokud budeš poslouchat svého strážce, tak tě tu bude schopen ochránit.“
„Samozřejmě, že budu.“  Odpověděla a vydala se ven za ním. Ploché kameny, kterými byl vykládaný dvorek, se už začínaly ohřívat od slunečních paprsků a hřály jí do bosých chodidel. Kousek od nich přistál černě okřídlený anděl a Jessamy na tváři ucítila závan chladného vánku, který zvířila jeho křídla.
„Jasone.“
Galen s Jasonem potichu prohodil několik slov a pak už svou pozornost věnoval zpět jí. „Dnes tě bude strážit Jason. Vrátím se, až budu vědět, že je pro tebe bezpečné znovu učit ve škole.“ A pak roztáhl křídla a vzlétl k obloze. Galen byl stvořením čiré síly… mužem, který pronásledoval ty, kteří ji chtěli umlčet tím nejkrutějším způsobem.
Za zády zaslechla šelest křídel a odtrhla svou pozornost od teď již prázdné oblohy. „Mám pro tebe připravenou další knihu, Jasone.“ Tenhle anděl byl dalším z těch, které nikdy neučila – jednoho dne se prostě zjevil v Útočišti už jako odrostlý mladík. Jessamy se Jasona nikdy nezeptala, jaký byl jeho život před tím, než přiletěl do Útočiště, ale věděla, že ho poznamenal hlubokými jizvami a znemožnil mu emocionální vývoj až do takové míry, že měl problémy navazovat jakékoli vztahy s ostatními. Halila ho emocionální samota, která se tak trochu podobala té její, ale tento tajemný anděl si držel odstup dokonce i od žen, které se mu sami podbízely. Jeho preferencí se stal život ve stínu.
„Děkuji, Jessamy.“  Od jeho černých vlasů se odrážely paprsky slunce. Nosil je v délce těsně nad ramena, sestříhané ve vrstvách, které zdůrazňovaly čisté křivky jeho tváře i tajemné tetování, které zakrývalo její levou část.
„Upíra, který tě napadl, jsme spojili s dvorem Alexandra, ale jeho lidé popírají vědomí o jeho skutcích.“
„Jaký je tvůj názor, Jasone?“ zeptala se, protože – navzdory jizvám jeho minulosti, nebo možná právě kvůli nim – měl zvláštní pohled na věci. Dokázal zaostřit přímo na jejich jádro a nenechal se ovlivnit ani předsudky, ani emocemi. V mnoha věcech byl naprostým protikladem Galena. Byl stejně tak taktní a mazaný, jako byl Galen hrubě tesaný a přímočarý.
„Velmi dobře vím, kdy se mám stáhnout, kdy mám svého oponenta nechat uchlácholit falešným pocitem bezpečí… a kdy mám zahájit finální, vítězný útok.“ 
Odpověděla mu, aby na ni neplýtval úsilím, ale někde hluboko uvnitř ní se skrýval slabý a lehkovážný hlásek, který chtěl, aby se jí dvořil, aby se o ni snažil, aby si našel cestu skrz obranné bariéry, které si kolem sebe vystavěla. Kdyby se tomuto hlásku poddala, tak by to bylo srdcervoucně nebezpečné, ale kdyby po ní někdo takhle moc toužil, tak by to za tu agónii mohlo stát.
„Řekl bych,“ začal Jason a jeho hlas pomalu pronikl jejími myšlenkami jako temný dým, „že Alexandrovi lidé říkají pravdu. Má celou řadu svých vlastních úkladných vrahů a dokonce i ten nejhorší z nich je ve své práci desetkrát lepší, než upír, kterého Galen popravil.“
„Raphael ví, že má být opatrný?“ Jako zapisovatelka andělské historie by měla být vůči válce, která se rýsovala na obzoru, nestranná, ale pro nejmladšího z archandělů měla slabost. Jako malý chlapec se tak krásně smál… nebo alespoň do doby, než začaly neúprosné projevy šílenství jeho otce, které vyústily v hrozivé rozhodnutí Raphaelovy matky – ukončit život druha, kterého milovala až do posledního dechu.
A dokonce i ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že už v poměrně nízkém věku vládl obrovskou mocí a silou, která převažovala tu její, se k ní Raphael vždy choval s velkou úctou a respektem. Ale i on se měnil. Možná to bylo u archandělů nevyhnutelné a s jejich obrovskou mocí se zákonitě musela dostavit i chladná arogance. Pokaždé, když se vracel do Útočiště, vídala méně a méně z chlapce, kterým býval a stával se čím dál tím více nemilosrdným stvořením, které bylo jedním z Kádru.
„Dmitri,“ odpověděl Jason na její otázku, „se ujistil, že se žádnému ze špehů nepodaří dostat se příliš blízko.“
„A ty si zajistil, aby měl Raphael své vlastní špehy na dvoře Alexandra.“
Jason neodpověděl a ani výraz jeho tváře – označené zvláštními točitými spirálami a liniemi tetování, které nikdy nikomu neobjasnil, a které mohlo být jak projevem úcty, tak bolestnou vzpomínkou – jí nic neprozradil. Nicméně Jessamy ho znala už příliš dlouho na to, aby věděla, že neponechával nic náhodě.
Jason se jí zadíval zpříma do očí a pronesl, „Galen nemá ženu, nemá milenku a ani se žádné ženě nezaslíbil.“
Už dávno se přestala podivovat nad tím, jak Jason věděl, co věděl, ale přesto se jí zatajil dech a zrychlil tep. „To jsem tak snadno čitelná?“ zeptala se. V ten moment se cítila příliš zranitelně.
„Ne,“ Jason se na moment odmlčel. „Ale Galenovo chování je celkem očividné.“
Galen nepřítomně hladil pírko krémové barvy s příměsí lehké červeně, které dříve odcizil a zvažoval, co se od Dmitriho dozvěděl o mrtvém upírovi. Samotný Alexander patrně v útoku zapletený nebyl, ale někdo z jeho dvora měl na Jessamy evidentně spadeno. Problémem ovšem byl fakt, že Alexandrovo území bylo obrovské a jeho dvůr byl jako rostoucí úl. Nebude jednoduché odhalit jedince, který za útokem stál – ale Jessamy byla pro tuto chvíli v bezpečí a v bezpečí zůstane tak dlouho, jak to bude potřeba.
Galen nedůvěřoval snadno, ale o Jasonovi slyšel ještě dříve, než dorazil do Útočiště. A také toho stínem zahaleného anděla už v minulosti viděl bojovat. Se svým zvláštním černým mečem byl jako prudká, smrtící bouře. A to bylo také důvodem, proč do jeho péče svěřil Jessamy. Nicméně stále měl v úmyslu být tím, kdo ji bude střežit v noci. Žádnému jinému muži nehodlal povolit, aby seděl v její kuchyni a sledoval, jak se s elegancí pohybuje kolem kamen, ze kterých se linula vůně čerstvě pečeného koláče… a hlavně sledovat, jak sama se sebou bojuje, aby se nepodívala jeho směrem.
Každý letmý pohled pro něho byl jako pohlazení a zároveň další prasklinou v jejím brnění. Měl sto chutí přitisknout si ji pevně k tělu, aby cítila jeho ztopořený úd a říct jí, že se ho mohla dotýkat, kdykoli ji napadne, a že pokud by se ho dotýkala svými ústy – všude – stal by se jejím oddaným otrokem.
V ten moment sám sobě přísahal, že se jednoho dne bude dotýkat jejích jemných křivek a hedvábné kůže, zatímco se pod ním bude bezmocně zmítat rozkoší. Zastrčil její pírko bezpečně do kapsy a roztáhl křídla. Blížil se čas, kdy měl ohodnotit bojovou připravenost skupiny Raphaelových válečníků, kteří pobývali v Útočišti.
Než stihl vzlétnout, přistála před ním vysoká žena anděl s ebonovou barvou kůže a s křídly podobnými křídlům motýla, známého svými oranžovými a černými znaky.
„Pane.“ Úhledně si složila křídla a s respektem uklonila hlavu. Její hříva prstýnkově kudrnatých vlasů byla spletená do utaženého copu.
„Už nejsem tvým komandérem, Zario.“
Žena ho obdařila zábleskem svých bílých zubů a v obou tvářích se jí objevily dolíčky. „Ať už na území Raphaela, nebo Tita, vždycky budeš mým komandérem. A Augustus má stejný názor.“
Galen doufal, že někteří z bojovníků, které dříve vedl a trénoval, ho budou následovat, ale rozhodně nečekal, že by to byl někdo ze zkušených válečníků. Natož tací, kteří zastávali vysoké pozice v Titově armádě. „Vítej,“ řekl a podal si s ní ruce ve známém stylu Titových bojovníků. „Nicméně svou loajalitu budeš muset prokázat i Raphaelovi.“
Zaria na něho pozvedla obočí. „Snad si nemyslíš, že jsem zvěd?“ V jejím tónu hlasu se neozývala ani stopa po urážce, jen zvědavost, díky níž byla tak talentovaným průzkumníkem.
„Myslím, že být mistr zbrojíř s sebou nese daleko více povinností a požadavků, než jsem si myslel.“ Pokynul na ni hlavou, aby ho následovala zpět – Zaria byla příliš silným a mocným andělem na to, aby ji okamžitě nepřivedl nahlásit Dmitrimu.
„Jak se daří Oriovi?“
„Je spokojen. A je hrdým otcem.“ Obdařila ho dalším zářivým úsměvem. „Za to Titus se chová, jak poraněný medvěd… rozpolcený mezi hrdostí a zuřivostí, že přišel o tvé schopnosti. Ale všechny ty malé děti ze dvora moc dobře vědí, jak získat jeho pozornost zpět.“
Děti byly mezi nesmrtelnými velmi, velmi vzácné a Titus neměl žádné své vlastní. Nicméně už po staletí adoptoval všechny děti každého svého padlého bojovníka a těmto maličkým daroval životy a výchovu, díky kterým se z nich stali sice hodní, ale velmi rozmazlení dospělí. „Přeci jen se pro ně najde nějaký využití.“
Když se ocitli mezi zdmi budov v Útočišti, tak se odvážil zeptat, „Moji rodiče?“
„Tvůj otec velmi bystře sleduje pohyb Alexandrovy armády.“
Nic jiného ani Galen od svého otce nečekal, vzhledem k tomu, že zastával funkci Titova hlavního vojevůdce.
„A tvoje matka“ - Zaria se záměrně dotkla špičkou křídla kamenem vykládané cesty, jako kdyby testovala strukturu nebo složení - „začala trénovat novou skupinu rekrutů.“
Tanae musela vědět o Zariině rozhodnutí opustit Titovu armádu – byl to očekávaný a ostře sledovaný důsledek při odchodu komandéra – a přesto mu po ní neposlala žádnou zprávu.
Od svého otce Galen nikdy nečekal víc, než vzdělání válečníka, ale mnoho a mnoho desetiletí strávil tím, že se snažil získat slova uznání od své matky… a to i přesto, že věděl, že jeho úsilí bylo zcela zbytečné.
Skutečnost byla taková, že Tanae byla anomálií mezi andělskými ženami. Byla zdatnou a hrdnou válečnicí, která nikdy nechtěla potomka. Budiž jí k dobru, že Galena vychovávala svědomitě, a zatímco se ho dvořané snažili rozmazlovat stejně jako ostatní děti – snaha, kterou zapudil s dětinskou zarputilostí – byla to vždy Tanae, na koho se snažil zapůsobit. Nebo alespoň do té doby, než konečně pochopil, že její lhostejnost nebyla záměrem, který ho měl motivovat k lepším výsledkům. Její lhostejnost byla skutečná a nefalšovaná. Když si to nakonec připustil, tak to zlomilo jeho dětské srdce.
„Budu se muset vrátit zpět ke dvoru Tita, abych formálně oznámila svůj zamýšlený odchod,“ pronesla Zaria a z jejího tónu hlasu poznal, že mu jeho otázky nepřišly vůbec zvláštní. „Můžu tvým rodičům doručit dopis.“
Zraněný chlapec, kterým kdysi býval, byl už dávno pryč a nahradil ho muž, který se nikdy před ničím ať už sebehorším, neschovával. „To nebude třeba.“
Teď, když se nacházel takhle daleko od dvora, který jeho matka nazývala svým domovem, mohl nakonec dát Tanae to, po čem vždy toužila – svobodu zapomenout na to, že kdy byla nucena kvůli dítěti, které vyrostlo v jejím lůně působit slabě a žensky.
„Přichází Keir,“ oznámil Jason jen chvíli před tím, než se objevila léčitelova tvář ve dveřích knihovny, kde Jessamy zrovna seděla. Keir měl prastarý pohled v mladě vypadajícím obličeji a štíhlou a elegantní postavu tanečníka. A také byl nejtalentovanějším léčitelem mezi anděly. Jeho vzhled byl tak křehce něžný, že působil téměř žensky… a přesto by si ho nikdo se ženou nespletl. Tiše jako kočka, která mu šla vedle nohou, vstoupil do místnosti a posadil se naproti ní. Jeho zlatě hnědá křídla se špičkami dotýkala huňatého měděně zbarveného koberce, který pokrýval podlahu. „Zdravým Jasone.“ Jakmile promluvil, jeho kočka vyskočila a usadila se na stolku vedle něho. Byla to malá, kouřově šedá Sphinx s výrazně žlutýma očima.
„Keire.“ Černě okřídlený anděl tiše opustil místnost a zavřel za sebou dveře.
„Mám strach o našeho překrásného Jasona,“ začal anděl s pohledem ještě stále setrvávajícím na těžkých dřevěných dveřích, za kterými stál Jason na stráži.
„Když přežiješ to, co si myslím, že přežil on, tak už se asi nebojíš ničeho.“
Jessamy zaťala ruku do jemně žluté látky svých šatů, její mysl se ještě stále zaobírala panikou, kterou v ní zanechalo její chování kolem Galena. „A není to vlastně dar?“
Keir zavrtěl hlavou a jeho hedvábné, černé vlasy se mu otřely o ramena. „Všichni bychom se měli něčeho bát, Jessamy.“ Něžně pohladil svou kočku po zádech a ona začala příst. „A stejně tak bychom všichni měli mít naději. Ale Jason nemá ani jedno.“
„A takový muž,“ zašeptala, „nemá důvod žít.“ V duši jí bodal strach o anděla, který měl tak nádherný hlas, že konkuroval hlasu Caliane, ale z něhož se každému sevřelo srdce.
„Raphael,“ pronesla a hlas se jí chvěl úlevou. „Jason přísahal svou loajalitu Raphaelovi a on by ho ze svých služeb nenechal jen tak odejít.“
„To je pravda. Arogance toho mladého archanděla je značná.“ Keir se pousmál, i on měl svého oblíbence mezi archanděly. „Doneslo se ke mně, že ten velký barbar, co ho Raphael přijal jako svého nového mistra zbrojíře, se ti dvoří.“
Jessamy trhla hlavou vzhůru. „Jasonovo povědomí dokážu pochopit, přestože ho nedokážu vysvětlit. Ale ty jsi byl dnem i nocí zavřený v Medice.“
Keirovu pozornost si vyžádalo velmi křehké, andělské novorozeně. Byl to první anděl narozený v Útočišti po dlouhých pěti letech. „Jak se daří tomu novorozeněti?“
Keir zakázal jakékoli návštěvy – protože jinak by chodby jejich léčitelského domu praskly ve švech.
„Kvůli jejímu rozčílenému křiku se nemohu na moment vzdálit. Možná je malá, ale už teď nemá ráda, když si jí nikdo nevšímá. Mám pocit, že z naší malé divošky jednou bude zdatná válečnice.“ Jeho oči se třpytily tak, jak to pro něho bylo jedinečné a naklonil se k ní blíže přes naleštěný dřevěný stůl. „A co se týče tvého barbara – tys mu dovolila, aby s tebou létal. Myslela sis snad, že si toho nikdo nevšimne?“
Jessamy těžce polkla. „Nemohu to dovolit, Keire. To nemůže pokračovat.“
„Proč ne?“
Přinutila se povolit ruce zaťaté v látce šatů a zpříma se zadívala do jeho vřelých, hnědých očí. A pak přiznala své nejhorší tajemství. „Věřím, že po mě skutečně touží,“ – v mysli jí vyvstala vzpomínka na jeho ztopořený úd, jeho hladová ústa i jak jí prsty majetnicky držel při polibku za bradu – „a nepopírám, že bych po něm netoužila i já.“ To bylo vskutku slabé vyjádření toho, co v ní Galen probouzel.
„A přesto tě něco drží zpět.“
„Vím, že přemýšlím příliš dopředu,“ pokračovala a přiložila si ruku na srdce v marném pokusu zmírnit bolest, kterou tyto myšlenky způsobovaly, „ale nemůžu si nepředstavit jeho zahořklost, až si uvědomí, že vztah se mnou mu přistřihne křídla a ukončí jeho rodovou linii.“
Jessamy by nikdy nevystavila malé dítě bolestné existenci, kterou si jako malá protrpěla ona. „Nebudu vahou, která ho takříkajíc stáhne dolů z oblohy.“
Když jí Keir odpověděl, jeho hlas byl tichý, ale jeho slova nemilosrdná. „Galen se nezdá být mužem, který by neměl dost odvahy. A jestli si o něm skutečně myslíš to, co si právě řekla, tak si v mých očích skutečně klesla, Jessamy.“
Zamrazilo ji až do morku kostí, protože Keirova slova byla až bolestně podobná tomu, co jí Galen řekl na okraji skály před svým domovem.

„Myslíš si, že jsem zbabělec…“ oznámila šeptem. „Myslíš si, že se schovávám za své křídlo.“

18 komentářů:

  1. Děkuji moc včeličko, za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad další kapitolky !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad další úžasné kapitoly :)

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za pokračování! 🐛

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za další kapitolu 💜

    OdpovědětVymazat
  9. Jsem moc ráda a děkuji za překlady, jsou mé oblíbené a obávala jsem se, že už nebudou.

    OdpovědětVymazat
  10. snad ten svůj strach překoná a dá jim šanci, děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  11. moc děkuji za další kapitolu

    OdpovědětVymazat