Následujícího
dne puklo Nimry srdce nanovo. Byla zrovna v
knihovně, procházela své poznámky a vodítka, jež by ji mohla dovést k
totožnosti osoby z jejího dvora, napojené
na někoho, kdo by si mohl
obstarat Půlnoc – tato fakta kontrolovala již dříve a bez výsledku, ale Noel ji
požádal, aby to udělala
znovu, pro případ, že by se objevilo něco nového – když do místnosti vběhla
Violet. Tvář dívky byla smáčena slzami. "Moje Lady, Mimóza-"
Než
stihla Violet dokončit větu, Nimra už obíhala stůl. "Kde?"
"V
zahradě pod balkónem." To bylo oblíbené místo, kam se
chodila její stará kočka vyhřívat na slunce. Nimra
proběhla chodbami a vběhla na balkón, z něhož spatřila Noela spolu s Christianem, kteří seděli v podřepu pod
schody. Noel měl plnou náruč něčeho…
a ve chvíli, kdy si Nimra uvědomila, co bylo jeho břímě, bodlo ji u srdce. Její
smutek umírnilo pouze
vědomí, že Mimóza prožila dlouhý a šťastný život.
V
tu chvíli ji spatřil Christian, vzlétl do vzduchu a přistál na balkóně přímo
před ní. "Moje Lady, bude lepší, když ne-" Nimra se ale kolem něj
prosmýkla, roztáhla křídla a vzlétla. Její smutek se při pokusu zabránit jí
vidět Mimózu, změnil do podivného druhu paniky. V momentě, kdy přistála naproti
Noelovi, první věcí, kterou spatřila, byl nehybný šedý ocas, který mu visel
přes paži.
"Přišla
jsem pozdě..." Pak se ale ozvalo slabé mňouknutí a Nimra se okamžitě
naklonila k Noelovi, aby si od něho kočku vzala. Aniž by řekl jediné slovo, jí
ji Noel předal. Jakmile se Mimóza ocitla v náruči své paničky, zdálo se, že se
uklidnila. Nimra jí tiše pobrukovala a kočka si položila hlavu na její hrudník.
O
pět tichých minut později, její mnohaletá, milovaná společnice odešla. Nimra
bojovala se slzami, které u anděla její síly a zodpovědnosti nebyli na místě. Zvedla hlavu a setkala se s
modrým pohledem, který přetékal hněvem."Je tu něco, co bych měla
vědět?"
Noel
kývl směrem ke kousku masa, které leželo na zemi, hned vedle místa, kde se
Mimóza ráda slunila. "Budeme ho muset nechat otestovat, ale věřím, že bylo
otrávené." Pak jí ukázal místo, kde chudinka Mimóza vyvrhla další, už pozřený kus masa.
"Violet." Služebná zrovna sbíhala ze schodů s plastovým pytlíkem v ruce. Noel si ho od
ní vzal a sebral maso, které leželo na zemi. "Já se o to postarám," řekl služebné, když si od něho pytlík chtěla vzít. Dívka přikývla, na okamžik zaváhala
a pak vyběhla po schodech zpět. "Připravím pro Lady čaj."
Žádný
druh čaje by nemohl utišit zuřivost, která ovládala její srdce, ale nakonec se
Nimra rozhodla, že Mimózyna ducha ničím takovým nepošpiní. Stále držela tělíčko
svého milovaného mazlíčka, otočila se a vykročila směrem k jižním zahradám.
Zahrady byly divoce rostoucí a opravdu úchvatné a dokud jí věk nepřistihl
křídla, bylo to Mimózino oblíbené místo na hraní.
Nimra
si byla vědoma dvou hlubokých mužských hlasů, které ji následovaly a věděla, že
jakékoli rozpory
mezi nimi zavládly, Noel zvítězil, protože se objevil po jejím boku. Upír po
celou dobu, dokud
vedle nich nepřistál Christian s malou lopatou v ruce, neřekl jediné slovo. Pak si ji od něho vzal
a Nimra zaslechla, že andělovi něco šeptal. Nedlouho po té, Christian za
šelestu křídel odletěl. Nimra se nepokoušela jejich konverzaci zaslechnout,
svou pozornost obrátila k Mimóze a snažila se jí chovat jak nejšetrněji
dovedla. "Byla si mi věrnou společnicí," řekla kočce a stáhlo se jí
hrdlo. "Budeš mi chybět."
Někteří
– smrtelní a zrovna tak nesmrtelní – by jí za to, že věnovala tolik lásky
stvoření s tak pomíjivou délkou života, nazvali hloupou. Ale oni tomu
nerozuměli.
"Nesmrtelní,"
řekla Noelovi, když se přibližovali k jižním zahradám, "žijí tak dlouho,
že se staneme znuděnými a naše srdce zatvrdnou. Pro některé je pak krutost a
bolest těmi jedinými věcmi, které v nás dokážou vyvolat nějaké pocity."
Nazarach,
vládce Atlanty a přilehlého okolí, byl takovým andělem. Jeho domovem se
odrážely ozvěny křiku.
"Zvíře
je nevinné," odpověděl jí Noel, "bez záludnosti, nebo skrytých
motivů. Když nějaké miluješ, pěstuleš si tak něžnost ve svém vlastním
srdci."
Nimru
vůbec nepřekvapilo, že tu tichou pravdu dokázal pochopit.
"Tolik
mne toho naučila." Nimra prošla pod kamenným obloukem, který byl vstupem
do skrytých zahrad, jež
Mimóza tolik obdivovala.
Jakmile se Noel rozhlédl a všiml si
pnoucích se růží, divokých květin, pekanových a dalších stromů, obtěžkaných
plody, zaslechla, jak zalapal po dechu.
Cestičky tu byly natolik zarostlé, že už je téměř nebylo vidět. "Nevěděl
jsem, že něco takového může skutečně existovat." Natáhl ruku a dotkl se
extravagantní bílé růže. Nimra věděla, že nepociťoval šok, ale údiv. Stejně
jako Mimóza, když byla ještě kotě,
v sobě měl i Noel
dotek divokosti.
"Myslím
si, že by byla ráda součástí téhle zahrady." Měla stažené hrdlo a pálilo
ji, jako kdyby polkla brusný papír. Když procházela zarostlými cestičkami k
místu pod stínícími větvemi magnolie, která tu přežila bouře, divoké větry i
čas, Noel ji tiše následoval. Jakmile se zastavila, uchopil lopatu a začal
kopat. Vykopat hrob hluboký pro Mimózy tělíčko netrvalo dlouho, ale namísto
toho, aby na ni kývl, aby svého mazlíčka uložila dovnitř, se Noel vydal k
nejbližšímu keři, plnému květů. Natrhal plnou náruč, vrátil se zpět a pokryl
jimi dno malého hrobečku. Nimra už déle nedokázala své slzy zadržet. Během
doby, kdy se Noel ke keři ještě dvakrát vrátil, jí tiše stékaly po tvářích.
Když
byl hotov, hrobeček byl vystlán kobercem růžových, bílých a žlutých okvětních
lístků, které působily jako čerstvě napadlý sníh. Nimra si klekla, vtiskla na
hlavu svého mazlíčka poslední polibek a uložila ji dovnitř. Když vytahovala
ruce z pod Mimózina těla, okvětní lísky se o ní otřely jako hedvábná peřinka.
"Měla
jsem přinést něco, do čeho bych jí zabalila."
"Myslím,"
odpověděl Noel a zasypal Mimózu dalšími květy, "že by dala přednost
tomuhle. Řekl bych, že je to příhodný pohřeb pro kočku, která se tu ráda
potulovala, nemyslíš?"
Nimra
trhavě přikývla, sáhla za sebe a vytrhla si několik peříček z křídel.
"Když
byla ještě kotě," řekla Noelovi, "byla Mimóza přímo fascinovaná mým
peřím a jakmile jsem nedávala pozor, pokoušela se mi je vytrhnout."
"A
uspěla?"
"Jednou,
nebo dvakrát ano," odpověděla a unikl ji plačtivý smích.
"A
pak s nimi utíkala, jako
s větrem o závod. Nikdy
jsem nepřišla na to, kam si je schovala."
S
těmito slovy položila svoje peří vedle Mimózy a pak jí překryla další vrstvou
květů. "Sbohem, maličká."
Noel
tiše zakryl hrob hlínou a Nimra vedle kamene, který našel někde v zahradách a
umístil ho na jeho vrchol, položila další květy. Po dlouhé, tiché minuty jen stáli vedle hrobu. Pak Nimru vytrhlo pohlazení větru, bylo jemné jako povzdech. Sama si smutně
povzdychla, otočila se a s Noelem po boku se vydala zpět.
Noel
se dotkl jejího ramene. "Počkej." Opřel si lopatu o stehno a oběma palci jí setřel slzy z tváří. "Tak," zašeptal,
"teď si zase Nimra. Silná, krutá a nemilosrdná."
Nimra
se naklonila směrem k jeho doteku a když jí položil na obličej obě dlaně, když se dotkl rty těch
jejích, nepřipomněla mu, že měl být jejím vlkem, ne jejím milencem.
Namísto
toho ho nechala, aby
ochutnal její rty, aby svou drsnou mužností zahřál chladné místo v jejím srdci. Když se od ní odtáhl,
chytila ho za košili. "Ještě, Noeli." Byl to téměř rozkaz.
"Nechci
využít situace. Dnes budu tvým přítelem."
"Fen
byl mým přítelem po mnoho desetiletí," odpověděla mu a když k ní
natáhl ruku, vsunula
mu do ní tu svou.
"A nikdy ho nenapadlo mně políbit."
"Očividně
budu jiným druhem přítele, než pro tebe byl Fen."
Jeho
odlehčená slova ji zvládla uklidnit až
do okamžiku, než se ocitli v hlavní zahradě. Pak se opět stala andělem, který
vládl New Orleans a přilehlému okolí – tvrdým, mocným a bez jakýchkoli slabin.
"Zjistíš,
kdo ublížil Mimóze," řekla Noelovi, "a pak mi to řekneš."
Pachatel
tohoto činu se nedočká žádného slitování.
První
věc, kterou Noel udělal poté, co doprovodil Nimru do její soukromé pracovny,
bylo, že se vydal hledat Violet. Služebná se na něho krátce, ale významně
zahleděla, když mu přinesla plastový
pytlík – jež i s obsahem dříve předal Christianovi. Potřeboval být po Nimřině boku,
když pohřbívala Mimózu.
Nestačil udělat ani tři kroky a v chodbě se objevila
Violet s čajovým setem v ruce.
„Viděla jsem, že se Lady Nimra vrátila,“ řekla Noelovi a
na čele se jí objevily vrásky obav. „Mám jí to…“
„Já jí to odnesu,“ odpověděl Noel. „Počkej tu na mě.“
Dívka mírně přikývla a Noel se vydal zpět do pracovny.
Nimra stála u okna, zády ke dveřím. Položil tác na
konferenční stolek, stoupl si za ni a položil jí ruce na ramena. „Sněz něco.“
„Nemám hlad, Noeli.“
Věděl, že tato silná žena, která měla srdce milovat tak
malé a bezbranné stvoření, potřebuje truchlit v soukromí a tak ji
s lehkým pohlazením po vlasech opustil.
Violet se napůl schovávala ve výklenku chodby a oči měla
plné strachu. „Jestli mě tu uvidí Noeli, tak jí to dojde.“
„Kdo?“ zeptal se, přestože měl velmi dobrou představu.
„Amaryiah.“ Dívka se pevně objala pažemi. „Myslela si, že
když přišla do kuchyně, tak tam nikdo nebyl. Schovávam se, když je někde poblíž
– protože je zlá.“ Violet se zhluboka nadechla. „Viděla jsem jí, jak vzala to
maso. Myslela jsem si, že je to divné, ale nedělala jsem si s tím
starosti.“
„Děkuju ti, Violet,“ řekl a byl si jistý, že říkala
pravdu. „Nikdo se nedoví, že ta informace pochází od tebe.“ Služebná pokrčila
rameny. „Kdybys to potřeboval, odpřísáhnu to klidně před celým dvorem. Mimóza
umřela tak brzo po Královně, to mojí Lady zlomí srdce. Někteří říkají, že žádné
nemá, ale já vím své.“
Po té, co Violet odešla, zůstal Noel stát na chodbě ještě
dlouhou dobu a zvažoval dívčino prohlášení. Nehledě na jeho víru v její
tvrzení, faktem zůstávalo, že to bylo její slovo proti slovu ženy upíra, která
byla dcerou nejdůvěryhodnějšího člena celého dvora. Amaryiah by mohla Violet
obvinit z úplně stejné věci.
Tou dobou, kdy se rozhodl k akci, už se stmívalo. Odešel
ze soukromého křídla a zamířil ne do hlavní místnosti, ale k Fenovu domku.
Přesně jak očekával, byla Amaryiah doma se svým otcem. Po Fenově pozvání, Noel poseděl
s postarším mužem a hovořili spolu o všem a zároveň o ničem. Jakmile se
dostali k tématu Mimózy, ujistil se, že se střetl s pohledem
Amaryiah.
„Mám velmi dobrou představu, kdo stojí za tímto zbabělým
skutkem,“ řekl a ani v nejmenším se nesnažil skrýt své pohrdání. „Otázkou
zůstává, jak tvrdě na tu osobu budu muset přitlačit.“
Ze způsobu, jakým Amaryiah zbledla, bylo jasné, že jeho
výhružku pochopila. A pokud v ní byla jediná skutečně dobrá věc, byla to láska
k otci. Pohledem ho prosila, aby toto téma před Fenem už nezmiňoval. Noel
neměl v úmyslu starému muži ublížit – svou hrozbu by nikdy nesplnil – a po
pár minutách se připravil k odchodu.
„Ještě si s Noelem trochu popovídám, tati,“ řekla
žena upír a vstala. Její svěží fialové šaty jí ve vlnách sklouzly ke kotníkům,
byly bez rukávů a lehké a vzdušné jako vítr.
„Jen běž.“ Zachechtal se Fen. „Jen si pamatuj, že patří
andělovi a nepytlač na Nimry území.“ Z Amaryiah tuhého úsměvu bylo jasné,
že připomenutí svého místa v hierarchii rozhodně neoceňovala. Ale když
promluvila, její tón byl lehký, „nějaké mozkové buňky ještě mám.“ Její reakce
vyvolala u Fena chrchlavý smích a jeho hrudník rachotil způsobem, který
v Noelovi vyvolal obavy. Amariyah byla okamžitě po jeho boku. „Tatínku.“
Fen její pomoc odmávl rukou. „Jen běž, Mariyah.“
„Měli bychom ti zavolat doktora,“ přidal se Noel. Vůbec
se mu nelíbila obtížnost, se kterou dýchal. Fen se ale dál smál a jeho temné
oči se zatřpytily. „Ani doktor proti stárnutí nic nezmůže. Jsem starý muž
s tělem starého muže.“
Když Amariyh zaváhala, Fen nutil Noela, aby ji vzal
s sebou. Noel by trval na lékaři, ale stačil mu jeden pohled do Fenovi
tváře, aby poznal, že by to byla ztráta času – mužovo tělo mohlo být staré, ale
jeho vůle byla stále silná jako ocel. Taková vůle vyžadovala respekt. „Dokud se
opět neuvidíme, nashle,“ řekl Fenovi, když s přikývnutím odcházel a
Amariyahu vedl s sebou.
Procházeli se daleko v zelenajících se zahradách a Amariyah
celou dobu mlčela. Její chůze byla trhavá a její páteř ztuhlá. „Jak si přišel
na to, že jsem to byla já?“ zeptala se, když se ocitli na úplně opuštěném
místě, pod větvemi starého stromu.
„Na tom nezáleží. Na čem záleží je, proč si to udělala.“
Ladně pokrčila rameny. Její krása byla pošpiněna
ošklivostí jejího výrazu. „Proč se staráš? Její výsost mně za to, že jsem tu
ošklivou starou věc ušetřila trápení, stejně popraví a pak bude s jejím
dokonalým světem zase všechno v pořádku.“
Noel si její nevysvětlitelné nevraživosti vůči Nimře
všiml hned při jejich prvním setkání, ale tato bezcitnost byla zcela nečekaná.
„Proč, Amariyah?“ Zeptal se znovu a během čekání na odpověď chytil list, který
spadl ze stromu a snášel se k zemi.
Žena upír zasyčela a ukázala na něho třesoucím se prstem.
„Ona bude žít věčně, zatímco já musím sledovat, jak můj otec umírá.“ Pak si
přitlačila pěst na srdce. „Ptal se jí, zda by mohl být Stvořen a ona ho
odmítla! Nyní je z něho starý muž, který má před sebou posledních pár
okamžiků života a každý z těch okamžiků je pro něho bolestivý.“
Noel nevěděl, jak andělé vybírali kandidáty pro Stvoření,
ale byl členem Raphaelovy vyšší gardy dost dlouho na to, aby pochopil, že to
zahrnovalo biologickou kompatibilitu. Ze všeho, čeho tu byl svědkem a co vyzařovalo
z přátelství mezi Nimrou a Fenem, bylo jasné, že žena anděl by Fena Stvořila,
kdyby toho byla schopná.
„Ví tvůj otec o tom, jak se cítíš?“ zeptal se a palcem
třel hladký povrch listu, který měl v dlani. Její tvář se zkřivila do
masky vzteku. „On ji zbožňuje – co se jeho týče, ta mrcha nemůže udělat nic
špatně. Dokonce ji ani neviní z toho, že umírá! Řekl mi, že jsou tu věci,
o kterých nevím a tím jí opět obhajoval.“
Vůči Amariyahině bolesti, která ji dohnala k tak
ohavnému skutku, bylo nemožné necítit lítost, ale v žádném případě to
neomlouvalo její zločin a nesnížilo jeho hněv.
„A Půlnoc?“
„Já jsem o půlnoci nic neudělala.“ Odpověděla prudce. „To
maso jsem jí dala za úsvitu. Tak… tady máš svoje přiznání a teď mě můžeš vzít
k tý, co tě drží na vodítku.“
Na její narážku nereagoval. Na rozdíl od Amariyah, Noel
přesně věděl, kým byl – ačkoli Nimra by možná nesouhlasila – on chápal, že
dokonce ani anděl nemohl být na všechno sám. Raphael měl svou Sedmu. A Nimra
bude mít Noela. Navzdory jakýmkoli tajemstvím, začínal být více a více
přesvědčen, že to, čeho tu byl svědkem, byla pravda, zatímco Nimřina krutá
reputace byla jen velmi chytře připravenou iluzí.
Namísto toho, aby Fenovu dceru vzal přímo do soukromého
křídla, jí zavedl do knihovny ve spodním patře – v tom spatřil Christiana
– a požádal ho, aby ji tam pohlídal. „Vypadám snad jako tvůj sluha?“ Zeptal se anděl
nepřátelsky.
„Na tohle teď nemám čas, Christiane.“ Anděl přimhouřil
své bystré oči, ale pak přikývl. „Budu ji hlídat.“
Jakmile jí Noel prozradil pachatelovu identitu, Nimra
nevěřícně zavrtěla hlavou. „Věděla jsem, že byla trochu vzpurná, ale nikdy bych
neřekla, že by mohla udělat něco takového.“
„Jsem přesvědčený, že s Půlnocí neměla nic
společného,“ pokračoval Noel věcným tónem, ale z očí mu sršel ten
nejčernější hněv. „Když jsem toto téma zmínil, zdála se mi upřímně zmatená.“
Nimřiny žíly zaplavil mrazivě chladný led. „Takže jsou
v mém dvoře dvě osoby, které mě nenávidí – moje schopnost odhadnout své
vlastní lidi krapet pokulhává, že?“
„Tenhle dvůr má srdce, které většina ostatních postrádá.“
To byla od jejího vlka prudká slova. „Nenech takové, jako je Amariyah a jí
podobní, aby tě připravili o to, co si tu vybudovala.“ Natáhl k ní ruku. A
čekal.
Nikdy
nemůžu působit jako slabá.
A přesto k němu natáhla svou a vložila ji do hrubého
tepla té jeho. Chtěla se alespoň na pár okamžiků, než se opět bude muset stát
monstrem, cítit „lidsky“.
Jako malý projev majetnictví, jí sevřel dlaň svými prsty.
Zajímalo ji, zda na ni nyní, když to nemohla přijmout, bude chtít tlačit a
nárokovat si ji. Ale ve chvíli, kdy vstoupili do chodby, kde by je mohl kdokoli
vidět, jí pustil a pronikavě modrým pohledem sledoval, jak se z ní opět
stala vládnoucí Nimra.
„Ví o tom Fen?“ zeptala se, protože svému příteli takovou
bolest rozhodně nepřála.
„Nic jsem mu neřekl.“
Nimra přikývla. „To je dobře.“
Děkuji za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatĎakujem.:) Lenka
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat