Bouřlivou zuřivost, která ho ovládala, proťala nelítostná
ostrost jejích slov. Raphael jí pozorně poslouchal a uvědomoval si, co zůstalo
nevyřčené.
Beru tě
takového, jaký jsi. Ber mne také takovou, jaká jsem.
„Nikdy jsem tě nevnímal jinak, než jako válečnici.“ Dokonce
i v momentě, kdy hledala útočiště v jeho náruči, si uvědomoval, že se
mu odevzdala dobrovolně, že ocitnout se v tu chvíli vůči němu zranitelná,
bylo její vědomé rozhodnutí.
Elena stiskla rty a zavrtěla hlavou. Volně padající
prameny vlasů jí divoce klouzaly po ramenou. „To nestačí, Raphaeli.“
V Útočišti ho žádala, aby jí přestal vnikat do
mysli. Pro archanděla to bylo velmi těžké rozhodnutí, protože pokud se chtěl
ujistit o jejím bezpečí, nejjednodušším způsobem, jak toho dosáhnout bylo,
sledovat její mysl.
„Dal jsem ti obrovskou volnost.“
„A s kým nás srovnáváš, Archanděli?“ zeptala se.
Sledovala ho těma svýma bledýma očima, které se v temnotě noci jasně třpytily.
Uvědomil si, že to byla známka její rostoucí
nesmrtelnosti a zajímalo ho, zda už si všimla, že se jí zlepšilo noční vidění.
To by byl přínos, kterého by si jeho lovkyně velice cenila – a nesmrtelnost mohla
pouze vylepšit to, co v jedinci už mělo položené základy.
„Vytváříme si svoje vlastní pravidla,“ pokračovala. „Nemáme
žádnou předlohu, který bysme se měli držet.“
Raphaelovi v mysli vyvstaly obrazy jejího zlámaného
těla, jež mu tenkrát spočívalo v náruči i toho, jak z ní kapku po
kapce odcházel život. A pak následovalo ticho. Celý, nekonečný, nemilosrdný rok
ticha.
„Elijah s Hannah jsou spolu stovky let,“ řekl. „A
ona ho vždy poslouchala.“
Jeho lovkyně se srdcem smrtelnice se roztřeseně pousmála.
„A tohle bys opravdu chtěl?“ Zašeptala zastřeně.
Uvědomoval si, že v tomto momentě by jí mohl hrozivě
ublížit. Stejně jako její otec, by jí mohl říct, že není tím, kým by měla být.
Že to, čím je, pro něho znamená jen hanbu. Kdyby to udělal, zasáhl by její
největší slabinu a vyhrál jejich hádku.
Byl archandělem a po čas svého života činil jedno
nemilosrdné rozhodnutí za druhým.
„Ne,“ odpověděl. Protože Elena byla přesně tím, kým být
měla. Jeho partnerkou, jeho družkou. „Ale kdybys byla jako Hannah, bylo by to
jednodušší.“
Elena se rozesmála. „Mohla bych ti říct to samý - že by
všechno bylo jednodušší, kdybys poslouchal ty mě.“
Dlouhou, dlouhou dobu si hleděli zpříma do očí… pak se
Raphael natáhl dopředu a položil jí dlaň na tvář. „Dám ti svobodu, po které
toužíš,“ prohlásil, zatímco bojoval proti všem svým instinktům, „ale pod jednou
podmínkou.“
Elena se zamračila. „Pod jakou?“
„Copak mi nevěříš, lovkyně?“
„Ani co by se za nehet vešlo. Ne, když chceš, aby bylo po
tvym.“ Ale navzdory svým slovům se přiklonila k jeho dlani a rukou mu
zajela do vlasů.
Raphael ji prsty pevně chytil za bradu. „Zavoláš mě. Bez
jakéhokoli zaváhání, bez přemýšlení, bez čekání do poslední chvíle. Pokud budeš
v nebezpečí, tak mě zavoláš.“
„Když to bude opodstatněný,“ pokoušela se vyjednávat. „Když
mě bude pronásledovat upír, co ho pohltila krvežíznivost, tak je to něco
jinýho, než mocí posedlej anděl.“
„Nejsem zvyklý vyjednávat.“ Většina lidí se podvolila
všemu, co vyžadoval.
Z úsměvu, kterým ho obdařila, roztály i poslední zbytky
jeho chladné zuřivosti.
„V tom případě bych řekla, že se příštích pár stovek let, budeš mít co učit, že?“
Raphael si nemohl pomoci. Políbil ji a nasál do sebe její
vřelost i smích, aby se jimi také zahřál. Uvědom
si, že na vlastní riziko provokuješ archanděla.
V tom momentě mu omotala ruce kolem krku a prsty mu
začala přejíždět po obloucích křídel. Já
ti nevim, archanděli, ale mě se celkem líbí, co mi to vždycky přinese.
Rozevřela rty a on vnikl do jejích nabídnutých úst a bral
si je s hladem, který ho už dávno nepřekvapoval. Připadalo mu, jako kdyby se pouto,
které mezi sebou měli, s každou hodinou ještě více prohlubovalo. Zavoláš mě.
Když to
bude opodstatněný.
Raphael její slova pečlivě zvažoval a pak se spokojeně
pousmál. Tak tedy dobře. Ale pokaždé,
když mě nezavoláš, mi vysvětlíš naprosto každou modřinu a každé zranění.
Elena přerušila intimitu jejich polibku a zírala na něj. „Modřiny
i zranění jsou pro lovce každodenním chlebem!“
Raphael jí pevně chytil pažemi, zvedl jí z větve, na
které seděla a pomocí své obrovské síly a moci je vynesl nahoru, k hvězdami
poseté noční obloze.
„Raphaeli,“ řekla ve chvíli, kdy ji nad nočními mraky
pustil, „Myslim to vážně. Nemůžeš přece čekat, že-„
Raphael změnil směr letu. „Se mi budeš zodpovídat?“
„Jo!“ souhlasila s ním a také upravila směr letu,
aby ho mohla následovat.
„A já se snad své družce nezodpovídám?“
Slova, která zrovna chtěla vyslovit, jí zamrzla na jazyku.
„No,“ zamumlala a nechala ho, aby ji chytil kolem pasu, „když to podáš takhle,
tak se s tebou nemůžu hádat, že?“ Byl to nečekaný, dech beroucí dar,
kterým otevřeně akceptoval její nárok na jeho osobu.
V jeho očích se zableskl modrý plamen a jeho rty se s drobounkými,
škádlivými kousnutími otíraly o ty její.
Zatančíš
si se mnou, Eleno?
Elena vykulila oči a v břiše se jí roztančily
motýly. „Tady? Teď?“
Raphael jí dlaněmi svůdně přejel po žebrech a palci se něžně
dotýkal spodních křivek jejích ňader.
Ano, tady
a teď.
„Ale-„ Jakmile jí
skousl spodní ret a zároveň jí skrz látku topu stiskl bradavku, zalapala po
dechu. Počkej. Počkej.
Chtěla se ho ještě na něco zeptat, než se jí blahem
roztaje mozek, ale místo toho v mysli ucítila vůni deště s větrem. Byla
čerstvá a divoká. A pak jí Raphael s otevřeným majetnictvím sevřel do dlaně
ňadro. Já si ale nepřeji čekat.
Děkuji mnohokrát za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad, zaujímavý koniec hádky :-) Lenka
OdpovědětVymazatSkvělé, děkuji za další pokračování.
OdpovědětVymazatSuper díky za pokračování
OdpovědětVymazatDěkuji za pokračování překladu. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem za ďalšiu časť kapitolky
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatMoc diky za preklad !
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatDěkuji :-)
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazat