Jeho přímočaré
vyjádření pro ni bylo a zároveň také nebylo šokující. „Nevim co tohle, co mezi námi je,
znamená,“ pronesla a přiznala tak sama sobě i jemu, že vnímala ten temný žár,
který mezi nimi od samého začátku plál, „ale vim, že v rámci zachování
zdravýho rozumu, se od tebe musim držet co nejdál.“
„To se ti nepodaří.“
Odpověděl se stejným množstvím emocí, se kterými postřelil Valerii. Děsilo ji
to a to byla rozumná reakce. Co nebylo rozumné, bylo to, že chtěla natáhnout ruku
a dotknout se jeho nemilosrdně zaťaté čelisti a nějak ho obměkčit. Nemožné.
„Pokud by na to mělo dojít, tak kvůli svojí svobodě klidně i umřu,“ zareagovala
a nechala si hravým větříkem odvát vlasy z obličeje. „Znova už vězněm
nikdy nebudu. Ani tvým ne.“ Byl to slib, který sama sobě dala, když jako
polámaná panenka ležela v nemocniční posteli. Byl to slib, kvůli jehož
dodržení by prolila temnou krev vlastního srdce.
Dmitri přeřadil
s lehkostí muže, který byl zvyklý na sílu. „Nemám v úmyslu tě zlomit,
Honor.“ Jeho ostrý tón hlasu se obměkčil v černé hedvábí, které bylo
stejně hříšné a lákavé jako bohatá vůně čokolády, která jí prosakovala do každé
buňky těla. „Mám v úmyslu tě svést.“
Ve spodní části
jejího těla vypukl žár, který probudila k životu přitažlivost, jež se neřídila
žádnými pravidly, ani racionálním uvažováním… byla to posedlost, vůči které
nedokázala bojovat. „Už si někdy potkal ženu, která by ti řekla „ne“, Dmitri?“
„Jednou.“ Na obličeji
se mu rozlil úsměv, který ji nutil, vzít jeho tvář do dlaní a obkreslit jeho
překrásné rty těmi svými.
„A s tou jsem se
pak oženil.“
Dmitri si nebyl vůbec
jistý, proč něco takového Honor přiznal. O Ingrede neřekl nikdy nikomu. Věděl o
ní jen Raphael a archanděl respektoval jeho přání mlčenlivosti. Bylo to
zranění, které se nikdy nezahojilo.
„Tommy,“ řekl a
změnil tak směr jejich konverzace. Honor totiž otevřela ústa, jako kdyby se
chtěla zeptat na jedinou ženu, která v jeho dlouhém, předlouhém životě,
držela v dlaních jeho srdce. „je Thomas Beckworth Třetí.“
Honor ho pozorovala
zkoumavým pohledem, ale změnu tématu respektovala. „Tommy je hodně běžný
jméno.“
„Valeria mi to
potvrdila.“ Když si upírka uvědomila, že škemrání na něho nebude fungovat,
chtěla pomocí této informace vyjednávat. Stačilo několik zlomených žeber a bylo
po vyjednávání. Dmitri se ujistil, že její zlomeniny kopírovaly částečně
zahojená zranění, které viděl na rentgenech, které udělali doktoři po té, co
byla Honor zachráněná.
„Prosím, Dmitri,“
křičela Valeria. „Nenech smrtelnici, aby tě změnila v monstrum.“ Jejím
slovům se upřímně a pobaveně usmál. „Drahá Valerie, já byl monstrem ještě před
tím, než ty ses narodila.“ Stal se jím v momentě, kdy shořelo stavení, ve
kterém žil a oheň si s sebou vzal i jeho lepší polovinu.
„Podle pátrání,
kterým jsem pověřil Venoma, zatímco jsi hledala tu pozvánku,“ řekl a potlačil
vzpomínku, která ho bude pronásledovat celou věčností, „to vypadá, že se Tommy
vypařil.“
Honor si přesedla a
Dmitri ucítil závan vůně rozkvetlých divokých květin. „Nemůže tušit, že po něm
jdeme.“
Její vůně se kolem
něho omotala a dotýkala se ho způsobem, který Dmitri nepovolil žádné jiné ženě.
„Ne,“ odpověděl a sevřel pevněji volant auta, „ale má kontakty na tak vysokejch
místech, že se k němu muselo donýst, že pro mě pracuješ.“
Honor si všimla
napětí, které mu vyzařovalo z obličeje a musela sevřít ruku v pěst,
aby zabránila touze se k němu naklonit a pohladit ho po tváři. Tohle
šílenství by ji mohlo stát život.
„Zajedeme k němu
domu,“ pokračoval, když nic neříkala, „a uvidíme, co tam najdeme.“
Tommyho dům byl
stejně okázalý, jako byl ten Valeriin. Ale zatímco dům upírky byl elegantní,
ten Tommyho měl ornamentní římsy a tak škaredé tapety, že musely být vybírané
spíše podle nejvyšší ceny, než vkusu. Nábytek byl příliš mohutný a překrytý tak
ošklivými květovanými potahy – a pravděpodobně stejně nechutně drahými – jako
byly zdejší tapety.
Nicméně Tommyho
ložnice by jednoho dokázala připravit o dech.
„Vau,“ pronesla Honor
a zírala na obrovskou kulatou postel, překrytou růžovými saténovými přikrývkami
a desítkami nadýchaných polštářků s bílým kožešinovým lemováním. „Netušila
jsem, že lidi skutečně maj takovýhle postele. Měla jsem za to, že jsou jen
v porno filmech.“ Nemohla si pomoci a podívala se vzhůru. „zrcadlovej
strop. Jaký překvapení.“
Dmitri se rozesmál a
byl to divoký, nádherný zvuk, který byl bohužel velmi rázně utnutý.
„Honor, odejdi
odsud.“ Byl to rozkaz obalený ledem.
Honor se sevřely
vnitřnosti. Bylo by snadné se otočit a dovolit mu, aby jí chránil – a přesně to
se tenhle nebezpečný muž, který nikdy nebude člověkem – pokoušel udělat. Ale
kdyby mu to dovolila, tak by to znamenalo, že se poddala parchantům, kteří se
jí pokusili zničit.
„Žádný další
utíkání.“ Pronesla a obrovskou silou vůle se snažila zachovat klidný tón hlasu.
„Chci to vidět.“
Následoval napjatý
moment, kdy ji zkoumal temně temným pohledem. „Honor.“
„Některý bitvy,“
řekla potichu, zatímco se zpříma dívala do pohledu plného velmi starých
tajemství, „si žena musí vybojovat sama.“
Jeho tvář byla
napjatá, ale přesto řekl, „za tebou.“
Celou zeď čelící
posteli, pokrývala zvětšená černo-bílá fotografie nahé ženy, visící
v řetězech, které měla připoutané k zápěstím. Měla roztažené nohy a
kolem kotníků měla připevněné okovy, které byly přišroubované k podlaze.
Hlavu měla skloněnou k zemi a kolem tváře jí splývaly prameny vlasů.
Z boku jednoho ňadra jí stékal pramínek krve, který po sobě zanechalo
předchozí upíří krmení.
Byla to Honor.
Popošla
k obrazu, který ji téměř vrátil zpátky do té noční můry, vytáhla nůž a
pomalu a metodicky ho začala kousek po kousku rozřezávat. „Zapomněla jsem,“
řekla a polkla vztek, který by ji mohl zadusit, „že si dělal fotky.“
Cvak.
Cvak.
Ten zvuk ji ponížil
zcela nanovo. A to už si myslela, že se obrnila vůči všemu, čemu jí její únosci
mohli vystavit. „Pak si začal nosit i kameru.“ Což znamenalo, že někde
existovaly videozáznamy, na kterých byla ona, když se ze všech sil snažila
nekřičet, zatímco jí Tommy ubližoval. To byl důvod, proč na to zapomněla –
protože nemohla snést pomyšlení na to, že by ji ostatní, dokonce třeba i její
přátelé, mohli vidět lapenou, bezmocnou a poníženou… ale samozřejmě, že ve
skutečnosti na to nezapomněla.
„Najdeme všechny originály
jak těch fotek, tak i nahrávek.“ Dmitri začal s tichou a odhodlanou
zuřivostí prohledávat celou ložnici. Vytahoval šuplíky a vyprazdňoval police. „Nechával
by si je sám pro sebe, protože jakmile by se dostaly ven, muselo by mu bejt
jasný, že bych mu podřízl krk.“
„Tím si nemůžeš bejt
jistej.“ Honořinu hruď začala svírat obrovská a těžká bolest. Dmitri přešel
místnost a pomohl jí strhnout poslední kousek zvětšené fotografie. Pak v tichosti
sledoval, jak ji roztrhala na ještě menší kousky. „Na tom nezáleží,“ pronesl,
když se jí k nohám jako stovky bílých a černých můr, snášely poslední
útržky, „ty fotky nikdy nespatřej světlo světa.“
Honor v jeho pohledu
spatřila mrazící proroctví smrti.
Tommy nebyl zrovna
nejchytřejším mužem, paměťové karty s fotografiemi a videi byly schované v trezoru
zabudovaném ve zdi. Když Honor zmizela k autu, kde měla svůj laptop, na
kterém chtěla zkontrolovat, zda by videa nemohla poskytnout jakoukoli stopu,
která by mohla vést k identifikaci ostatních členů této zvrácené skupinky,
Dmitri nic neřekl a ani ji nezastavil.
„Zničim je,“ řekla
mu, když za ní vyšel ven. V Tommyho ložnici už neobjevil nic užitečného.
Jednalo se o důkazní materiály, se kterými by se mělo zacházet opatrně. Jenže
na nich byla ona. Nahá, spoutaná a bezmocná. Ať už to bylo rozumné, nebo ne,
Honor chtěla, aby ty fotografie zmizely. Chtěla, aby je už nikdy nemohl vidět nikdo
další.
Dmitri obešel své auto,
otevřel kapotu a z kufříku, který se ukázal být elegantní soupravou na
nářadí, vyndal malé kladivo. Za jeho pomoci Honor rozmlátila paměťové karty na
prach. Pak si od něho vzala kleště, aby mohla zničit i zbylé malé kovové
komponenty. Dmitri byl po celou dobu jejím jediným obecenstvem s jestřábím
pohledem. Ale i jeho chladnokrevné vzezření se v době, kdy prošli celý
Tommyho dům – a neobjevili žádná vodítka, vedoucí k místu jeho současného
pobytu – přeměnilo v podrážděnost.
„Honor.“ Dmitri
zastavil své Ferrari před budovou Ředitelství Spolku a otočil se k ní čelem.
Setkal se s jejím pohledem a natáhl ruku, aby se mohl dotknout vlnícího se
pramenu jejích vlasů, který jí vyklouzl ze spony.
„Tak poddajné,“
zašeptal. „Ženské, krásné a těžko je zlomit. Stejné, jako jejich nositelka.“
Bolest, která jí
svírala hruď, stále nepolevila, ale právě v tomto okamžiku, by Dmitrimu
nejraději dala pusu. Zrovna jí totiž vrátil kousek hrdosti, o kterou ji Tommy
připravil. „Jakmile zjistim něco novýho, tak ti zavolám,“ řekla a téměř to
vyznělo jako slib.
Jakmile Honor vešla
do budovy Spolku, nevydala se nahoru za Sárou, ale dolů, do Sklepení. Podzemní
část měla dvojí účel – sloužila jako úkryt lovcům, pro které bylo na povrchu
příliš horko a také jako základna důmyslného sledovacího systému a sběrných
databází.
A všechno to řídila
briliantní mysl, uvězněná v těle, které bylo v brzkém dětském věku zničené
při dopravní autonehodě.
Vivek měl cit v těle
pouze od ramen nahoru, ale pokud by si někdo myslel, že to stálo v cestě tomu,
aby se z něho stal sakra nejlepší „informační analytik“, neboli špeh celosvětových
Spolkových operací, tak ho velmi brzkého dne čekalo nemilé překvapení.
„Honor,“ pozdravil ji,
když prošla všemi bezpečnostními protokoly, vyžadovanými pro vstup do Sklepení,
kde byly umístěné počítače, ze kterých – podle drbů kolujících ve Spolku –
Vivek ovládal svět. „To už se potřebuješ schovat před Dmitrim?“
Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatSkvělé, díky moc za další pokračování kapitoly.
OdpovědětVymazatMoc dekuji :)
OdpovědětVymazatdekuji za preklad
OdpovědětVymazatĎakujem!
OdpovědětVymazatDíky za překlad.
OdpovědětVymazatDíky za překlad. Katka
OdpovědětVymazatDakujem:-) strasne som sa tesila na dalsiu kapitolu:-) si skvela:-)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. Dmitri je super.:-) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji :-) moc
OdpovědětVymazatDíky za další překlad.
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad !
OdpovědětVymazat