Kapitola 6
Rozechvěle
se nadechla a pak vstala, aby šla zkontrolovat, zda už nebyl koláč upečený. „Mě
nemůžeš přirovnávat k válečnému tažení, ze kterého chceš vzejít jako
vítěz, Galene.“
Její
nevelké životní zkušenosti a její niterní reakce na Galena, v ní vyvolávaly
hněv, ale i kdyby tomu tak nebylo, to, co jí tu nabízel, bylo čiré šílenství.
Až by jednou roztáhl křídla a ve službách Raphaela na desítky, možná i stovky
let odletěl z Útočiště, tak by ji to tvrdě zasáhlo. Byla si toho dobře
vědoma, když se za ním vydala z ložnice a v tu chvíli to byla ochotná
riskovat. Ale jejich polibek… oh, ten hříšný a návykový polibek nebezpečně
převrátil misky vah.
Pokud
by dovolila, aby pokračovali dál, tak by ji jeho odchod jen tvrdě nezasáhl - jeho
odchod by ji zlomil. „Neplýtvej na mě svým úsilím.“ Tak, jak jsem, budu muset žit na věčnost. Věčnost jako anděl,
připoutaný k zemi. Neukazuj mi, jaké by to mezi námi mohlo být, když bys
mi to pak vzal všechno pryč.
Galen
nic neodpověděl, ale když prohlásila koláč za hotový, tak ho s velkým
nadšením snědl. A když začala nahlas číst z knihy, kterou jí zabalil – jak
mohl tenhle barbarský válečník vědět, že by bez knih, bez psaného slova,
nemohla žít – tak ji v tichosti poslouchal. Později ho začala učit o
spletitosti ve struktuře moci a síly v Kádru Desíti a tudíž o struktuře
moci a síly ve světě. Byla to zvláštní, ale úžasná noc, která se zdála býti
zamlženým snem. Už nikdy nechtěla, aby se rozednilo, ale když rozbřesk nakonec
přišel, tak v nádherných barvách po celé čerstvě probuzené obloze.
Nakonec
s ní v náruči Galen odletěl k jejímu domku a doprovodil ji až
dovnitř. V její nepřítomnosti tu někdo velmi pečlivě uklidil. Téměř by
věřila, že si cákance temně rudé krve jen představovala.
„Přeješ
si tu zůstat, Jessamy?“
„Ano,
ráda bych.“ Noc byla pryč a s ní i fata morgána, která by ji mohla zničit.
Její domov byl jejím bezpečným přístavem, který si budovala mnoho a mnoho let.
A nehodlala nikomu a ničemu dovolit, aby ji o tento bezpečný přístav připravil.
Galen
přikývl a pak zamířil ven na dvorek. „Pokud budeš poslouchat svého strážce, tak
tě tu bude schopen ochránit.“
„Samozřejmě,
že budu.“ Odpověděla a vydala se ven za
ním. Ploché kameny, kterými byl vykládaný dvorek, se už začínaly ohřívat od
slunečních paprsků a hřály jí do bosých chodidel. Kousek od nich přistál černě
okřídlený anděl a Jessamy na tváři ucítila závan chladného vánku, který zvířila
jeho křídla.
„Jasone.“
Galen
s Jasonem potichu prohodil několik slov a pak už svou pozornost věnoval
zpět jí. „Dnes tě bude strážit Jason. Vrátím se, až budu vědět, že je pro tebe
bezpečné znovu učit ve škole.“ A pak roztáhl křídla a vzlétl k obloze.
Galen byl stvořením čiré síly… mužem, který pronásledoval ty, kteří ji chtěli
umlčet tím nejkrutějším způsobem.
Za
zády zaslechla šelest křídel a odtrhla svou pozornost od teď již prázdné
oblohy. „Mám pro tebe připravenou další knihu, Jasone.“ Tenhle anděl byl dalším
z těch, které nikdy neučila – jednoho dne se prostě zjevil v Útočišti
už jako odrostlý mladík. Jessamy se Jasona nikdy nezeptala, jaký byl jeho život
před tím, než přiletěl do Útočiště, ale věděla, že ho poznamenal hlubokými
jizvami a znemožnil mu emocionální vývoj až do takové míry, že měl problémy
navazovat jakékoli vztahy s ostatními. Halila ho emocionální samota, která
se tak trochu podobala té její, ale tento tajemný anděl si držel odstup dokonce
i od žen, které se mu sami podbízely. Jeho preferencí se stal život ve stínu.
„Děkuji,
Jessamy.“ Od jeho černých vlasů se
odrážely paprsky slunce. Nosil je v délce těsně nad ramena, sestříhané ve
vrstvách, které zdůrazňovaly čisté křivky jeho tváře i tajemné tetování, které
zakrývalo její levou část.
„Upíra,
který tě napadl, jsme spojili s dvorem Alexandra, ale jeho lidé popírají
vědomí o jeho skutcích.“
„Jaký
je tvůj názor, Jasone?“ zeptala se, protože – navzdory jizvám jeho minulosti,
nebo možná právě kvůli nim – měl zvláštní pohled na věci. Dokázal zaostřit
přímo na jejich jádro a nenechal se ovlivnit ani předsudky, ani emocemi.
V mnoha věcech byl naprostým protikladem Galena. Byl stejně tak taktní a
mazaný, jako byl Galen hrubě tesaný a přímočarý.
„Velmi dobře vím, kdy se mám
stáhnout, kdy mám svého oponenta nechat uchlácholit falešným pocitem bezpečí… a
kdy mám zahájit finální, vítězný útok.“
Odpověděla
mu, aby na ni neplýtval úsilím, ale někde hluboko uvnitř ní se skrýval slabý a
lehkovážný hlásek, který chtěl, aby se jí dvořil, aby se o ni snažil, aby si
našel cestu skrz obranné bariéry, které si kolem sebe vystavěla. Kdyby se
tomuto hlásku poddala, tak by to bylo srdcervoucně nebezpečné, ale kdyby po ní
někdo takhle moc toužil, tak by to za tu agónii mohlo stát.
„Řekl
bych,“ začal Jason a jeho hlas pomalu pronikl jejími myšlenkami jako temný dým,
„že Alexandrovi lidé říkají pravdu. Má celou řadu svých vlastních úkladných
vrahů a dokonce i ten nejhorší z nich je ve své práci desetkrát lepší, než
upír, kterého Galen popravil.“
„Raphael
ví, že má být opatrný?“ Jako zapisovatelka andělské historie by měla být vůči
válce, která se rýsovala na obzoru, nestranná, ale pro nejmladšího
z archandělů měla slabost. Jako malý chlapec se tak krásně smál… nebo
alespoň do doby, než začaly neúprosné projevy šílenství jeho otce, které vyústily
v hrozivé rozhodnutí Raphaelovy matky – ukončit život druha, kterého milovala
až do posledního dechu.
A
dokonce i ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že už v poměrně nízkém věku vládl
obrovskou mocí a silou, která převažovala tu její, se k ní Raphael vždy
choval s velkou úctou a respektem. Ale i on se měnil. Možná to bylo u
archandělů nevyhnutelné a s jejich obrovskou mocí se zákonitě musela
dostavit i chladná arogance. Pokaždé, když se vracel do Útočiště, vídala méně a
méně z chlapce, kterým býval a stával se čím dál tím více nemilosrdným
stvořením, které bylo jedním z Kádru.
„Dmitri,“
odpověděl Jason na její otázku, „se ujistil, že se žádnému ze špehů nepodaří
dostat se příliš blízko.“
„A ty
si zajistil, aby měl Raphael své vlastní špehy na dvoře Alexandra.“
Jason
neodpověděl a ani výraz jeho tváře – označené zvláštními točitými spirálami a
liniemi tetování, které nikdy nikomu neobjasnil, a které mohlo být jak projevem
úcty, tak bolestnou vzpomínkou – jí nic neprozradil. Nicméně Jessamy ho znala
už příliš dlouho na to, aby věděla, že neponechával nic náhodě.
Jason
se jí zadíval zpříma do očí a pronesl, „Galen nemá ženu, nemá milenku a ani se
žádné ženě nezaslíbil.“
Už
dávno se přestala podivovat nad tím, jak Jason věděl, co věděl, ale přesto se
jí zatajil dech a zrychlil tep. „To jsem tak snadno čitelná?“ zeptala se.
V ten moment se cítila příliš zranitelně.
„Ne,“ Jason
se na moment odmlčel. „Ale Galenovo chování je celkem očividné.“
Galen
nepřítomně hladil pírko krémové barvy s příměsí lehké červeně, které dříve
odcizil a zvažoval, co se od Dmitriho dozvěděl o mrtvém upírovi. Samotný
Alexander patrně v útoku zapletený nebyl, ale někdo z jeho dvora měl
na Jessamy evidentně spadeno. Problémem ovšem byl fakt, že Alexandrovo území
bylo obrovské a jeho dvůr byl jako rostoucí úl. Nebude jednoduché odhalit
jedince, který za útokem stál – ale Jessamy byla pro tuto chvíli v bezpečí
a v bezpečí zůstane tak dlouho, jak to bude potřeba.
Galen
nedůvěřoval snadno, ale o Jasonovi slyšel ještě dříve, než dorazil do Útočiště.
A také toho stínem zahaleného anděla už v minulosti viděl bojovat. Se svým
zvláštním černým mečem byl jako prudká, smrtící bouře. A to bylo také důvodem,
proč do jeho péče svěřil Jessamy. Nicméně stále měl v úmyslu být tím, kdo
ji bude střežit v noci. Žádnému jinému muži nehodlal povolit, aby seděl
v její kuchyni a sledoval, jak se s elegancí pohybuje kolem kamen, ze
kterých se linula vůně čerstvě pečeného koláče… a hlavně sledovat, jak sama se
sebou bojuje, aby se nepodívala jeho směrem.
Každý
letmý pohled pro něho byl jako pohlazení a zároveň další prasklinou
v jejím brnění. Měl sto chutí přitisknout si ji pevně k tělu, aby
cítila jeho ztopořený úd a říct jí, že se ho mohla dotýkat, kdykoli ji napadne,
a že pokud by se ho dotýkala svými ústy – všude – stal by se jejím oddaným
otrokem.
V ten
moment sám sobě přísahal, že se jednoho dne bude dotýkat jejích jemných křivek
a hedvábné kůže, zatímco se pod ním bude bezmocně zmítat rozkoší. Zastrčil její
pírko bezpečně do kapsy a roztáhl křídla. Blížil se čas, kdy měl ohodnotit
bojovou připravenost skupiny Raphaelových válečníků, kteří pobývali
v Útočišti.
Než
stihl vzlétnout, přistála před ním vysoká žena anděl s ebonovou barvou
kůže a s křídly podobnými křídlům motýla, známého svými oranžovými a
černými znaky.
„Pane.“
Úhledně si složila křídla a s respektem uklonila hlavu. Její hříva
prstýnkově kudrnatých vlasů byla spletená do utaženého copu.
„Už
nejsem tvým komandérem, Zario.“
Žena
ho obdařila zábleskem svých bílých zubů a v obou tvářích se jí objevily
dolíčky. „Ať už na území Raphaela, nebo Tita, vždycky budeš mým komandérem. A
Augustus má stejný názor.“
Galen
doufal, že někteří z bojovníků, které dříve vedl a trénoval, ho budou
následovat, ale rozhodně nečekal, že by to byl někdo ze zkušených válečníků.
Natož tací, kteří zastávali vysoké pozice v Titově armádě. „Vítej,“ řekl a
podal si s ní ruce ve známém stylu Titových bojovníků. „Nicméně svou
loajalitu budeš muset prokázat i Raphaelovi.“
Zaria
na něho pozvedla obočí. „Snad si nemyslíš, že jsem zvěd?“ V jejím tónu
hlasu se neozývala ani stopa po urážce, jen zvědavost, díky níž byla tak
talentovaným průzkumníkem.
„Myslím,
že být mistr zbrojíř s sebou nese daleko více povinností a požadavků, než
jsem si myslel.“ Pokynul na ni hlavou, aby ho následovala zpět – Zaria byla
příliš silným a mocným andělem na to, aby ji okamžitě nepřivedl nahlásit
Dmitrimu.
„Jak
se daří Oriovi?“
„Je
spokojen. A je hrdým otcem.“ Obdařila ho dalším zářivým úsměvem. „Za to Titus
se chová, jak poraněný medvěd… rozpolcený mezi hrdostí a zuřivostí, že přišel o
tvé schopnosti. Ale všechny ty malé děti ze dvora moc dobře vědí, jak získat
jeho pozornost zpět.“
Děti
byly mezi nesmrtelnými velmi, velmi vzácné a Titus neměl žádné své vlastní.
Nicméně už po staletí adoptoval všechny děti každého svého padlého bojovníka a
těmto maličkým daroval životy a výchovu, díky kterým se z nich stali sice
hodní, ale velmi rozmazlení dospělí. „Přeci jen se pro ně najde nějaký využití.“
Když
se ocitli mezi zdmi budov v Útočišti, tak se odvážil zeptat, „Moji
rodiče?“
„Tvůj
otec velmi bystře sleduje pohyb Alexandrovy armády.“
Nic
jiného ani Galen od svého otce nečekal, vzhledem k tomu, že zastával
funkci Titova hlavního vojevůdce.
„A
tvoje matka“ - Zaria se záměrně dotkla špičkou křídla kamenem vykládané cesty,
jako kdyby testovala strukturu nebo složení - „začala trénovat novou skupinu
rekrutů.“
Tanae
musela vědět o Zariině rozhodnutí opustit Titovu armádu – byl to očekávaný a ostře
sledovaný důsledek při odchodu komandéra – a přesto mu po ní neposlala žádnou zprávu.
Od
svého otce Galen nikdy nečekal víc, než vzdělání válečníka, ale mnoho a mnoho
desetiletí strávil tím, že se snažil získat slova uznání od své matky… a to i
přesto, že věděl, že jeho úsilí bylo zcela zbytečné.
Skutečnost
byla taková, že Tanae byla anomálií mezi andělskými ženami. Byla zdatnou a
hrdnou válečnicí, která nikdy nechtěla potomka. Budiž jí k dobru, že
Galena vychovávala svědomitě, a zatímco se ho dvořané snažili rozmazlovat
stejně jako ostatní děti – snaha, kterou zapudil s dětinskou zarputilostí
– byla to vždy Tanae, na koho se snažil zapůsobit. Nebo alespoň do té doby, než
konečně pochopil, že její lhostejnost nebyla záměrem, který ho měl motivovat
k lepším výsledkům. Její lhostejnost byla skutečná a nefalšovaná. Když si
to nakonec připustil, tak to zlomilo jeho dětské srdce.
„Budu
se muset vrátit zpět ke dvoru Tita, abych formálně oznámila svůj zamýšlený
odchod,“ pronesla Zaria a z jejího tónu hlasu poznal, že mu jeho otázky
nepřišly vůbec zvláštní. „Můžu tvým rodičům doručit dopis.“
Zraněný
chlapec, kterým kdysi býval, byl už dávno pryč a nahradil ho muž, který se
nikdy před ničím ať už sebehorším, neschovával. „To nebude třeba.“
Teď,
když se nacházel takhle daleko od dvora, který jeho matka nazývala svým
domovem, mohl nakonec dát Tanae to, po čem vždy toužila – svobodu zapomenout na
to, že kdy byla nucena kvůli dítěti, které vyrostlo v jejím lůně působit
slabě a žensky.
„Přichází
Keir,“ oznámil Jason jen chvíli před tím, než se objevila léčitelova tvář ve
dveřích knihovny, kde Jessamy zrovna seděla. Keir měl prastarý pohled
v mladě vypadajícím obličeji a štíhlou a elegantní postavu tanečníka. A
také byl nejtalentovanějším léčitelem mezi anděly. Jeho vzhled byl tak křehce
něžný, že působil téměř žensky… a přesto by si ho nikdo se ženou nespletl. Tiše
jako kočka, která mu šla vedle nohou, vstoupil do místnosti a posadil se
naproti ní. Jeho zlatě hnědá křídla se špičkami dotýkala huňatého měděně
zbarveného koberce, který pokrýval podlahu. „Zdravým Jasone.“ Jakmile
promluvil, jeho kočka vyskočila a usadila se na stolku vedle něho. Byla to
malá, kouřově šedá Sphinx s výrazně žlutýma očima.
„Keire.“
Černě okřídlený anděl tiše opustil místnost a zavřel za sebou dveře.
„Mám
strach o našeho překrásného Jasona,“ začal anděl s pohledem ještě stále
setrvávajícím na těžkých dřevěných dveřích, za kterými stál Jason na stráži.
„Když
přežiješ to, co si myslím, že přežil on, tak už se asi nebojíš ničeho.“
Jessamy
zaťala ruku do jemně žluté látky svých šatů, její mysl se ještě stále zaobírala
panikou, kterou v ní zanechalo její chování kolem Galena. „A není to
vlastně dar?“
Keir
zavrtěl hlavou a jeho hedvábné, černé vlasy se mu otřely o ramena. „Všichni
bychom se měli něčeho bát, Jessamy.“ Něžně pohladil svou kočku po zádech a ona
začala příst. „A stejně tak bychom všichni měli mít naději. Ale Jason nemá ani
jedno.“
„A
takový muž,“ zašeptala, „nemá důvod žít.“ V duši jí bodal strach o anděla,
který měl tak nádherný hlas, že konkuroval hlasu Caliane, ale z něhož se
každému sevřelo srdce.
„Raphael,“
pronesla a hlas se jí chvěl úlevou. „Jason přísahal svou loajalitu Raphaelovi a
on by ho ze svých služeb nenechal jen tak odejít.“
„To je
pravda. Arogance toho mladého archanděla je značná.“ Keir se pousmál, i on měl
svého oblíbence mezi archanděly. „Doneslo se ke mně, že ten velký barbar, co ho
Raphael přijal jako svého nového mistra zbrojíře, se ti dvoří.“
Jessamy
trhla hlavou vzhůru. „Jasonovo povědomí dokážu pochopit, přestože ho nedokážu
vysvětlit. Ale ty jsi byl dnem i nocí zavřený v Medice.“
Keirovu
pozornost si vyžádalo velmi křehké, andělské novorozeně. Byl to první anděl
narozený v Útočišti po dlouhých pěti letech. „Jak se daří tomu
novorozeněti?“
Keir
zakázal jakékoli návštěvy – protože jinak by chodby jejich léčitelského domu
praskly ve švech.
„Kvůli
jejímu rozčílenému křiku se nemohu na moment vzdálit. Možná je malá, ale už teď
nemá ráda, když si jí nikdo nevšímá. Mám pocit, že z naší malé divošky jednou
bude zdatná válečnice.“ Jeho oči se třpytily tak, jak to pro něho bylo
jedinečné a naklonil se k ní blíže přes naleštěný dřevěný stůl. „A co se
týče tvého barbara – tys mu dovolila, aby s tebou létal. Myslela sis snad,
že si toho nikdo nevšimne?“
Jessamy
těžce polkla. „Nemohu to dovolit, Keire. To nemůže pokračovat.“
„Proč
ne?“
Přinutila
se povolit ruce zaťaté v látce šatů a zpříma se zadívala do jeho vřelých,
hnědých očí. A pak přiznala své nejhorší tajemství. „Věřím, že po mě skutečně
touží,“ – v mysli jí vyvstala vzpomínka na jeho ztopořený úd, jeho hladová
ústa i jak jí prsty majetnicky držel při polibku za bradu – „a nepopírám, že
bych po něm netoužila i já.“ To bylo vskutku slabé vyjádření toho, co v ní
Galen probouzel.
„A
přesto tě něco drží zpět.“
„Vím,
že přemýšlím příliš dopředu,“ pokračovala a přiložila si ruku na srdce
v marném pokusu zmírnit bolest, kterou tyto myšlenky způsobovaly, „ale
nemůžu si nepředstavit jeho zahořklost, až si uvědomí, že vztah se mnou mu
přistřihne křídla a ukončí jeho rodovou linii.“
Jessamy
by nikdy nevystavila malé dítě bolestné existenci, kterou si jako malá protrpěla
ona. „Nebudu vahou, která ho takříkajíc stáhne dolů z oblohy.“
Když
jí Keir odpověděl, jeho hlas byl tichý, ale jeho slova nemilosrdná. „Galen se
nezdá být mužem, který by neměl dost odvahy. A jestli si o něm skutečně myslíš
to, co si právě řekla, tak si v mých očích skutečně klesla, Jessamy.“
Zamrazilo
ji až do morku kostí, protože Keirova slova byla až bolestně podobná tomu, co
jí Galen řekl na okraji skály před svým domovem.
„Myslíš
si, že jsem zbabělec…“ oznámila šeptem. „Myslíš si, že se schovávám za své
křídlo.“
Děkuji moc včeličko, za další kapitolu
OdpovědětVymazatMoc děkuji♥♥♥
OdpovědětVymazatDěkuji :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za skvělou kapitolu. Katka
OdpovědětVymazat%Dakujem
OdpovědětVymazatDěkuji. :-) Renča
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad další kapitolky !!!!!!
OdpovědětVymazatDíky za překlad další úžasné kapitoly :)
OdpovědětVymazatděkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatMoc dekuji 😃
OdpovědětVymazatMoc děkuji za pokračování! 🐛
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatDěkuji za další kapitolu 💜
OdpovědětVymazatJsem moc ráda a děkuji za překlady, jsou mé oblíbené a obávala jsem se, že už nebudou.
OdpovědětVymazatsnad ten svůj strach překoná a dá jim šanci, děkuji za překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji
OdpovědětVymazatmoc děkuji za další kapitolu
OdpovědětVymazat