Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angel's wolf - 6. kapitola

Následujícího dne puklo Nimry srdce nanovo. Byla zrovna v knihovně, procházela své poznámky a vodítka, jež by ji mohla dovést k totožnosti osoby z jejího dvora, napojené na někoho, kdo by si mohl obstarat Půlnoc – tato fakta kontrolovala již dříve a bez výsledku, ale Noel ji požádal, aby to udělala znovu, pro případ, že by se objevilo něco nového – když do místnosti vběhla Violet. Tvář dívky byla smáčena slzami. "Moje Lady, Mimóza-"

Než stihla Violet dokončit větu, Nimra už obíhala stůl. "Kde?"
"V zahradě pod balkónem." To bylo oblíbené místo, kam se chodila její stará kočka vyhřívat na slunce. Nimra proběhla chodbami a vběhla na balkón, z něhož spatřila Noela spolu s Christianem, kteří seděli v podřepu pod schody. Noel měl plnou náruč něčeho a ve chvíli, kdy si Nimra uvědomila, co bylo jeho břímě, bodlo ji u srdce. Její smutek umírnilo pouze vědomí, že Mimóza prožila dlouhý a šťastný život.

V tu chvíli ji spatřil Christian, vzlétl do vzduchu a přistál na balkóně přímo před ní. "Moje Lady, bude lepší, když ne-" Nimra se ale kolem něj prosmýkla, roztáhla křídla a vzlétla. Její smutek se při pokusu zabránit jí vidět Mimózu, změnil do podivného druhu paniky. V momentě, kdy přistála naproti Noelovi, první věcí, kterou spatřila, byl nehybný šedý ocas, který mu visel přes paži.
"Přišla jsem pozdě..." Pak se ale ozvalo slabé mňouknutí a Nimra se okamžitě naklonila k Noelovi, aby si od něho kočku vzala. Aniž by řekl jediné slovo, jí ji Noel předal. Jakmile se Mimóza ocitla v náruči své paničky, zdálo se, že se uklidnila. Nimra jí tiše pobrukovala a kočka si položila hlavu na její hrudník.

O pět tichých minut později, její mnohaletá, milovaná společnice odešla. Nimra bojovala se slzami, které u anděla její síly a zodpovědnosti nebyli na místě. Zvedla hlavu a setkala se s modrým pohledem, který přetékal hněvem."Je tu něco, co bych měla vědět?"
Noel kývl směrem ke kousku masa, které leželo na zemi, hned vedle místa, kde se Mimóza ráda slunila. "Budeme ho muset nechat otestovat, ale věřím, že bylo otrávené." Pak jí ukázal místo, kde chudinka Mimóza vyvrhla další, už pozřený kus masa. 
"Violet." Služebná zrovna sbíhala ze schodů s plastovým pytlíkem v ruce. Noel si ho od ní vzal a sebral maso, které leželo na zemi. "Já se o to postarám," řekl služebné, když si od něho pytlík chtěla vzít. Dívka přikývla, na okamžik zaváhala a pak vyběhla po schodech zpět. "Připravím pro Lady čaj."

Žádný druh čaje by nemohl utišit zuřivost, která ovládala její srdce, ale nakonec se Nimra rozhodla, že Mimózyna ducha ničím takovým nepošpiní. Stále držela tělíčko svého milovaného mazlíčka, otočila se a vykročila směrem k jižním zahradám. Zahrady byly divoce rostoucí a opravdu úchvatné a dokud jí věk nepřistihl křídla, bylo to Mimózino oblíbené místo na hraní.

Nimra si byla vědoma dvou hlubokých mužských hlasů, které ji následovaly a věděla, že jakékoli rozpory mezi nimi zavládly, Noel zvítězil, protože se objevil po jejím boku. Upír po celou dobu, dokud vedle nich nepřistál Christian s malou lopatou v ruce, neřekl jediné slovo. Pak si ji od něho vzal a Nimra zaslechla, že andělovi něco šeptal. Nedlouho po té, Christian za šelestu křídel odletěl. Nimra se nepokoušela jejich konverzaci zaslechnout, svou pozornost obrátila k Mimóze a snažila se jí chovat jak nejšetrněji dovedla. "Byla si mi věrnou společnicí," řekla kočce a stáhlo se jí hrdlo. "Budeš mi chybět."

Někteří – smrtelní a zrovna tak nesmrtelní – by jí za to, že věnovala tolik lásky stvoření s tak pomíjivou délkou života, nazvali hloupou. Ale oni tomu nerozuměli.
"Nesmrtelní," řekla Noelovi, když se přibližovali k jižním zahradám, "žijí tak dlouho, že se staneme znuděnými a naše srdce zatvrdnou. Pro některé je pak krutost a bolest těmi jedinými věcmi, které v nás dokážou vyvolat nějaké pocity."
Nazarach, vládce Atlanty a přilehlého okolí, byl takovým andělem. Jeho domovem se odrážely ozvěny křiku.

"Zvíře je nevinné," odpověděl jí Noel, "bez záludnosti, nebo skrytých motivů. Když nějaké miluješ, pěstuleš si tak něžnost ve svém vlastním srdci."
Nimru vůbec nepřekvapilo, že tu tichou pravdu dokázal pochopit.
"Tolik mne toho naučila." Nimra prošla pod kamenným obloukem, který byl vstupem do skrytých zahrad, jež Mimóza tolik obdivovala.

Jakmile se Noel rozhlédl a všiml si pnoucích se růží, divokých květin, pekanových a dalších stromů, obtěžkaných plody, zaslechla, jak zalapal po dechu. Cestičky tu byly natolik zarostlé, že už je téměř nebylo vidět. "Nevěděl jsem, že něco takového může skutečně existovat." Natáhl ruku a dotkl se extravagantní bílé růže. Nimra věděla, že nepociťoval šok, ale údiv. Stejně jako Mimóza, když byla ještě kotě, v sobě měl i Noel dotek divokosti.

"Myslím si, že by byla ráda součástí téhle zahrady." Měla stažené hrdlo a pálilo ji, jako kdyby polkla brusný papír. Když procházela zarostlými cestičkami k místu pod stínícími větvemi magnolie, která tu přežila bouře, divoké větry i čas, Noel ji tiše následoval. Jakmile se zastavila, uchopil lopatu a začal kopat. Vykopat hrob hluboký pro Mimózy tělíčko netrvalo dlouho, ale namísto toho, aby na ni kývl, aby svého mazlíčka uložila dovnitř, se Noel vydal k nejbližšímu keři, plnému květů. Natrhal plnou náruč, vrátil se zpět a pokryl jimi dno malého hrobečku. Nimra už déle nedokázala své slzy zadržet. Během doby, kdy se Noel ke keři ještě dvakrát vrátil, jí tiše stékaly po tvářích.

Když byl hotov, hrobeček byl vystlán kobercem růžových, bílých a žlutých okvětních lístků, které působily jako čerstvě napadlý sníh. Nimra si klekla, vtiskla na hlavu svého mazlíčka poslední polibek a uložila ji dovnitř. Když vytahovala ruce z pod Mimózina těla, okvětní lísky se o ní otřely jako hedvábná peřinka.
"Měla jsem přinést něco, do čeho bych jí zabalila."
"Myslím," odpověděl Noel a zasypal Mimózu dalšími květy, "že by dala přednost tomuhle. Řekl bych, že je to příhodný pohřeb pro kočku, která se tu ráda potulovala, nemyslíš?"

Nimra trhavě přikývla, sáhla za sebe a vytrhla si několik peříček z křídel.
"Když byla ještě kotě," řekla Noelovi, "byla Mimóza přímo fascinovaná mým peřím a jakmile jsem nedávala pozor, pokoušela se mi je vytrhnout."
"A uspěla?"
"Jednou, nebo dvakrát ano," odpověděla a unikl ji plačtivý smích.
"A pak s nimi utíkala, jako s větrem o závod. Nikdy jsem nepřišla na to, kam si je schovala."

S těmito slovy položila svoje peří vedle Mimózy a pak jí překryla další vrstvou květů. "Sbohem, maličká."
Noel tiše zakryl hrob hlínou a Nimra vedle kamene, který našel někde v zahradách a umístil ho na jeho vrchol, položila další květy. Po dlouhé, tiché minuty jen stáli vedle hrobu. Pak Nimru vytrhlo pohlazení větru, bylo jemné jako povzdech. Sama si smutně povzdychla, otočila se a s Noelem po boku se vydala zpět.

Noel se dotkl jejího ramene. "Počkej." Opřel si lopatu o stehno a oběma palci jí setřel slzy z tváří. "Tak," zašeptal, "teď si zase Nimra. Silná, krutá a nemilosrdná."
Nimra se naklonila směrem k jeho doteku a když jí položil na obličej obě dlaně, když se dotkl rty těch jejích, nepřipomněla mu, že měl být jejím vlkem, ne jejím milencem.

Namísto toho ho nechala, aby ochutnal její rty, aby svou drsnou mužností zahřál chladné místo v jejím srdci. Když se od ní odtáhl, chytila ho za košili. "Ještě, Noeli." Byl to téměř rozkaz.
"Nechci využít situace. Dnes budu tvým přítelem."
"Fen byl mým přítelem po mnoho desetiletí," odpověděla mu a když k ní natáhl ruku, vsunula mu do ní tu svou. "A nikdy ho nenapadlo mně políbit."
"Očividně budu jiným druhem přítele, než pro tebe byl Fen."

Jeho odlehčená slova ji zvládla uklidnit do okamžiku, než se ocitli v hlavní zahradě. Pak se opět stala andělem, který vládl New Orleans a přilehlému okolí – tvrdým, mocným a bez jakýchkoli slabin.
"Zjistíš, kdo ublížil Mimóze," řekla Noelovi, "a pak mi to řekneš."
Pachatel tohoto činu se nedočká žádného slitování.

První věc, kterou Noel udělal poté, co doprovodil Nimru do její soukromé pracovny, bylo, že se vydal hledat Violet. Služebná se na něho krátce, ale významně zahleděla, když mu přinesla plastový pytlík – jež i s obsahem dříve předal Christianovi. Potřeboval být po Nimřině boku, když pohřbívala Mimózu.

Nestačil udělat ani tři kroky a v chodbě se objevila Violet s čajovým setem v ruce.
„Viděla jsem, že se Lady Nimra vrátila,“ řekla Noelovi a na čele se jí objevily vrásky obav. „Mám jí to…“
„Já jí to odnesu,“ odpověděl Noel. „Počkej tu na mě.“ Dívka mírně přikývla a Noel se vydal zpět do pracovny.
Nimra stála u okna, zády ke dveřím. Položil tác na konferenční stolek, stoupl si za ni a položil jí ruce na ramena. „Sněz něco.“
„Nemám hlad, Noeli.“

Věděl, že tato silná žena, která měla srdce milovat tak malé a bezbranné stvoření, potřebuje truchlit v soukromí a tak ji s lehkým pohlazením po vlasech opustil.
Violet se napůl schovávala ve výklenku chodby a oči měla plné strachu. „Jestli mě tu uvidí Noeli, tak jí to dojde.“
„Kdo?“ zeptal se, přestože měl velmi dobrou představu.
„Amaryiah.“ Dívka se pevně objala pažemi. „Myslela si, že když přišla do kuchyně, tak tam nikdo nebyl. Schovávam se, když je někde poblíž – protože je zlá.“ Violet se zhluboka nadechla. „Viděla jsem jí, jak vzala to maso. Myslela jsem si, že je to divné, ale nedělala jsem si s tím starosti.“
„Děkuju ti, Violet,“ řekl a byl si jistý, že říkala pravdu. „Nikdo se nedoví, že ta informace pochází od tebe.“ Služebná pokrčila rameny. „Kdybys to potřeboval, odpřísáhnu to klidně před celým dvorem. Mimóza umřela tak brzo po Královně, to mojí Lady zlomí srdce. Někteří říkají, že žádné nemá, ale já vím své.“

Po té, co Violet odešla, zůstal Noel stát na chodbě ještě dlouhou dobu a zvažoval dívčino prohlášení. Nehledě na jeho víru v její tvrzení, faktem zůstávalo, že to bylo její slovo proti slovu ženy upíra, která byla dcerou nejdůvěryhodnějšího člena celého dvora. Amaryiah by mohla Violet obvinit z úplně stejné věci.

Tou dobou, kdy se rozhodl k akci, už se stmívalo. Odešel ze soukromého křídla a zamířil ne do hlavní místnosti, ale k Fenovu domku. Přesně jak očekával, byla Amaryiah doma se svým otcem. Po Fenově pozvání, Noel poseděl s postarším mužem a hovořili spolu o všem a zároveň o ničem. Jakmile se dostali k tématu Mimózy, ujistil se, že se střetl s pohledem Amaryiah.
„Mám velmi dobrou představu, kdo stojí za tímto zbabělým skutkem,“ řekl a ani v nejmenším se nesnažil skrýt své pohrdání. „Otázkou zůstává, jak tvrdě na tu osobu budu muset přitlačit.“

Ze způsobu, jakým Amaryiah zbledla, bylo jasné, že jeho výhružku pochopila. A pokud v ní byla jediná skutečně dobrá věc, byla to láska k otci. Pohledem ho prosila, aby toto téma před Fenem už nezmiňoval. Noel neměl v úmyslu starému muži ublížit – svou hrozbu by nikdy nesplnil – a po pár minutách se připravil k odchodu.
„Ještě si s Noelem trochu popovídám, tati,“ řekla žena upír a vstala. Její svěží fialové šaty jí ve vlnách sklouzly ke kotníkům, byly bez rukávů a lehké a vzdušné jako vítr.
„Jen běž.“ Zachechtal se Fen. „Jen si pamatuj, že patří andělovi a nepytlač na Nimry území.“ Z Amaryiah tuhého úsměvu bylo jasné, že připomenutí svého místa v hierarchii rozhodně neoceňovala. Ale když promluvila, její tón byl lehký, „nějaké mozkové buňky ještě mám.“ Její reakce vyvolala u Fena chrchlavý smích a jeho hrudník rachotil způsobem, který v Noelovi vyvolal obavy. Amariyah byla okamžitě po jeho boku. „Tatínku.“ Fen její pomoc odmávl rukou. „Jen běž, Mariyah.“
„Měli bychom ti zavolat doktora,“ přidal se Noel. Vůbec se mu nelíbila obtížnost, se kterou dýchal. Fen se ale dál smál a jeho temné oči se zatřpytily. „Ani doktor proti stárnutí nic nezmůže. Jsem starý muž s tělem starého muže.“

Když Amariyh zaváhala, Fen nutil Noela, aby ji vzal s sebou. Noel by trval na lékaři, ale stačil mu jeden pohled do Fenovi tváře, aby poznal, že by to byla ztráta času – mužovo tělo mohlo být staré, ale jeho vůle byla stále silná jako ocel. Taková vůle vyžadovala respekt. „Dokud se opět neuvidíme, nashle,“ řekl Fenovi, když s přikývnutím odcházel a Amariyahu vedl s sebou.

Procházeli se daleko v zelenajících se zahradách a Amariyah celou dobu mlčela. Její chůze byla trhavá a její páteř ztuhlá. „Jak si přišel na to, že jsem to byla já?“ zeptala se, když se ocitli na úplně opuštěném místě, pod větvemi starého stromu.
„Na tom nezáleží. Na čem záleží je, proč si to udělala.“
Ladně pokrčila rameny. Její krása byla pošpiněna ošklivostí jejího výrazu. „Proč se staráš? Její výsost mně za to, že jsem tu ošklivou starou věc ušetřila trápení, stejně popraví a pak bude s jejím dokonalým světem zase všechno v pořádku.“
Noel si její nevysvětlitelné nevraživosti vůči Nimře všiml hned při jejich prvním setkání, ale tato bezcitnost byla zcela nečekaná. „Proč, Amariyah?“ Zeptal se znovu a během čekání na odpověď chytil list, který spadl ze stromu a snášel se k zemi.

Žena upír zasyčela a ukázala na něho třesoucím se prstem. „Ona bude žít věčně, zatímco já musím sledovat, jak můj otec umírá.“ Pak si přitlačila pěst na srdce. „Ptal se jí, zda by mohl být Stvořen a ona ho odmítla! Nyní je z něho starý muž, který má před sebou posledních pár okamžiků života a každý z těch okamžiků je pro něho bolestivý.“
Noel nevěděl, jak andělé vybírali kandidáty pro Stvoření, ale byl členem Raphaelovy vyšší gardy dost dlouho na to, aby pochopil, že to zahrnovalo biologickou kompatibilitu. Ze všeho, čeho tu byl svědkem a co vyzařovalo z přátelství mezi Nimrou a Fenem, bylo jasné, že žena anděl by Fena Stvořila, kdyby toho byla schopná.

„Ví tvůj otec o tom, jak se cítíš?“ zeptal se a palcem třel hladký povrch listu, který měl v dlani. Její tvář se zkřivila do masky vzteku. „On ji zbožňuje – co se jeho týče, ta mrcha nemůže udělat nic špatně. Dokonce ji ani neviní z toho, že umírá! Řekl mi, že jsou tu věci, o kterých nevím a tím jí opět obhajoval.“
Vůči Amariyahině bolesti, která ji dohnala k tak ohavnému skutku, bylo nemožné necítit lítost, ale v žádném případě to neomlouvalo její zločin a nesnížilo jeho hněv.
„A Půlnoc?“
„Já jsem o půlnoci nic neudělala.“ Odpověděla prudce. „To maso jsem jí dala za úsvitu. Tak… tady máš svoje přiznání a teď mě můžeš vzít k tý, co tě drží na vodítku.“

Na její narážku nereagoval. Na rozdíl od Amariyah, Noel přesně věděl, kým byl – ačkoli Nimra by možná nesouhlasila – on chápal, že dokonce ani anděl nemohl být na všechno sám. Raphael měl svou Sedmu. A Nimra bude mít Noela. Navzdory jakýmkoli tajemstvím, začínal být více a více přesvědčen, že to, čeho tu byl svědkem, byla pravda, zatímco Nimřina krutá reputace byla jen velmi chytře připravenou iluzí.

Namísto toho, aby Fenovu dceru vzal přímo do soukromého křídla, jí zavedl do knihovny ve spodním patře – v tom spatřil Christiana – a požádal ho, aby ji tam pohlídal. „Vypadám snad jako tvůj sluha?“ Zeptal se anděl nepřátelsky.
„Na tohle teď nemám čas, Christiane.“ Anděl přimhouřil své bystré oči, ale pak přikývl. „Budu ji hlídat.“

Jakmile jí Noel prozradil pachatelovu identitu, Nimra nevěřícně zavrtěla hlavou. „Věděla jsem, že byla trochu vzpurná, ale nikdy bych neřekla, že by mohla udělat něco takového.“
„Jsem přesvědčený, že s Půlnocí neměla nic společného,“ pokračoval Noel věcným tónem, ale z očí mu sršel ten nejčernější hněv. „Když jsem toto téma zmínil, zdála se mi upřímně zmatená.“
Nimřiny žíly zaplavil mrazivě chladný led. „Takže jsou v mém dvoře dvě osoby, které mě nenávidí – moje schopnost odhadnout své vlastní lidi krapet pokulhává, že?“
„Tenhle dvůr má srdce, které většina ostatních postrádá.“ To byla od jejího vlka prudká slova. „Nenech takové, jako je Amariyah a jí podobní, aby tě připravili o to, co si tu vybudovala.“ Natáhl k ní ruku. A čekal.
Nikdy nemůžu působit jako slabá.
A přesto k němu natáhla svou a vložila ji do hrubého tepla té jeho. Chtěla se alespoň na pár okamžiků, než se opět bude muset stát monstrem, cítit „lidsky“.
Jako malý projev majetnictví, jí sevřel dlaň svými prsty. Zajímalo ji, zda na ni nyní, když to nemohla přijmout, bude chtít tlačit a nárokovat si ji. Ale ve chvíli, kdy vstoupili do chodby, kde by je mohl kdokoli vidět, jí pustil a pronikavě modrým pohledem sledoval, jak se z ní opět stala vládnoucí Nimra.
„Ví o tom Fen?“ zeptala se, protože svému příteli takovou bolest rozhodně nepřála.
„Nic jsem mu neřekl.“

Nimra přikývla. „To je dobře.“                  

5 komentářů: